Předchozí (344)  Strana:345  Další (346) |
|
|||
345
|
|||
|
|||
kde, nikdě, zde m. kde atd.; po t ve slo-
venštině: stena m. stěna; po n od polov. 13. stol. do konce 14. stol. často v zájmeně on: v němž, k nemu m. v němž a k němuž a v příčestí trp. času min. časoslov 4. třídy: naplneno m. naplněno. Gb. Místo e v obec. mluvě ě: ctění, otěp m. čtení, otep. Šb. — 3. S i, í. Vz i. Ě se seslabilo v i (následuje). Ht. Knih — kněh; v gt. sg. jmen podstat, rodu žensk. v obec. mluvě e(ě) m. i: pece, nitě, čtvrtě, mědě, noce, nemoce (v novější době) m. peci, niti, čtvrti, mědi atd. Jir. — 4. S o, vz O. Ht. — Ě se odsouvá v slovostředí a na konci slov: 1. vysouváním v im- perat. buďme, buďte, nesme, neste m. bu- děme, buděte, nesěme, nesěte. Ht. (Zde pod- nebný živel v ě se tající nevysut úplně; tají se v měkké předcházející souhlásce: buď-me. Bž. ). — 2. Odsouváním: země — zem, stráně stráň, v nichž ě není původní. Ht. Zv. 63. — V obec. mluvě vymítá se v Krkon. ě
před u: ďuče = děuče = děvče. Kb. Na Moravě včul (včil) m. v čulě (přehlas. v čile). Vz Včil. Kt. — Ě se seslabilo v i (í): 1. v dat. ženě — duši; 2. v lokale: slově — poli, ženě — duši; 3. v lok. pl.: slovech^, — polichT.; 4. v pl. zájmena on: těchb. —jicht, těmi. — jimi, těmi — jimi. Seslabení toto stalo se v době předhistorické. Vz Otírání a: Historie českých samohlásek, str. 69. Gb. — Vlastní ě nalézá se v příponách ohy-
bacích i. v lok. sg. tvrdých a-kmenův: bucě, dušě, vrazě, duzě, muše;, i' u měkkých a-kmenův (muži, poli, duši) jest seslabeno z ě: muže — muži. Vz Lokal; 2. v nom. a akkus. dual. tvrdých a-kmenův a stř.: rucě, slově, dvě. — U měkkých a- kmenův masc. přešlo starší -ia v -ě: muža — dva mužě. — 3. V příslovcích: svatě, čistě; též v kompa- rativech. Ještě Řehoř z Jelení a Všehrd píší: častějě, pěknějě. Jir. — Ě je v Krkonoších a na Mor. příponou jmen znamenajících děvčata: Šilhaně = dcera Šilhanova, Anně, Barče. Šb. Tam a ve východ. Čech. vůbec zní ě po m jako ně: mňesto, mňel, zemňe, mňeď, mňesíc, mňeřiť — město, měl, země, měď, měsíc, měřiti; po retnicích vyslovuje se tam jako prosté e: peknej, behať, vežka = pěkný, běhati, věžka. Šb., Kb. — Ě platí ve verších za krátké: běda = u u; ale činí předcházející slabiku obojetnou. — Vz E dlouhé. Earl (angl., erl), titul šlechtický, hrabě.
-eas. Jména staroklassická v -eas ukon-
čená jak se skloňují. Vz -as. Eau, fr. (= ó), voda, voda přeháněná,
zvláště voňavka. E. de Cologne (ó de Koloň); E. de Luce (ó de Lys); E. de Javelle (ó de žavel); E. spiritueuse (spirityés). S. N. Eben, u, m., z řec. = černý dub, Eben-
baum; 2. = ebenové dřevo, velmi tvrdé z vých. Indie a jižní Afriky, Ebenholz. Obočí jako eben černé. Jg. Ebenovitý, ebenu podobný, ebenartig.
Rostl. Ebenový, z ebenu. Eben-. — E. strom,
dřevo. Br. -ec, přípona jmen podstatných, gt. -ce.
