Předchozí (20)  Strana:21  Další (22) |
|
|||
21
|
|||
|
|||
fancův přijímati nechtěl. V. Boháč velmi
snadno Dary a halafanci soudce porušuje. Wodň. zre. Alafaneův bráni. V., Rb. 266. Spravedlivý soudce h-cův nebéře. Rb. — Alafancovati — dary porušiti. Reš. Alambík, vz Alembík.
Alarm, u, m., z fr., poplach, znamení na
poplach. Rk. Alaun, u, m., z něm., kamenec. V. V ně-
kterých krajinách: ledek. Šp. Aiauuovatý, kamencovatý, bohatý na
alaun, alaunreich. Reš. Alaunový, kamencový, ledkový. Jg.
Alaun —. Alb-a, y, f., bylo mě. v Italii. — Albský
lépe než albánský. — 2. Dlouhá, bíla košile knězi pod ornátem. V. Albani-e, e, f., -banský; -baňan; Albanézi
či Albánci, Arnauti při jaderském moři. Albert, a, m. Vz Aleš.
Albík, a, m., Albinus.
Albrecht, a, m. V.
Albul-a, y, f., starší jméno řeky Tibera.
Alb-um, a, n., z lat. U Římanův bílé
tabule k zapisováni zpráv; 2. památní kniha, památník, Gedenkbuch. Rk. Alburn-us, a, m.; lesnatá krajina Lucanie.
Alcae-us, a, m.; básník řecký. — Alcaejský.
Alcibiad-es, a, ni. (Alkibiades), řec. vůdce.
Alcino-us, a, m., král Faeakův.
Alcny, gt. alcen, pl., f.; kusy kůže
k vyplnění míry; slovo bezpochyby cizí. Ale, spojka, složená z a-le; řec. άλλα,
lat. sed, něm. aber, doch a po větách zá- porných sondern. Zk. Poněvadž ale jest složeno z a-le a odpovídá lat. sed (ne: autem, vero) a řec. «λλ« (ne: <Η·Ί lat. vero a řec. <U odpovídá z pravidla čes. pak), má se klásti na začátek věty, ale v novější době klade se na druhé místo, často ještě dále a někdy skoro až na konec věty. ,Pak' se nyní velmi zanedbává. Š. a Ž ., Os. Vz Ale, 8. Dobrov- ský ve svém Lehrgebäude (na str. 269.) učí: Zu Anfange und nach einem anderen Worte. Pozoruje užívání této spojky co do slovo- sledu v literatuře střední seznal jsem: 1. že jí spisovatelé střední doby neužívali tak zhusta, jako nyní se děje, kladouce častej i spojky: pak, však, než; 2. že v pravdě čítá se u nich obyčejně na počátku věty. Z no- vějších srovnává se s obyčejem starým nejvíce Šafařík, užívaje rád jiných spojek odporo- vacích; že však i u něho spojka ,ale´ někdy po jiném slově stává, toho snadno každý se dočte. Jungm. však, Pal. a Hattala a j. spojku tu bez rozdílu buď na čele věty, buď za slovem kladou. (Vz příklady v Mtc. 1873., str. 170.) Mš. — Klaďme ji tedy na začátku věty. — Ale se klade: 1. Když se větě záporné
věta tvrdící naproti staví. Tím se výrok prvé věty popírá, protože výrok Druhé věty v platnosti jest n. býti má (n. tím se hlavní věta záporná druhou v neplatnosť uvádí). Nehleď na řeč, ale na věc. Prov. Nebývej bázlivý, ale smělý. Anth. -- Pozn. 1. ,Ale' se vynechává, přesmyknou-li se věty. Ústa tvá tě potupují, ne já. Br. — Pozn. 2. Zá- porné ne neklade se vždy k přísudku, nýbrž zhusta k jménu, které se zvl. vytknouti má. |
Nebo ne váš bude boj ale boží. Br. Ne ruka
