tedy, nech mladému párku dá Bôh pože-
hnania. Sl. ps. 387. Čuj. Ž. wit. Athan. 226.
6. Spíš-li či čuješ (bdíš)? Sš. P. 748., Brt.
P. 91., Kol. ván., Sš. P. 746. Zdali čijí smy-
slové moji ? Bj. Kdo nechce slyšeti, musí č.
(cítiti). Lpr — co. Seděli chlapci za hložinú,
culi Kačenčinu novinu. Sš. P. 157. Nemohu
ho ani čúť. Us. mor., slez., slov. Šd. Frajer
můj, keď ťa enem čuju, všecky moje údy
všecky poskakujú. Sš. P. 784. Azda ťa čuje
v okénku šijúci. Sl. ps. 217. Číti sílu i udat-
nosť svú. Troj. 139. Nemóžeme č. té drahé
manny. Št. K. 91. Toho sem nečula, co jsi
mně pravila. Sš. P. 528. Milosť k sobe ať
tu srdce mé čije. Kom. Žalm. 4. Daj mi svú
vóli číti. Privn. 2104. — Za Troj. přidej:
192. — kde. Keď ta čujem u dverí, nesmím
ti já otevríť. Sš. P. 796. Jsou tiši, ani jich
tam čiti není. Us. Orlice za mořem čije
mrchu. M. To zajisté číte na sobě. ZN. Na
tobě to čujem. Alx. BM. 2. To na srdci
mohu é. Pravn. 318., 607. Nad děckem ču-
vati (bdívati). Ostrav. Tč. Ktož z těch šesti
prospěchů nižádného na sobě nečuje. Hus
II. 16. Nečijéše nikte jiný (ne: nečije sě).
Alx. V. v. 864. (Listy filolog. 1885. 273.).
Když i jedné milosti k němu nečijí v sobě;
Čiji v svědomie, že . . . Št. Kn. š. 16. —
čím. Č. nosem (cítili). Vck. Duše ve všem
tele dotčením čije. Št. Všechny věci zdejší
čijeme smysly. Vch. Ar. II. 71. — o čem.
Tak o trojici čuj, ita de trinifate sentiat.
Ž. z 14. stol. Jak živ som o tem něčuvala
(neslýchala), aby od Javoriny svitalo, ze
skaly slunko světjevalo. Sš. P. 263. — proč.
Hořem sám nečije sebe. Mst. v. 281. — po
čem. Čuji to po tvém vzdychání. Jid. —
kdy. Neb jeho nebylo č. po tejto ráně.
NB. Tč. 251. — se v čem. A poněvadž
nás jest obžaloval nejsa od nás jmenován,
snad sě v něčem čije. NB. Tč. 81. V ra-
dosti se nečíti. Pass. 287. — co odkud
Z její huby sem to nečula (neslyšela). Val.
Vck. — se čemu. K horám, chlapci, k ho-
rám, kto sa čuje nohám, a kto sa nečuje,
nach doma ľutuje. Sb. sl. pies. II. 1. 107.
— s infinit. Dy sem jo (já) šel přes dě-
dinu, čul (slyšel) sem plakać svoju milú.
Sš. P. 340. — že. Čulam (čula sem), že mi-
loho kosci hnijú. Sl. sp. 198.

2. Číti, strb. četi, čBną., čBneši, incipere.
Praes. čnu, imperft. čniech, aor. čěch, inft.
čieti, dial. čat (Sš. P. 51., 664.), parte, čal,
čěli; čen, čenši; čem, čemši. Vz Gb. v List.
filolog. 1883. 132.—133.

Čití = vnímání nervy. Blř., Dk. Aesth.
143., Schd. H. 315. Vz S. N.

Čitice (Cidice, Zieditz), ves v Chebsku.
Blk. Kfsk. 600.

Čitlivosť, i, f. = mohutnosť čijící, rö
aíó&qTixóv. Vch. Ar. II. 5.

Čitlivý = čijící. Č. ústroj, bytosť. Vch.
Ar. II. 21., 41. — čeho. Vch. Ar. II. 68.

Čitlo, a, n. = litera. BO.

Čitno, a, n. = co lze číti. Vch. Ar. II.
5., 50.