Této se v strč. více užívalo než nyní: družec, milec, pasec, tvořec, holec, Jir., žnec, lakomec, |
chlapec, D., bijec, zločinec, očistec, hudec,
honec, chodec, lovec, mučec, pěvec, plavec, švec, bitec, rytec, pastvec, svinec, neduživec, šedivec, mudřec, samec, stařec, nedbalec, opilec, smělec, pokrytec. Mkl. B. 313. — — Jména v -ec tvořená od jmen míst
a zemí znamenají obyvatele: Moravec, Ji- hlavec, Japonec. Ch. — Před -ec se tvrdá souhláska neměkčívá, Ch., dlouhá kmenová samohláska se krátívá: mlátiti — mlatec, moudrý — mudřec, jezditi — jezdec, hloupý — hlupec, koupiti — kupec, Pk., ale: mládec
atd. Vz násl. -ec jest také příponou jmen podstatných zdrobnělých: zvon — zvonec, toul — toulec, pupen — pupenec, C, měch měšec, hrad — hradec, mlýn — mlýnec, T., krámec, stolec, týnec, otec, kamenec. Mkl. — Od slov na -ec tvořila se u starých adj.
příponou -ný ne: -ní: palečný. Šf. Vz Tvo- ření slov. Ecce, lat. = ejhle, ej zři, vida. sieh. E.
homo — ejhle člověk, Rk., pohleď člověče. -ecí, přípona, vz -cí.
Eclatant, fr. (eklatan), skvělý; zjevný,
veřejný, patrný, glänzend, auffallend, ausge- zeichnet. Ecrasseur, u, m. E. Chassaignakův, Sim-
sův, Charrièreův rovný, nakloněný, zvláště na polyp materníkův. Vz Nástroje na polypy. Čn. -eč, prý přípona substantiv. Vlastně jest
příponou jen -č: saze-č, vz C (ku konci). -eček, přípona jmen podstatných: holeček.
Us. Na střední a východ. Mor. místy e z eček se vysouvá: chlapček, sloupček m. chlapeček, sloupeček. Sb. Místy však ne: stařeček. Mřk. Vz Tvoření slov. -ečka, přípona jmen podstatných: vařečka,
brázdečka. D. Vz Tvoření slov. -ečko, přípona jmen podstatných: vaječko,
kolečko, hnízdečko. D. Vz Tvoření slov. -ečky, přípona příslovcí, majících význam
přechodníkův praes. act. Mlčečky tu stáli (= mlčíce). Mk. -ečnatý, vz -ičnatý.
-ečný, vz -ičný.
-eď, přípona jmen podst.: čeleď. D.
-eda, přípona, vz -ado.
Edek, dka, m. = Eduard. Na Mor. Brt.
Edem, na Mor. = jen, nur. Žádného ne-
nocuju, edem tebe Jeníčku. Č. Eden, hebr., ráj, Paradies, Lustgefilde;
rozkoš, Wonne. Rk. Edeš, e, m. = Edvard, Eduard.
Edice, e, f., z lat., vydání, Ausgabe,
Herausgabe. Edikt, u, m., z lat., veřejné provolání,
vyhlášení. Befehl, Verordnung. U starých Římanův vyhláška úředních osob zákono- dárnou mocí opatřených. U nás veřejné soudní prohlášení k obecenstvu, kteréž bývá v soudní síni vyvěšeno a v novinách oznámeno. Ed. náboženský = vládní nařízení týkající se náboženství ve statě. Ed. náboženský tole- rantní (snášelivý), netolerantní (nesnášelivý). Vz víc v S. N. Ediktalní předvoláni, gerichtliche Vor-
ladung, srozumitelněji snad: obeslání provo- lacím listem. Bs. Edilové (aediles), úředníci římští, jimž
příslušela správa policejní. Rk. Die Aedilen. |
||
|
|||
Předchozí (344)  Strana:345  Další (346) |