sb157-05 0..8296

650

člen pak omezující větou vedlejší. Zk. Cf.
Bž. N. o v. 35. Má-li v. více podmětův a
jeden výrok (otec, matka a syn pracují) nebo
naopak (otec česá, skládá a odváží ovoce),
slove větou svinutou n. staženou (en.
contracta, constricta, coarctata). Vz ku konci
více o ní. Cf. Bž. N. o v. 31. Věty tvrdicí a
záporné (affirmativae, negativae): v prvních
pojíme představy (žák jest pilen), v druhých
se dělí (žák není pilen). Zk. Vz později více.
O větách jednoduchých. 1. Věty úsud-
kové. Na pěkný kvítek i včela letí. Čistota
půl zdraví. Bůh svatý jest. Br. Nájem není
lichva. V. Právo jest věc svatá. V. Člověk jest
tvor rozumný. Kom. — Brt. S. 3. vyd. 10.,
Zk. Skl. 386. Cf. Vm. N. o v. 13., Bž. N. o
v. 31. — 2. Věty přací. Vz Přací. — 3.
Věty rozkazovací. Uč se. Nepokradeš. Dej
sem. Brt. S. 3. vyd. 11., Vm. N. o v. 13. —
4. Věty zvolací. Tak jsem se lekl! To je
hrůza! Otec žije! — 5. Věty možnosti.
Mnohé věci mohou svornosť zrušiti. V. Tím
hrdinou můžeme veseli býti. Dal. Kdyby
jinde pohnán byl, mohl by o tom půhonu
nevěděti a nevěda nestáti. Vš. To bys as
neudělal! Jak mohl bych? — 6. Věty tá-
zací. Vz Tázací. — 7. Odpovědi. Vz Tá-
zací. — Věty bezpodmětné (osobní pod-
mět se nevyjadřuje) a) při slovesech zjevů
zvl. přírodních. Zahřmělo a zablesklo se.
Loni nám potlouklo. Na jednou zaťukalo na
okno. — b) Při slovesech zvratných a trp-
ných. Jak se do lesa volá, tak se z lesa
ozývá. Jak se vám jelo? Za moje žito ještě
mě bito. — c) Při záporném slovese býti,
při slovesech přibývati a ubývati a při
podmětných slovesech složených s předlož-
kou na. v tu hodinu hospodáře doma ne-
bylo. Peněz přibylo, ctnosti ubylo. Napadlo
sněhu. Do sklepa nateklo vody. Vz Podmět,

— d) Při neosobných slovesech s dativem.
Tanulo mi na mysli. Rozleželo se mu. Dobře
mi sedlo. — e) Při slovese jest s příslovci
a se jmény podstatnými, jež mají téměř plat-
nosť příslovcí. Dobře Vám bylo. Pršelo, bylo
tma. Počalo zima býti. Nebylo Vám toho
třeba. Nebylo-li tě hanba? Již čas obědu
bylo. Radosť bylo na to patřiti. Bylo by
hřích ublížiti mu. Již veta po mně bylo. A
od té chvíle bylo tomu strašidlu konec (Kda.
Poh. II. 251. ). Vz Shoda (III. 328. b. ). —
f) Při akkusativě počtu určitého od pěti
počínajíc i neurčitého a při pádech předlož-
kových počtu přibližného a podílného. Čtyři
sta jich zbylo. Sotva čtvrtý díl živých zbylo,
ostatek pobito. Téhož léta vypáleno jest Roud-
nice větší díl. Stojím, jakoby mne umřelo
půl. Soudců větší počet se sjelo. Masa bylo
hojnosť. Bylo nás hromadu. Polovice nás ne-
spalo. Vz Akkusativ (I. 18. a. ). Vz Shoda (III.
327. b. ). — Pozn. 1. Sloveso pršeti jsouc
bezpodmětným doplňuje se někdy instru-
mentalem: Pršelo kamením, krví; někdy ak-
kusativem: Pršelo drobné krupičky; jindy
bývá podmětným: Prší, prší déšť. Vz Pršeti.

— Pozn. 2. Genitiv při záporném slovese
býti a některých jiných slovesech podmětných
jest pravidlem za podmět věty kladné: Není
koňům ovsa, není sena. Takových věcí ať
se neděje. A nezůstalo ve zdi žádné mezery.

