(bo-ju), kázň (káti, kázati), přízň (přeju);
-ina: babizna, podobizna, hlavizna. Jir.
Z přistupuje rádo k d a činí s ním skupe-
ninu zd: drozd —lat. turdus, hnízdo —lat.
nidus, Ht. udidlo — uzda, udice — uzdice
(Dal. 5., 9.), jedu — jízda, hromada — hro-
mazditi. Gb. Hl. 119. — Z se vysouvá
před sykavkami: vstáti m. vzstáti, mecítma
m. mezcítma (dvamecítma = dva — mezi —
desítma n. dva — mez' — ďsítma) a sice ve
výslovnosti i tenkráte, když se etymologický
pravopis od toho uchyluje a obě souhlásky
se píší: bez sebe (vysloveno: besebe). Ht.
-- Já m. jáz. Ht. V násloví v již Čech.: ře-
telné m. zřetelně. Kts. Cf. Gb. Hl. 115., Bž.
45., Odsouvání. — Jména rodu muž. v z
ukončená skloňují se podlé 1. sklonění
(Páv, Strom): vůz, úraz, Weisz; ale kněz,
peníz, robotěz, vítěz, zimostraz a Francouz
podlé 2. sklonění (Hráč). Ve skloňování řeč
novější a zvl. řeč obecná hlásce z ráda se
vyhýbá, lok. v druze — v druhu (vz Hr-
delnice); slova však, která se podlé Slovo
skloňují, mají v lok. naopak raději e než u:
v železe. Vz Lokal. O vokativu sg. vz B.

— Jména ženského rodu v z ukončená
skloňují se a) podlé Kosť: haluz, kolomaz,
mosaz (také: mosaz, u, m.), rez (gt. rzi, také:
rez, u, m.); b) podlé Daň: hráz, mláz (také:
mláz, u, m.), nesnáz (i podlé Kost), tvrz
(i podlé Kost). — Z u superlativu, vz Su-
perlativ. — Po z se píše y ve slovech: brzy,
jazyk, nazývati. Kz. (Vz Vz, Iz, Gb. Hl. 87.)

2. Z- předpona: zbytek, zšíří, zdélí,
zvýší. D. Vz Vz. — Při slovesech zna-
mená jako vy- původně směr děje z něčeho
ven, stranou, odněkud pryč, vzhůru; mění
však v největší části složených původní vý-
znam svůj vyznamenávajíc pouhé děje něja-
kého v celé jeho síle v skutečnosti se objevení
neb síly této na předmětu nějakém osvědčení,
směr přes celek jednoho neb souborný celek
více předmětův. — I. Směr z něčeho ven,
stranou, pryč, vzhůru. 1. Směr stranou, pryč
jeví se v: zbočiti (vybočiti), zběhnouti, zjíti
(sjíti), zpuditi (se hnati) a p — 2. Ponětí
vyproštění, oddělení, osvobození, vzdání se
zavírají: zbaviti, zbýti, zprostiti a p. —
3. Také směr shora dolů' jest směrem odně-
kud pryč: zbůsti, zstičiti, ztáhnouti, zpochý-
liti, zbořiti, zřítiti, zkoliti a p. — 4. Směr
vzhůru vyjádřen ve složených: zdvihnouti,
zkynouti, zkvésti, zbobněti, zkopčiti, zchytiti
se a p. — II. Z vyjadřuje, že děj prostým
časoslovem označený v úplné síle své ve sku-
tečnost vstoupil aneb tu sílu svou na před-
mětu nějakém v úplnosti její osvědčil. 1. Po-
čátek čili vznik děje, pouhé vstoupení jeho:
zkulhati, zvanouti, zplápolati, zkřiknouti,
zvolati, zplésati a p. — 2. Směr děje se přes
celek vůbec. Ten jeví se zvl. ve složení před-
ložky s časoslovy: a) tření, dření, tlačení,
tlučení, sekání a p.: zhmožditi, zdrápati,
zdrobiti, zkousati, ztlouci a p. — b) Hyz-
dění a kažení: zohaviti, zhanobiti, zprzniti,
zcuchati, zmotati a p. — c) Týrání, moření:
zmučiti, ztýrati, zbíti, ztruditi, zčesati a p.

