Předchozí (1210)  Strana:1211  Další (1212) |
|
|||
|
|||
|
|||
tedy, nech mladému párku dá Bôh pože-
hnania. Sl. ps. 387. Čuj. Ž. wit. Athan. 226. 6. Spíš-li či čuješ (bdíš)? Sš. P. 748., Brt. P. 91., Kol. ván., Sš. P. 746. Zdali čijí smy- slové moji ? Bj. Kdo nechce slyšeti, musí č. (cítiti). Lpr — co. Seděli chlapci za hložinú, culi Kačenčinu novinu. Sš. P. 157. Nemohu ho ani čúť. Us. mor., slez., slov. Šd. Frajer můj, keď ťa enem čuju, všecky moje údy všecky poskakujú. Sš. P. 784. Azda ťa čuje v okénku šijúci. Sl. ps. 217. Číti sílu i udat- nosť svú. Troj. 139. Nemóžeme č. té drahé manny. Št. K. 91. Toho sem nečula, co jsi mně pravila. Sš. P. 528. Milosť k sobe ať tu srdce mé čije. Kom. Žalm. 4. Daj mi svú vóli číti. Privn. 2104. — Za Troj. přidej: 192. — kde. Keď ta čujem u dverí, nesmím ti já otevríť. Sš. P. 796. Jsou tiši, ani jich tam čiti není. Us. Orlice za mořem čije mrchu. M. To zajisté číte na sobě. ZN. Na tobě to čujem. Alx. BM. 2. To na srdci mohu é. Pravn. 318., 607. Nad děckem ču- vati (bdívati). Ostrav. Tč. Ktož z těch šesti prospěchů nižádného na sobě nečuje. Hus II. 16. Nečijéše nikte jiný (ne: nečije sě). Alx. V. v. 864. (Listy filolog. 1885. 273.). Když i jedné milosti k němu nečijí v sobě; Čiji v svědomie, že . . . Št. Kn. š. 16. — čím. Č. nosem (cítili). Vck. Duše ve všem tele dotčením čije. Št. Všechny věci zdejší čijeme smysly. Vch. Ar. II. 71. — o čem. Tak o trojici čuj, ita de trinifate sentiat. Ž. z 14. stol. Jak živ som o tem něčuvala (neslýchala), aby od Javoriny svitalo, ze skaly slunko světjevalo. Sš. P. 263. — proč. Hořem sám nečije sebe. Mst. v. 281. — po čem. Čuji to po tvém vzdychání. Jid. — kdy. Neb jeho nebylo č. po tejto ráně. NB. Tč. 251. — se v čem. A poněvadž nás jest obžaloval nejsa od nás jmenován, snad sě v něčem čije. NB. Tč. 81. V ra- dosti se nečíti. Pass. 287. — co odkud Z její huby sem to nečula (neslyšela). Val. Vck. — se čemu. K horám, chlapci, k ho- rám, kto sa čuje nohám, a kto sa nečuje, nach doma ľutuje. Sb. sl. pies. II. 1. 107. — s infinit. Dy sem jo (já) šel přes dě- dinu, čul (slyšel) sem plakać svoju milú. Sš. P. 340. — že. Čulam (čula sem), že mi- loho kosci hnijú. Sl. sp. 198. 2. Číti, strb. četi, čBną., čBneši, incipere.
Praes. čnu, imperft. čniech, aor. čěch, inft. čieti, dial. čat (Sš. P. 51., 664.), parte, čal, čěli; čen, čenši; čem, čemši. Vz Gb. v List. filolog. 1883. 132.—133. Čití = vnímání nervy. Blř., Dk. Aesth.
143., Schd. H. 315. Vz S. N. Čitice (Cidice, Zieditz), ves v Chebsku.
Blk. Kfsk. 600. Čitlivosť, i, f. = mohutnosť čijící, rö
aíó&qTixóv. Vch. Ar. II. 5. Čitlivý = čijící. Č. ústroj, bytosť. Vch.
Ar. II. 21., 41. — čeho. Vch. Ar. II. 68. Čitlo, a, n. = litera. BO.
Čitno, a, n. = co lze číti. Vch. Ar. II.