Je-li však sloveso býti sponou, vyjadřuje se
podmět i ve větě záporné nominativem. Není
učeník nad mistra. Ten člověk není od nás.

— Pozn. 3. Při slovesech přibývati a ubý-
vati místo má vazba bezpodmětná, míněno-li
přibývání a ubývání celku o nějakou neur-
čitou čásť: Vody přibylo, ubylo; pakli míněn
celek všecek, nastupuje vazba podmětná: Dva
dělníci přibyli, jeden ubyl. Vz tato slovesa

— Pozn. 4. Při slovesech sice bezpodmět-
ných vyskytuje se druhdy obecný podmět
to, ukazuje-li se k něčemu dříve označenému,
anebo mluví-li se s důrazem u výkřiku.
Viděl jsem ho kdysi, bylo to (že jsem ho
viděl) o vánocích. To pršelo! Vz Ten. —
Pozn. 5. Některá substantiva kolikosti pojí
se též v nominativě se slovesem neosobným:
Hromada jich tu bylo. Na stromě sedělo kopa
ptáků. Veliká síla lidu se sešlo. V okamžiku
bylo zajíců plná louka. — Pozn. 6. Starší
čeština užívá tytýž nominativu o počtě ur-
čitém i neurčitém, pojíc jej se slovesem
osobním. Těch sedm svatých na zemi se po-
klonivše duše pustili. Král rozkázal, aby de-
vět měšťanů postavili se na hradě. Vz Shoda.
(III. 328. a. ). — Brt. S. 3. vyd. 12. —14. Cf.
Vm. N. o v. 12., Mkl. S. 346. - -369., Shoda. —
Věty výpustkové, elliptické. Svoji k své-
mu (i. e. se hlaste, hleďte, se mějte a p. ).
Věty výpustkové jsou věty nedokonalé; mají
platnosť vět úplných, ale tvaru vět úplných
nemají. Sbíhají se zejména: 1. v rozmluvě.
Kdes byl včera. V Lužánce. Sám ? S bratrem.
Vm. N. o v. 13. Na mor. Zlínsku: Šak já
vám povím, dám, až enom (větou takovou
vyhrožuje se trestem, pomstou do budoucna)!
Pomož nám! Ale pomožu, pomožu. Že by
to drahé bylo, néni. Dajte mi kúsek! Na
mor. Zlínsku. Vz Brt. v Mtc. 1878. 29. — 2.
V příslovích, zvoláních a p. Pěšky jako za
vozem. Chvála Bohu! Sláva mu! S pánem
Bohem! Ticho! Pozor! Zajíc! Vm. ib. 13. —
Věty pleonastické. Já sem sa hnal že na
maso a vy íte kýšku. Mám za ním peníze,
šel sem k něm', že ho budu upomínat. Chtěli
sme že k vám ít. Šél na rolí že prasotom
na trávu. Vzál oba k sobě, aby ím bylo
jako veselo (jako = prý). Ale ona, že půjde
pro tatíčka, že jí mosíja jako šaty dat. Na
mor. Zlínsku. Vz Brt. v Mtc. 1878. 29. —Věty
záporné. Při těchto větách rozeznáváme a)
věci spojené: podmět a výrok, b) sponu, c)
částku, jíž se spojení ruší, záporné slovce:
ni, ne. Tato částice klade se ve větách: 1.
z pravidla před sponu a kde samostatné
spony není, před slovo, v němž spona jest.
Smrť zlá věc není. Mudr. Nájem není lichva.
V. Závisť rychle slávě neškodí. V. Ruka
má nebude ti k obtížení. Br. — 2. Když
se sloveso opisuje, přikládá se ne v čase
budoucím a v celém rodě trpném k slovesu
pomocnému. Nebudeš míti dílu se mnou. Br.
Nechť nejsem zahanben na věky. Br. Ne-
bude vyhlazen rod ten. Br. Nebyla mu zje-
vena řeč Hospodinova. Br. Nevyznávali ho,
aby ze školy nebyli vyobcováni. Br. —
Pozn. Záporné ne přikládá se i k jiným
slovesům neúplným. Soudce nemá samého
sebe mstíti. V. Nesluší zisku hledati z věci
cizí. Kom. Nechce ho znáti. Us. — 3. Při