— d) Vypotřebování: zkrmiti, zkovati, zpéci,
zvíti a p. — e) Zničení: zhasiti, zmařiti,
zničiti, zrušiti, zhynouti a p. — f) S časo-

slovy od subst. odvozenými může z spolu
přeměnění předmětu v něco vytýkati: z člo-
věčiti, zruditi, zmnišiti, zpopeliti, ztěliti a p.
— 3. Ponětí pouhé děje úplnosti beze všeho
vedlejšího významu zřejmě jest v časosl. :
zbroditi, zkoupati, zdařiti se, zkonati; (co
do času): zčekati, zdržeti, zůstati, ztrvati
a p. — 4. Směr děje přes souborný celek
několika předmětů: zjisti, zezobati, zlouskati,
zchroustati, zjezditi, zlétati, zjímati, zkou-
piti a p. Tn. 128.— 136. Vz tam více časo-
slov a příklady. Cf. uvedená časoslova ve
slovníku, Pk. v olomouckém progr. z r.
1875. str. 18.—19., Mkl. S. 212. a hlavně
Zk. Skl. 83. —86. — Mnohé složeniny v Ž.
wit. mají z- místo a vedlé vz-; úkolem slo-
žení toho bývá z imperfektiva učiniti per-
fektivum, vz vz-; také se tam zastupují a
střídají složeniny se z- a s s-: zhladiti a
shladiti. Gb. v Ž. wit. 269. — Slovesa a)
přechodná vůbec a b) nepřechodná pohybo-
vání s předložkou z složená řídí akkusa-
tiv. Zk. Vz Pře-. Tedy: zjednati, ztratiti,
zbouřiti atd. co, a ne: čeho. Brt. ad b) Zjez-
dívá moře i země; Všecko všudy zlétal.
Jel. Zlezli v noci město. V.

3. Z, ze, strč. iz (vz Vz, Iz, Gb. Hl. 87.)
předložka pojící se s genitivem; podobá
se smyslem předložce od a znamená opak
předložek ve, do. Předložka z určuje 1. místo,
z jehož nitra ven pohyb se děje (tkvění
v místě tom označuje předložka v), 2. místo,
od něhož pryč pohyb se děje (tkvění na
místě tom označuje předložka na). S výz-
namem místním stýká se těsně význam ča-
sový předložky z (z jitra = od jitra pryč),
pak význam původový, odkud co pochodí,
z čeho co zhotoveno jest, k čemu co jako
časť k celku náleží; příčinný, odkud různé
pocity a děje jako z pramene plynou a ko-
nečně i nejabstraktnější význam způsobový.
-- Pozn. Předložka z pozbyvši samohlásku
i stala se zněním a často i písmem totožnou
s předložkou s, pokud se jí užívá s geni-
tivem. Někteří píši z předu, z strany, jiní
s předu, s strany; píšeme z jitra, ale s ve-
čerem i s večera, s půlnoci a p. Užíváme
tedy předložky z I. o místním východisku
vniterném, odkud ven pohyb se děje při
slovesech jíti, vyjíti, vyrojiti se, vyšinouti
se, vyklopiti se, vytisknouti, vyhnati, vy-
hoditi, vynésti, vypuditi a p., aus, heraus,
ex, t?f. Vyrazichu iz Tatar přemnožstvie.
Anth. Jir. I. 25. Václav z Prahy vytěže.
Dal. 28. 17. Když jde nouze do domu, jde
láska z domu. Mudr. 242. Všechny lodi
vytáhli kotve z moře. Pref. 502. Ze skály
vyprýštila voda. Kn. poh. II. 66. Vyletěla
křepelenka z prosa. Sš. P. 637. Kateřina
z chrámu jíti chtieše. Kat. 1255. Vltava
z břehů svých vycházela. Háj. Vyjdiž ze
svatyně. Br. Já na tu nohu ešte vždy ne-
môžem z domu. Dbš. Sl. pov. VII. 17. Jdu
včil z domy (z domu). Na mor. Val. Vck.
Leje se ako z cievek, prší ako zo syta.
Zátur. Sype řeči ako z rukáva (mluví mnoho).
Na Slov. Zátur. Ještěr z jezera se vyklopil.
Leg. Dral mi peníze z hrsti. Svěd. Vz strany
příkladů: Vyletěti, vylámati, vyraziti, pad-
nouti, vzníti, pláti, vysaditi, sypati, vstáti,