1178

Čen, a, m., os. jm. Pal. Rdh. I. 119.

Čeň, vz Čeněk.

Čenák, a, m. Č. Pavel. Jir. Ruk. I. 133.

Čenčaný = činaný, hezký (v dětské řeči).
Us. Cf. Nejnaný. Bkř., BPk.

Čenčiar, u, m. = pouta, okovy, die Fessel.
Slov. Dbš. Keď na mojich nohách č-re čer-
kali. Chlp. Sp. 184.

Čenčice, dle Budějovice, Čeučitz, vsi
u Jechnic, u Teplice a u Loun. Vz Blk. Kfsk.
1294.

Čendekovic Pav, 1838. Vz Jg. H. 1. 2. v.
543.

Čeněk, chybně m.: Vincenc. Č. ze Sarova.
Půh. I. 378. — Č. Jos. z Vartemberka. 1765.
až 1843. Vz S. N., Jg. H. l. 2. v. 543., Sb.
H. 1. 2. v. 233.

Čeněnice, dle Budějovice, Čeněnitz, ves
u Čechtic.

Čenětice, dle Budějovice, Čenětitz, ves
u Jesenic. Tk. I. 78., III. 130. Blk. Kfsk. 20.

Čenice, dle Budějovice, Čenitz, dvůr u Ho-
řic. Tk. III. 138., Sdl. Hr. III. 32.

Čenichálek, lka, m. = čenichavec. — Č.,
lku = malý čenich. Utne těm šelmám č-lky.
Kos. v Km. 1884. 739.

Čenichati co Jako hovada zemské tyto
věci čenichají. Hus II. 352.

Čenikovice = Čeňkovice.

Čenka, y, f., os. jm. Cf. Čen. Pal. Rdh. I.

119.

Čenkov, a, m., Čenkau, vsi v Jihlavsku
a u Jince, samota u Hajdy ; Čenkow, vsi u Be-
chyně, u Tábora a u Zdib, samota u Vltavo-
týna. Cf. Blk. Kfsk. 58., Sdl. Hr. IV. 86.
Z Č-va, vz Flaxius.

Čenkovice, dle Budějovice, ves u Lan-
škrouna. Blk. Kfsk. 196., Sdl. Hr. I. 96, 114,
II. 276.

Čenov, Schünau, ves u Žatče. Vz Blk.
Kfsk. 99.

Čeňov, a, m., Čejnow, dvůr u Nechanic.
Z Ceňova, vz Vlček Václ. Cf. Tk. VII. 410.

Čenovice, dle Budějovice, Čenowitz, ves
u Uhlíř. Janovic. Vz Blk. Kfsk. 61., Sdl.
Hr. III. 291.

Čeňovice, dle Budějovice, Čenowitz, ves
u Benešova. S. N. X. 149., Blk. Kfsk. 241.,
907.

Čensko, a, n., hájovna u Vlašimě.

Čenský, ého, m., os. jm. Č. Ferd., vysl.
prof. na vojen. akademii, spisov., nar. ²⁹/5 29.
Vz Tf. H. 1. 3. vyd. 163., 172., 173., 197.,
S. N. X. 150.

Čenstochovský klášter. Tk. VII. 410

Čeňuch, u, m. = čenich. Slov. Bern.

Cenvičov, a, m. Č. z Libina Daniel, Jan,
Václav atd. Vz Blk. Kfsk. 1077.

Čenvír, a, m., Čenwier, ves u Tišňova.