jeho dotkla se nás, ale náhodou nám to přišlo. Br. — 2. Když se větě tvrdící věta záporná naproti staví. Hledala jsem ho, ale nenašla jsem ho. Br. — 3. Když se věty tvrdící jedna proti druhé naproti staví. Noc pominula,, ale den se přiblížil. Br. Člověk hledí na to, což jest před očima, ale Hospodin hledí k srdci. Br.— 4. Když se vůbec výrok první za věc jistou připouští, avšak platnosť jeho tím se omezuje, že se z oboru jeho výrok druhý vymiňuje. K prvému členu připojuji se zhusta slovce: sice, jistě, zajisté, ovšem. Takt' je sic, jak to ona praví, ale co onato trápati má? Kom. Memmius zběhlý jest v literatuře, ale v řecké. Kos. -- 5. Když v rozmluvách námitky činíme n. odrážíme, k jiným věcem přecházíme nebo k dřívějším se vracíme. I to jest dar boží o věcech božských pěkně mluviti uměti. Jest dar boží, ale na slovech se stavovati má? Kom. Protož jest svědky na to ustavil, abychom k tomu snáze přistoupili; ale budeme-li hleděti na svědky . . Chč. 615. — G. Když s pohnutou myslí o čem se tážeme aneb odpovídáme aneb k čemu vybízíme, něčeho žádáme. Ale pro pána Boha, což se to děje? Ale dnes nechoďte nikam. Udělal-li on to? Ale udělal, však já ho znám. Kterak mají služebníci naši nám stálosť zachovati, aleť nedějí tuto paní naše. Ctib. - 7. Zhusta na, začátku závětí po větách připouštěcích a podmiňovacích. Byť se pak všichni zhoršili, ale já nic. Br. Ač oni mluví, že je někdo vysvobodí ale sami nevědí kdo a kdy. Vz Věta připoustivá. — 8. Klade-li se uprostřed věty, omezují a zaostřuji se jednotlivé výrazy a ale znamená tolik co: aspoň, alespoň, asi. Pojď ale ty. Bibl. Poveďme ho, snad ale tam vnadu najde. Kom. -- Ve vých. Čech. a na Mor. = as. Ale 15 nás tam bylo. Jir. Je ho (žita) ale dvě měřice. Na Mor. Brt. - 9. Sesiluje se přičiněním ,však' a, ,brž'. Všichni okolo něho stáli, ale avšak ty nejblíže. — 10. Klade se v slučovacím spojení vět po: nejen, nejenom, netoliko a sesílaje se zhusta v: ale i, ale také, ale také i ,alebrž', a ve větách záporných v: ,ale ani, ale ani ne, ale také ne, alebrž ani ne'. Zk. — 11. Někdy závětí, je-li v něm co k pováženi, se zamlčuje. Nyní to poněkud půjde, ale, ale. — 12. Také se ho užívá, substantívně. Nic není bez ale. Vz Šťastný. Jg., Lb. Jest při tom ještě ale. Jg. Závistník někakéžť ,ale´ přičiní anebo ,než' k chvále každého. Št. Alebrž, ne: alébrž. Vz Ale, 9.
Alej-e, í, pl., f., dle ,Růže'; z fran. allée
= stromořadí. Do aleji jíti; v alejích se procházeti; alejemi jeti. Us. Die Allee. Alekto, Allekto, gt-toi (dle ,Kosf),
Zk., n. -toy (dle ,Žena'), Šf.; jedna ze tří lític. Alembík, Alambík, u, m., z řec. αμ^Ίχο;·
s předloženým arabským artikulem al; jiní to odvozují z arabského alembich; vz Mz. 96., Jg. Náčiní chemikův s dlouhým nosem či troubem=klobouk, hemelín, helm. Dor Helm im chemischen Ofen, die Brennkolbe. Statek svůj skrze hrdlo a zadek jako skrze a. prohnuti. V. Něco skrze zadní a. prohnati |
||
|
|||
Předchozí (20)  Strana:21  Další (22) |