591

J jmenuje se je nebo jota a jest dle na-
strojení mluvidel ústních podnebnice; střed
jazyka vztýčí se k podnebí a nechává jen
úzkou průlinu, která při j proudu více povo-
luje než při podnebnici i. Gb. Vz Hláska. —
Jak sej v rozličných dřívějších dobách psávalo,
o tom vz Gb. Příspěvky k historii českého
pravopisu a výslovnosti české, v Praze 1871.
(spis musejní č. 117. ), str. 23., 43., 137., 200.,
228. a 242. Od r. 1842. zavedeno j všeobecně
m. g a v superlativu a v imperativu m. y:
gehla — jehla, neyjistší — nejjistší, dey —
dej. — Po j jakožto nejužší hlásce podnebné
píše se i (í), nikdy y: jíti, jiný, jiskra, moji.
Jg. — Souhláska j již zvukem svým prozra-
zuje, že ze samohlásky i povstala; totiž i
neobstává před samohláskou, ale mění se
v souhlásku j; a taktéž pojiti z poi ┼ iti
a p. Gb. S. N. IV. 125. — Povstává pak
v jazycích slovanských vůbec a v českém
zvláště: a) vsouvá se co oblíbený přídech
pro zrušení hiatu (vz Průzev): kry-j-i,
fi-j-ala z viola, Mari-j-e z Marie. Gb. S.
N. Často v obecné mluvě: Italije, linijár,
biblijotheka. Šr. V Krkonoších také: tejď,
vejspod, vejž, bojžký, bojský m. teď, ve-
spod, věž, božský, Kb.; po různu ve slovech
jednotlivých na př. strč. nejmálo, zejspánie
(Šf. Poč. 26. ). Gb. Hl. 119. — Pozn. Stará
bulharčina pro j žádného zvláštního písmene
neměla. Za časů Cyrilla bylo j v slovanštině
pannonsko-bulharské jen přídechem obme-
zeným nad to jen na hlásky: u, ę, ą. Teprv
později začal se jotový přídech nasazovati
i na: a a e; o zůstalo bez j a kde přídech
tento v ně působiti počal, hned přešlo v ie.
Jir. — b) Předsutím v násloví těch slov,
která by se samohláskou začínati měla, čemuž
slovančina a zvl. čeština ráda se vyhýbá:
jablko — něm. Apfel, jehně — lat. agnus,
jelen — lit. elnis — něm. Elenthier, Gb. S.
N., jísti (jiesti) — lat. esse n. edere — skr.
ad — řec. edw, ježek — lit. ežiš — řec.
éylvoc;, jediný — lat. unus — skr. ádi (prvý),
jsem (jesmb) — skr. asmi — řec. tl, uí, ještě

— eště, jiný — iný, jiskra — iskra, jarmara
z lat. armarium, jakorát — z lat. accurate,
javor — něm. Ahorn, jeptiška — lat. abba-
tissa, Schl., Jg., jilm — něm. Ulme a podobně
v já atd. (vz j se odsouvá). Gb. Hl. 119.
Vz I. — Pozn. Někde jest j v násloví pů-
vodní: jeho — skr. jasja, jun — lat. juvenis

— skr. juvan. Schl. — Fk. 159. — Pozn. 2.
Chybné jest takové přisouvání v: zjevnitřní,
Ctib., jminulý. Žer. — Jg. — c) Někdy zvl.
v starých rukopisech stává na konci slov:
Musichuj nápoj dáti m. musichu. St. skl.
Dachuj jmu m. dachu. St. skl. Kteraj mysl
té ženy, že tak povedie. St. skl. — Jg. —
d) Rozvedením náslovného i v je: igla —
jehla, iže — jenž; neb v j: imě — jméno,
idu — jdu, Gb. S. N., ideš — jdeš, ide —
jde, imu — jmu, igo — jho. Na Mor. posud
říkají: idu. Jg. — V imperativech povstalo
j z koncovky imperativu i: dai — daj —
dej, stavěi — stavěj, pii — pij, kry ┼ i =
kryj. — e) V obec. mluvě rozvedením ý a í