5., 50. Čitný. — Č. = fühlbar. Č. předmět. Vch.
Ar. II. 17., 24., 49. — čím: hmatem. Ib. II. 70. |
Čítovna, y, f. = čítárna. Slov. Koll. III.
36., 46., 51. Čitron, převzdívka obyvatelů frýdeckých,
poněvadž ť jako č vyslovují: voda na pití (voda na pičí). U Místka. Škd. Čiúš, čúš, číš, točúš, točíš, totiž adver-
bialní slovce vyvinula se z čuješ (od číti 1.). Gb. v List. filolog. 1880. 295, 1883. 449. Čiúš, čúš, číš kusá druhá osoba = čiuješ od čiuti (slyšeti). Čiúš v jednom rozě kozlu. Bessus, čiúš to s Narbazonem. Alx. To — čiúš to v tom dni súdném. EZ. Bž. 212. Čiúš, číš adv. Bž 217. Čiv, vz Čiva. Němc. III. 252., Schd. II.
332. Slabosť čivů. Čiv odvádivý či zevní svalů očních, abducens (nervus), cítící, der Gefühlsnerv. Nz. lk. Ochrnutí čivu okohyb- ného, paralysis oculomotorii, ochrnutí čivu kladkového, p. trochlearis, o. čivu odvádi- vého, p. abducentis; nemoci čivu zrakového, morbus nervi optici. Vz Zrakový. Schb. Nauka o nemocech čivu, die Neurologie; proříznutí čivu, neurotomia ; vyříznuti čivu, neurectomia, zánět nervů, neuritis; natáh- nutí čivů, die Nervendehnung; zakončení čivů,-endigung; podráždění čivů, -erregung; dřeň čivu, -mark; suda nervů, -paar; zno- vutvoření čivu, -regeneration. Nz. lk. Cf. S. N. Čivice, e, f Č. Stará, Alt-Čiwitz, ves
u Pardubic; Č. Nová, Neu-Čiwitz, osada u Pardubic. Sdl. Hr. I. 253., II. 270. — Č. = Čijevice, ves v Plzeňsku. Blk. Kfsk. 127. Čivní, Nerven-. Č. choroby, bolesti. Mus.
1880. 276. — Č., Gefühls-, sensitiv. Č. nerv, Dk. P. 5. Cf. Čivový. Čivosť, i, f., das Gefühlsvermögen. Č.
těla, tělová. Dk. P. 18., 8., 23. Čivový, Nerven-, Neuro-. Cf. Čivní. Či-
vový uzel (v prodloužené míše); čivové ochrnutí, neuroparalysis; č. choroby, die Neurosen; č. bolesť prsu, mastalgia; č. pochva, perineurium; č. bolesť, neuralgia; č. nádor, das Neuron; č. činnosť, die Nerven- aktion; č. přístroj, der Nervenapparat; č. dráha, die Nervenbahn; č. svazeček, -bün- del, střed, -centrum, zvrhlosť, -degeneration, vlákno, -faser, pleteň, -geflecht, tkanina, -gewebe, jádro (prodloužené míchy), -kern, nemoc, -krankheit, podráždění, -reiz, rourky, -röhren, pochva, -scheide, smyčka, -schlinge, soustava, -system. Nz. lk. Čivstvo, a, n., das Nervensystem. Dch.,
Nz. lk. Nemoci jeho. Čs. lk. IX. 110., X. 10. Čivý = čijící, wahrnehmend. Č. fantasie.
Dk. Aesth. 552. Čich bizo otupí, ale zů- stává čivým pro jiné druhy zápachu. Dk. P. 17. Čizín, a, m., samota u Vamberka.
Čiž = totiž. Kněz Břetislav vsta č. na
stolec svého otce; Vezři na Jana, na tetčice č. vlastného. Hr. rk. 39., 61. Cf. Čiúš. Číž, e, čížek, cayx. Sv. ruk. 318. b. Cf.
Src. 69., Kram. Slov. 78., Mkl. Etym. 36. U Opavy tižík; na Zlínsku je dvojí č.: oby- čejný a olšák. Brt. Vz Frč. 353. C. citro- |
||
|
|||
Předchozí (1210)  Strana:1211  Další (1212) |