202

E jest samohláska lomená. Ale ne každé
e vzniklo zlomením, často je střídnicí po-
vstalou rozmanitými proměnami hláskoslov-
nými ze samohlásek jiných. Vz Gb. Hist.
samohl. 5. (Musejní spis č. 104.). — O e co
do závažnosti vz Samohláska, Gb. Hl. 17. —
České e jest několikeré. Vz Gb. Hl. 17., List
filol. 1877. 287., Obměkeování. — E vzniká.
Přidej: Vz Obměkčování. — E se stupňuje
na Zlínsku v ě: utěkať (utíkati), napěkať,
a v o: lezu, lozím. Brt. v Mtc. 1878. 3. —
E se střídá 1. s a: baran, huspanina, nelza.
Na Zlínsku. Brt. Haslo, varštat. Brt. D. Cf.
E sesiluje se v a v Gb. Hl. 81. — 2. S ě.
E v ne, de, te na jihových. Mor. místy se
změkčuje. Vz Osv. 1884. 56. (Brt.). Sěknu
(seknu). Laš. Tč. — 3. S i. Cf. E seslabuje
se v i. Gb. Hl. 79. — 4. S o. Polynek,
pahnozt. Na Zlínsku. Brt. Cf. Gb. Hl. 54.,
82. — 5. S u. Klupať (klepať). Na Zlínsku.
Brt. — 6. S y. Syno (seno), darybok, hyd-
bov. Ve Frýdecku. Brt. D. Kryv. U Bohusl.
na Moravě. E před m rádo se mění v y:
forymný, zym (země), gymba. Laš. Tč.
I vsuvné e před m mění se v y: ody mne,
sy mnu. Brt. D. Cf. — em. — E se vysouvá.
Devatnast, lsknuť se. Brt. D. Brła, trmín,
kysíý. Brt. D. 62. O vysouvání e na Laš.
vz Brt. D. 105.; na Zlínsku, vz Brt. v Mtc.
1878. 6. Cf. Gb. Hl. 84.-86. Odsouvání.

O pohyblivém či pohybném e vz také: Bž.
8., 33., 85., Gb. Hl. 85. — E se vsouvá.
E se vsouvá všude před r a) na konci slov:
věter, Peter, brater, kmoter; b) před sku-
pinami : rsky, rstvo, rný: bratersky, brater-
stvo, střiberny, chaterny; c) ve slovech kret
(krtek) a smrek. Dále vsouvá se všude před

1 a ł a) na konci slov: mysel, handel, Stru-
del, moheł; b) před skupinou ln: sprave-
delność, řemeselnik. Na mor. Val. Vz Brt.
D. 62. U Hustopeče. Brt. D. 86. E vsuto
mezi ž a r, l: železo ze žlézo ferrum, žerav
grus. m. žravь a to m. žrêvъ, lit. gervê,
jako tetrêvь vedlé tetravь. Mk. aL. 19. Cf.
Gb. Hl. 89.—90., Přisouvání. — Str. 343. a.
ř. 20. sh. za Kz. přidej: Vz i se střídá za
3. s i (563. a. ř. 6. sh.), Ht. Sr. ml. §. 191.

— E v násloví. Cf. Mkl. aL. 294. -- Vz
o e ještě: Mkl. aL. 7., 19., 294., Vm. (ad
Mkl. aL.) 6., 7., Archiv für slav. Philol. VI.
1. 73., Prk. Př. 18. — E = špatné. To je
e. Us. Té.

Dlouhé é. Str. 343. b. ř. 35. sh. za Gb.
přidej: Gb. Hl. 75., 69.—71., Bž. 24., Užení.