v ej: dobrej nožejček m. dobrý nožíček. Gb.
S. N. — f) Stupňováním i v oj: hni —
hnůj — hnojiti. Gb. S. N. — g) Vyměněním
a) za d: jáhen — diaconus, jetel — djatelina
(rus. ). Gb. S. N. Jetřich — Dětřich, jetelina
vedle dětelina, slov. ďatelina, obec. slov. choj,
nechoj m. choď, nechoď. Ht. Zv. 90. Na Mor.,
v již. a vých. Čech. ku př. jejte m. jeďte.
Hš., Bž., Jir. Vz J za z, Gb. Hl. 107. Na
Mor. hlavně klesá d na stupeň pouhého j. —
B) Za 1: Spojiti m. spoliti od spol; naopak
stojí l m j: slov. len m. čes. jen, leda m. jeda,
krahujec — krahulec. Ht. Zv. 95. Jedno —
ledno (často v Knize Rož. na př. nemáš viece
škody ledno sto hřiven, v Arch. č. I. 466. ),
jedva — ledva, krahujec — krahuláček. Sš. —
Gb. Ht. 95. V již. Čech. střídá se často j s l.
V Krkonoších: fejcar m. felčar z něm. Feld-
scherer. — y) Za v: na Mor. tátůj m. tátův, Šb.;
v Krkonoších: obuj m. obuv, Kb., ve vých.
Čech. laje m. lavice, Jir.; v již. Čech. hlavně
v -ovice: jalojice, makojice, našťojice, Budějce,
u tesařojic, bedle Žákojic m. jalovice, ma-
kovice, naštovice, Budějovice, u tesařovic,
vedle Žákovic. Kts. — &) Za g. V krkonš.:
lejstra z lat. registra, maj strát z lat. rnagi-
stratus, Kb.; ve vých. Čech. Majdalena. —
e) Za č před sykavkami v již. Čech.: kojce
m. kočce, dat. slova kočka. Kts. — 'C) Za
s před sykavkami v již. Čech.: vem něco
přej sebe m. vezmi něco přes sebe; proj za
nas m. pros za nás; budeš zaj (m. zas) s náma;
přej zimu (m. přes). Kts. Na Slov. krajší m.
krasší. Gb. — >/) Za n: nejčky — neničky

— nyní, Kts.; ve vých. Čech. pajmáma, se-
kajna, pojženě (pojžeje, pojže) m. panímáma,
sekanina, poníženě. Šb. — o-) Za z: Na Mor.,
ve vých. a již. Čechách odlichou slajší m.
slazší (= sladší), tak i rejší = radši a dou-
dlebské mlejší = mladší. Bž. — i) Za ž: půj-
čiti m. strč. požičiti. — h) Tvořením slov:
tvoj z ty ┼ j. Gb. S. N. Cf. také, co povídá
Prk v: I se stupňuje 2. v oj. — Kromě toho
se střídá a mění j a) s ř: řeřáb, v již. Čech.
řežáb m. jeřáb. Kts. — b) S hrdelnými: v obec.
mluvě již. Čech a jinde: píhavka m. pijavka,
Kts., Č., klej — klih. Gb. Hl. 96.. — c) S n:
vyjdu, sejdu — strč. vyndu (Žalt. Kl. 44),
sendu a na Mor.: vyndo, (Šb. ), Gb. Hl. 95.,
na Mor. nando, přindo m. najdu, přijdu. To
nende m. nejde. Cf. u nás: vynímka m. vý-
jimka. Hš. V obec. mluvě a hlavně v Krkon.,
ve vých. Čech. ním (on ním o zem praštil
m. jím). Vz N — d) S v. Vejce m. vajce
vedlé strslov. jajce, srb. jaje. Ht. Zv. 85. —
e) Na Mor. s i. Vz I. —f) Mění se v ž: lat.
Judaeus — Žid. Gb. Hl. 95. Vz Ht. Zv. 100.

— g) Po předložkách přechází j v zájmeně
3. osoby (on) v n: do něho, k němu, v něm,
s ním (m. jeho, jemu, jem, jím); potom v:
odníti, snísti, sňal, odňal m. odjíti, sjísti, sjal,
odjal. Č. — Jímati — snímati, jesle — něsle
(St. ), jehně — něhně (v Doudlebsku, Kts. ),
ne-je = nenie (není), měď vysl. mjeď — mněď,
město — mněsto (Us. ). Gb. Hl. 95. — U starých
i: vynidu m. vyjdu, snidu m. sjidu (sejdu).
Jg. Vz On. — J jsouc živlem podnebným