Čitný. — Č. = fühlbar. Č. předmět. Vch.
Ar. II. 17., 24., 49. — čím: hmatem. Ib. II. 70.

Čítovna, y, f. = čítárna. Slov. Koll. III.
36., 46., 51.

Čitron, převzdívka obyvatelů frýdeckých,
poněvadž ť jako č vyslovují: voda na pití
(voda na pičí). U Místka. Škd.

Čiúš, čúš, číš, točúš, točíš, totiž adver-
bialní slovce vyvinula se z čuješ (od číti 1.).
Gb. v List. filolog. 1880. 295, 1883. 449.
Čiúš, čúš, číš kusá druhá osoba = čiuješ
od čiuti (slyšeti). Čiúš v jednom rozě kozlu.
Bessus, čiúš to s Narbazonem. Alx. To —
čiúš to v tom dni súdném. EZ. Bž. 212.
Čiúš, číš adv. Bž 217.

Čiv, vz Čiva. Němc. III. 252., Schd. II.
332. Slabosť čivů. Čiv odvádivý či zevní
svalů očních, abducens (nervus), cítící, der
Gefühlsnerv. Nz. lk. Ochrnutí čivu okohyb-
ného, paralysis oculomotorii, ochrnutí čivu
kladkového, p. trochlearis, o. čivu odvádi-
vého, p. abducentis; nemoci čivu zrakového,
morbus nervi optici. Vz Zrakový. Schb.
Nauka o nemocech čivu, die Neurologie;
proříznutí čivu, neurotomia ; vyříznuti čivu,
neurectomia, zánět nervů, neuritis; natáh-
nutí čivů, die Nervendehnung; zakončení
čivů,-endigung; podráždění čivů, -erregung;
dřeň čivu, -mark; suda nervů, -paar; zno-
vutvoření čivu, -regeneration. Nz. lk. Cf.
S. N.

Čivice, e, f Č. Stará, Alt-Čiwitz, ves
u Pardubic; Č. Nová, Neu-Čiwitz, osada
u Pardubic. Sdl. Hr. I. 253., II. 270. —
Č. = Čijevice, ves v Plzeňsku. Blk. Kfsk.
127.

Čivní, Nerven-. Č. choroby, bolesti. Mus.
1880. 276. — Č., Gefühls-, sensitiv. Č. nerv,
Dk. P. 5. Cf. Čivový.

Čivosť, i, f., das Gefühlsvermögen. Č.
těla, tělová. Dk. P. 18., 8., 23.

Čivový, Nerven-, Neuro-. Cf. Čivní. Či-
vový uzel (v prodloužené míše); čivové
ochrnutí, neuroparalysis; č. choroby, die
Neurosen; č. bolesť prsu, mastalgia; č.
pochva, perineurium; č. bolesť, neuralgia;
č. nádor, das Neuron; č. činnosť, die Nerven-
aktion; č. přístroj, der Nervenapparat; č.
dráha, die Nervenbahn; č. svazeček, -bün-
del, střed, -centrum, zvrhlosť, -degeneration,
vlákno, -faser, pleteň, -geflecht, tkanina,
-gewebe, jádro (prodloužené míchy), -kern,
nemoc, -krankheit, podráždění, -reiz, rourky,
-röhren, pochva, -scheide, smyčka, -schlinge,
soustava, -system. Nz. lk.

Čivstvo, a, n., das Nervensystem. Dch.,
Nz. lk. Nemoci jeho. Čs. lk. IX. 110., X. 10.

Čivý = čijící, wahrnehmend. Č. fantasie.
Dk. Aesth. 552. Čich bizo otupí, ale zů-
stává čivým pro jiné druhy zápachu. Dk.
P. 17.

Čizín, a, m., samota u Vamberka.

Čiž = totiž. Kněz Břetislav vsta č. na
stolec svého otce; Vezři na Jana, na tetčice
č. vlastného. Hr. rk. 39., 61. Cf. Čiúš.

Číž, e, čížek, cayx. Sv. ruk. 318. b. Cf.
Src. 69., Kram. Slov. 78., Mkl. Etym. 36.
U Opavy tižík; na Zlínsku je dvojí č.: oby-
čejný a olšák. Brt. Vz Frč. 353. C. citro-