— Po různu a nejvíce dialekticky vysky-
tuje se také rozšíření e v ej: pejsek (m. pé-
sek od pes, jako doubek od dub) atd. Vz
Gb. Hl. 75.-76., Bž. 26. — Na Zlínsku ne-
uži se é (a ie) v í a) ve slabikách kmeno-
vých: břéza, lésa, měrka; b) v koncovkách
ohybacích: zelé, obilé; c) ve příponě: -ér:
klempéř; d) ve stupňovaných tvarech sloves
opětovacích: sed'évati, umiévati; tvrdé é se
tam neúží nikdy. Brt. — é se vsouvá na
mor. Val. do partic, minulého času muž.

rodu kmenů zavřených anebo se l odmítá:
nes nebo néséł, nésła, mohéł n. moh. Brt.
D. 62., Brt. L. N. I. 223. — é v nom. pl.
také: horalé. Č. O é v nom. pl. cf. také:
Bž. 81. Při jménech muž. rodinných pří-
ponou -i označují se na Zlinsku jednotliví
členové rodiny, příponou -é celá rodina:
Kde bývajú Kožíké, Petré (Petr), Hozé
(Hoza)? Byli u nás Kožíci (synové, neb
otec a synové). Vz více v Brt. D. 138. a
Hospodář, Kovář, Švec. — É, interj. vz před
Eau.

E zní jako je nebo jako e: město vyslov
mjesto, rámě vysl. rámje, děj vysl. ďej, radě
vysl. raďe. Psané ě znamená po některých
souhláskách totéž znění jako je, při jiných
znamená jen e a změkčení souhlásky; znění
jiného neznamená nikdy a mohli bychom
se tedy bez něho obejíti a psáti zemje, ohňe.
Jenom zvykem písařským a knihtiskařským
udrželo se ě mezi literami českými. Vz Gb.
Hl. 7.—8., Bž. 7. — O stupňování ě v í vz
Bž. 30. — V Ž. wit. za ě psáno často i neb
y (což i v jiných rukopisech se vyskytá);
po souhláskách retných bývá psáno e m. é
(mesiec); jiné odchylky jsou tam nemnohé.
Vz Ž. wit. vyd. Gb. str. 219. O strčes. měk-
kém e a é vz Listy filol. VII. 122.—125.
(Gb.); Pravidlo o strč. e a ě. V Praze 1880.
vyd. Gb.; Uiber die weichen e- Silben im
Altböhmischen (Sitzungsberichte der kais.
Akademie d. Wiss. 1878), Gb.; O významu
jotace v rukop. strč. (v List. filolog. 1878.
185.—216., Gb.); Zur Phonetik der altböhm.
weichen e- Silben (Arch. f. slav. Philol. IV.
1879. 128.—134. Gb ). — V Hlavnici na Mor.
úží se ě v i jako v sousedních Litultovicích
(sr. str. 100.): jíl —jela, mił — méła, chtił —
chtěła.—V Branících: jem (jim), viem (vím),
směłsa (smil sa). Brt. Ď. V lokale sg. kmeny
tvrdého zakončení život. i neživot. mají z pra-
vidla příponu ě: o chłopě, o mojim bratře,
o našim Martině, o kmotře; jenom kmeny
v hrdelnice zakončené mají u: o vojáku,
o tým ptaku, při ženichu, po mojim ne-
božčičku, panu stryčku (u Příbora); kmeny
měkkého zakončení mají u: na koňu, po
našim otcu, na nožu, v košu. Laš. Brt. D.
112.

É = strbulh. jať, přepisuje se latinskou
literou é a znělo asi = ia n. ea. Čeština
má za jať střídnice: á, a, z pravidla však
dlouhé: ie, é (ý), í a krátké ě, e. Vz Gb.
Hl. 16., 24., Bž. 11., Mkl. aL. 46., 136., List.
filol. IX 172.—173.

ę, vz Nosovka, Gb. Hl. 32., 34., Bž. 10.

Ê = interj. É páni, tak zde panujte,
abyste . . . É, hoře! že jsme ... Št. N. 91.
22., 102. 23. (122. 66.). É pohověj mi, všeť
rád zaplaci; E buď toho Bohu žel; E bych
byl s Kristem; É běda mne. Št. Kn. š. 58.,
137., 50., 272. Vece: E kterak jsi se dnes
slavně měl. Bj. Pojď se mnou! E (= ne-
půjdu). Us. Smr.