Předchozí (343)  Strana:344  Další (345)
344
(počkej). Sb. — Dlouhé é v skloňování
a
časování. Klade se m. í na seyerových.
Mor.: záležé, pršé m. záleží, prší. Šb. V zá-
padní Mor. é m. ý: bestré m. bystrý. Šb.
Místo é klade se v nom. sg. n. u adjektiv
v středním Slov. uo. Vz uo, a tamtéž v nom.
pl. ja m. é, vz Ja. — Dlouhé é se krátívá
v
: e: 1. u mase., kdykoliv slovo o slabyku
roste: déšť — deště, chléb — chleba; —
ale: chlév, gt. chléva. — 2. Utvoření adjektiv
ze substantiv:
chléb — chlebný, déšť —
dešťový. — 3. U adj. na -ý, -á, se é v Opavsku
a Přerovsku krátí: urodne pole. Tam se sa-
mohlásky vůbec krátí. Šb. Vz Skracování
samohlásek. — V názvosloví, dlouhé é
se nenaskýtá. Ht. — É, interj. É, hoře, že
jsme se kdy narodili. Št.
Ě, či cyrillské jať je sice původem svým
dvojhláskou, ale za pravou dvouhlásku přece
nelze ho pokládati, ačkoliv po retnicích dva
rozličné zvuky i a e v jeden splývají, pro-
tože jest ě krátké a pravá dvojhláska dlou-
hou býti musí. Vz Dvojhláska. Ě se vyslo-
vovalo jako
ai, lat. ae, jak z jiných jazy-
kův vidíme: řec. Kalóajj, lat. Caesar, něm.
Kaiser, CěsarB, domě m. domai (Zk. );
iíaiiiwv, eolvii, ouía, jimž v strslov. děmun~E>,
penik'B a věd stojí oproti, litav. klaips
— chlěb, baisus — běs, maišas — měch,
dim. měšec; chlěb, goth. hlaibas, nněm. Laib.
Ht. Zv. 59., 60. Potom se, jak se zdá, pře-
smyklo ai v ia, běžné posud u Polákův: miara,
viara, viatr. V českoslovančině: hořal, leťal,
viďal, kde i předcházející souhlásky změk-
čilo; nyní: hořel, letěl, viděl. Ht. Zv. 60.
Druhá proměna prazvuku ai je přehlasování
přesmyknutím z něho povstalého ia v ie;
z ie vzniklo pak ě tím, že každá z obou
hlásek polovice váhy své pozbyla a tím dvoj-
hláska se zkrátila; ie jest běžné posud u Slo-
vákův: miera, viera, vietor. V strčes. též ie
až do 16. stol., od té doby v í: cěsar, cjesař,
císař. (Jir. ) V nové češtině stáhlo se v í, po
l v é: míra, vítr, víra, chléb, chlév, mléko,
ale: slíditi, lípa (Jir. ). Ht. Zv. 60. Ale v sla-
bikách krátkých slovenčina tak, jakož i bul-
harčina a slovinčina v nepřízvučných, pra-
zvuk ai v e zúžila: merica, verný, povetrie;
v strčes. ě: měrica, věrný, povětrie, v novo-
češtině po retných:
v, b, p, m, f a po: d,
t, n je ě: věrný, běh, pěna, měna, děd, tělo,
něžný — po ostatních čisté e: cesta, seno,
stole. Ht. Zv. 60. Vz Gt. Fonl. §. 64. — V ná-
sloví ani krátké ani dlouhé ě se nena-
skýtá,
v středosloví i jedno i druhé zhusta,
vz více v Ht. Zv. 61., 62. — Ě povstává:
1. stupňováním samohlásek e a i. Vz. E, I.
Ht. 2. Stupňováním l a r (vz Mkl. B. Ein-
leitung), Ht.; aneb dle jiných, kteří l a r za
souhlásky mají, stupňováním slabých samo-
hlásek t- a b při l a r; výběr, měliti. Vz
L, R. Cf. Archiv für slav. Philologie I. a
III. seš. I. dílu. Bž. — 3. Jindy vzniklo ě z pů-
vodního dlouhého a, jako: sěsti. Vz Gt.
Fonologie. §. 65. — 4. ě povstalo velmi
zhusta stažením dvou e. Vz Gt. Fonl. §. 66.