Čep, vz Mkl. Etym. 32. Č. u sudu na Slov.
trstka. Plk. — Č. = osa. Č. honu, der Schwung-
radzapfen, lopatový (s lopatou, s perutěmi),
Flügelzapfen, koníkový, der Reitnagel (bei
der Drehbank), nožní, Stürzzapfen, obojkatý

Torsionsz., Hals-, dvojatý, Gabel-, k nata-
hování, der Federstitt; hnízdo čepu, das
Zapfenloch; č. chodí na pánvici, der Z. läuft
in der Pfanne; č. se tře. Šp. Č. hřídele, der
Wellenzapfen, hákový, Haken-, kolní, Pfahl-.
Sl. les. Č. na rybinu, der Schwalbenschwanz
(u zámečníků). Včř. Z. I. 24. Č. ke kotouči,
der Z. zum Rad; č. vřetenový, die Spindel.
Us. Pdl. C. kliky, der Kurbel-, Šim. 95.,
štítový u děla, Schild-. NA. III. 91. Vz také
Tkadlcovství. — Č. = hlava kladiva ševcov-
ského. Cf. Čepec. Matj. 104. — Č. či výčnělek
zubovitý (Processus odontoideus), který právě
jako čep nebo zub z těla čepovce (druhého
obratie krčního) vzhůru do dírky nosiče vy-
stupuje. S. N. X. 183. — Č.= hlupec. Moudrý
jako č. Osv. — Č., místo v Budějovsku.
Blk. Kfsk. 657. — Vz Cípek.

Čepáč, e, m., der Zapfenapfel. Rk., Ssk.

Čepáček, čku, m., vz Čepák.

Čepák = hliněný hrnec. Z baňky (z čepáčka)
mně trochu vyžblunklo. Mor. Sd. Neber mně,
děvečko, vody do čepáčka. Sš. P. 382. Vz
Cabuk. Čerpák. — Č.= hrnec na smetanu.
Mor. Brt., Bkř. — Č. = hliněná hračka.
Mor. Hrb.

Čepaň, ě, f. = hlava, der Kopf, Schädel.
Mor. Tak ho holí udeřil, až mu č. prolomil.
Us. Tč. Má v č-ni (jest opilý). U Místka.
Škd., Mtl. — Č. = střep, die Scherbe. Ostrav.
a slez. Roztřískať hrnec na č-ně. Klš., Tč.
Vz Čapaňa

Čepaňa, ě, f. = střep. Vz Čepaň. U Opavy.
Klš., Zkl.

Čepáňka, y, f. = čepaňa. Čím hrnec na-
vře, tím i č. smrdí. Slez. Šd.

Čepanovice, dle Budějovice, Zoppanz,
ves v Dačicku.

Čepař, e, m., der Zapfer (im Salzwerke).
Šm.

Čepcovati = tlouci, pohlavkovati, za vlasy
tahati. — koho. Na Zlinsku. Brt. D. 204.

Čepčařiti, il, ení, Hauben machen. Bern.

Čepčařka, y, f., die Haubenmacherin. Bern.

Čepčatka,y,f. č. točivá, oncalypta strepto-
carpa vulgaris, ciliata, druh mechu. Let. Mt.
S. VIII. 1. 15.

Čepčení, n., das Aufhauben. Ssk. Vz Čep-
čiti.

Čepčiariť, Hauben machen. Slov. Ssk.

Čepčín, a, m., ves na Slov. Phld. IV. 533.

Čepčina, y, f., elende Mütze. Šm.

Čepčisko, a, n., elende Mütze. Šm.

Čepčitý, kappig, bemützt. Šm., Loos.

Čepec. U Římanů. Vz Vlšk. 179. Cf. Sdl.
Hr. II. 167. Č. kuželitý. Dch. Má čepeček
s krajkama, podvázaný pantlama. Sš. P. 561.
Čepci lnení budú na jich hlavách. BO. Rozkoš
v čepečcích. Št. Kn. š. 78. Dáti komu na
čepec = pohlavek. U Košic. Brnt. č. na
led (obkladek). Wld. Vz Mkl. Etym. 32.
— Č. = ženská. Mnoho řečí dělá špinavý
č. U Ronova. Rgl. U Skutče. Brv. — Č. =
znamení ženy. Dy sem já se vdávala, če-
peček jsem dostala. Sš. P. 474. Všecky panny