5. Z ie. n. je, a) v pádech zájmena 3. os.
s předložkami: od něho (od n-jeho), k němu
(k n-jemu). — b) V složení slovesa jed —
jísti s některými předložkami: s-nědl m.
s-n-jedl, oběd m. ob-jed. — c) Sněm. Da. —
d) V trpném příčestí min. času sloves 4. třídy:
činiti — činien — činěn, chytiti — chytien —
chycen. Ht. Zv. 62. — 6. Z nosového e, Ht.: pět,
staroslov. pętB; pěst', strslov. pęst&; měkký,
strslov. mek^kT.; símě, strslov. sěme. Zk. Za
nosové ę má čeština vlastně střídnici a, před
kterouž souhláska tvrdá se obměkčovala: pętb
= p'ať či piať, přehláskou p'eť či piet' a ztvrd-
nutím koncového ť: p'et či pět. Druhdy se
a udrželo, jako: piati (= píti) od psn-ti = pěti;
telę-ta = telata; hříbe-ta = hříbata. Před a
= e
retnice někdy ztvrdly: zapat m. zapiat,
pátý m. piátý, devátý m. deviátý, svatý m.
sviatý atd. Bž. — Prk. píše o této věci takto:
ě má čeština trojí. Jedno vzniklo z předhi-
storického ai: chlěb, goth. hlaifas, stněm.
hlaib, nněm. das Laib. (Fk. 734. ). Druhé
jest nosového původu, povstaloť z e, které
nahrazuje čeština buď hláskou a (á): maso,
řad i řád, lada, svatý, máta; neb dvojhláskou
ia, přehlas. ie, ě, staž. í: Stiaglav (Šťahlavy)
—  stíti, pial — píti, jejia (jejá), jejie, její,
kniez (kněz), peníze, viace, viece (večí),
více, mě, tě, sě, tieha, tíha atd. Za příčinou
možných zmatkův jest tedy radno, by se
v strčes. textech prvé psalo é, druhé pak ie,
zcela přiměřeně své záměně v historické če-
štině. Třetí e konečně jest nepravé, stojíc
místo e po předchozím di, ti, ni = ď, ť, ň:
voděn, ctěn, viněn m. voďen (= vodi-e-irb),
cťen, viňen; cf. bořen, nošen, vožen. — Ě se
stupňuje:
1. v í (v staroč. a slov. ie): pě-ji
—  zpívati, oději — odívati, Ht., směji se —
usmívati se, Gb., věřiti — viera — víra.
—    Závažnějším í vynikají i dvojslabičné
infinitivy časoslov 1. a 3. třídy: stříci, čníti,
pníti, mníti, dlíti. Ht. Zv. 62., (vyjmouc: pěti
od pěji = zpívám a spěti. Bž. ) a příčestí
trpné min. času: viděn — vidín, zavříno,
klaníno, vědíno. Bart. Na Mor. ě m. í v inft.
mět, chtět m. míti, chtíti. Šb. Vz í. — 2. V a
á.
Saditi od sěd, výstraha od strěh v stříci,
Ht., střehu — stráže, Gb., vlěk — vlak — vlá-
četi. Kt. V pět — pátý, devět — devátý není
stupňování, nýbrž a tam původnější než ě:
pętb = pi-atB, spodobou kmenového a k pod-
nebnému b: pi-etb, z čehož pět ztvrdnutím
koncového ť (jako host m. hosť); devetý = de-
viatý, dloužením kmenového a: deviátý, ztvrd-
nutím retnice vi = měkké v: devátý. Bž. Vz
Tvoření slov stupňováním, Stupňování. —
Ě se střídá (vz Střídání): 1. s a. V14. a 15.
stol. často: poňavadž m. poněvadž. Vz více
v Historii českých samohlásek, str. 104. Gb.
Místo ě v již. Čech. a jen v: opršalý, osi-
řalý. Ostatně vz A. — 2. S e. Vz Ľ. Ht.
České ě vyslovuje se jako je čili praejoto-
vané e: věz, pět. V mnohých případech vy-
slovuje a mnohdy také píše se m. je n. ě
pouhé e a sice ne jenom po souhláskách
měkkých, ale i po souhláskách tvrdých, kde
tedy praejotace beze stopy vymizela: řeka,
kde m. řeka, kdě. Střídání toto ě s e nastou-
pilo v nově češtině po sykavkách: celý, noze,
seno, mlčeti, běžeti m. celý, nozě, seno,
mlčěti, běžeti; po l: chléb m. chlěb; hojně
po retných souhláskách obzvláště dialek-
ticky v jihozáp. Čech: peší, mesiac, veděti
m. pěší, měsiac, věděti; po d v příponě dě:
Předchozí (343)  Strana:344  Další (345)