Předchozí (357)  Strana:358  Další (359) |
|
|||
358
|
|||
|
|||
Extabulace, e, f., z lat., propuštěni, vyma-
zání z knéh, J. tr., z gruntovních kněh. S. N. Löschung, Extabulation. Ex tempore, lat., bez přípravy, aus dem
Stegreif. — Extemporovati, přednášeti něco bez přípravy, z patra. S. N., Rk. Aus dem Stegreif etwas thun z. B. reden, singen. Extensivní, z lat., rozsažitý, rozsažný.
Rk., S. N. Extensiv, der Ausdehnung nach. Extens-um, a, n., lat., per ex. = v celé
šířce, in ex. = podrobně, zevrubně. Rk. Dem Umfang nach; ausführlich. Exterieur, fr. (exteriér), vnějšek, zevnějšek.
Rk. Das äussere Ansehen. Exterminace, e, f., z lat., vypovězení;
vyhubení, zahlazení. Rk. Verbannung; Aus- rottung. Externista, y, m., dle „Despota", žák
bydlící mimo ústav; žák, jenž chodí do ústavu n. tam zkouškám se podrobuje, nejsa žákem veřejným ani soukromým (privatistou) téhož ústavu. Externist. Extra, lat., zvláště; něco ex., něco zvlášt-
ního. Rk. Ausser, ausserhalb, nebenher, ungewöhnlich. Extrahovati, z lat., vytahovati, ausziehen.
Extrakt, u, m., z lat., výtah rostlinný; e.
knihovní, výpis, výtah z kněh pozemných. J. tr. Vz Výtah. Výtah (z kněh), výtažek (z rostlin). Rk. Vytaženina masitá, Čsk. Aus- |
zug (aus Schriften, Arzneikörpern etc. ),
Extrakt. Extraordinari-us, a, m., lat., mimořádný,
ungewöhnlich. Professor ext., ausserordentlich. Extrapost, něm., zvláštní n. schvální pošta;
Rk., zvláštní, schvální poštovská příležitosť. S. N. - Extravagance, e, f., z lat., nepředložené
jednání, podivný nápad. Rk. Extravaganz, Ausschweifung, Ungereimtheit. Extrem, u, m., z lat., krajnosť, přepiatosť.
Extremy, věci sobě zcela protivné, odporné, opáčné ku př. radosť a žalosť, pláč a smích. S. N. Einander entgegengesetzte Dinge, Uiber- treibungen. Extremita, y, f., z lat., konec, končina,
končetina; zevnější lidové těla zvl. ruce a nohy. Ruce hořejší, nohy dolejší končiny. S. N. Aeusseres Glied, Extremität. Exul, a, m., vypovězenec. S. N. Exulant,
Verwiesener, Verbannter. ey, psáno m. ej až do roku 1842. — Vz
ý (rozložené v aj, ej). -ěz (ezí>) přípona subst.: kněz (ktnęzt), vítěz
(vitezb), robotěz, (pénezt — peníz). Mkl. B. 317. - ež, přípona jmen podst.: krádež, loupež,
mládež, drůbež. D. Vz víc v Mkl. B. 338., 339. — 2. Ež, zastr. = Že. Kat. Vězte to, ež obdržíte. St. skl. — Rkk. — U morav. Valachů posud ež místo že se užívá. Č. |
||
|
|||
F.
|
|||
|
|||
Při f a v jest průlina ústní, kterou se proud
bráti má, s jedné strany (z dola neb s hora) rtem a s druhé, protější strany řadou zubu lehce zavřena; při v přerušuje a rozdírá se toto zatarasení mírným, při f mocnějším, v obou případech proudem trvalým a ne jen jedním nárazem jeho. Obé ty hlásky obyčejně k retným se počítají, ale podlé učlánkování svého lépe by se jmenovaly retozubnými. Gb. Listy filolog. II. 158.; Uved. do mluv. čes. 18. — Souhlásky této nebylo ani v češtině ani v staroslovanštině, Zk.; jest tedy pozdější a velmi zřídka se vyskýtá a tu ještě častěji vlivem cizím ve slo- vích z cizích jazyků vzatých nežli jakožto plod zvukosloví domácího. (Gb. ). Všichni Slované za starodávna náramně jí nenáviděli kladouce místo ní nejraději některou z ostat- ních retnic, Zk., D., Ht., nejvíce p, před souhláskami a nejotovanými samohláskami též b, řidčeji v: Philipp — Pilip, Fabian — Pabian, — Babian, Jir., lat. faba — bob, lat. frater — bratr, lat. ferio — peru, lat. fistula — píšťala, lat. fluo — pluji, lat. flamma — plamen, lat. firmare — biřmovati, něm. Furth — brod, něm. Graf — hrabě, něm. kaufen — koupiti. Ht, Zv. 81. Také do ch se přestrojovalo cizí f: fučeti vedle hučeti — strč. chučeti, kruchta z něm. Gruft a to z řec. kmene v. cvq v hqvtitü). Ht. Teprva od 13. stol. počalo f od Latiníkův v jazyk český přecházeti, Zk., a kladlo se |
ve slovech z cizích jazykův vzatých, v nichž
se buď udrželo aneb jinou retnicí, jak už praveno, se nahražovalo, ku př. biřmovati z lat. firmare, Štěpán z řec. ótéeavoc. Gb. Klade se tedy f: a) místo staršího p, jako: upati = slov. upovati, upvati = pozdějšímu: ufati, pilous — filaus, Pabian—Fabian. Zk. Ve vých. Čech. ku př. fták, ftačí, ftáček m. pták, ptačí, ptáček. Jir. — b) Místo v: vousy — fousy, klovati — klofati, couvati — cou-
fati. V již. Čech. coufat, fous, Kts.; v západ. Čech. mužůf, děfka, lef m. mužův, děvka, lev, Jir.; ve vých. Čech. a v Krkonoších před: b, h, k, p, s, š, t: fběhnouť, fhostiť, fkus, fpichnu, fsednu, fšecky, fťesnať, a před samo- hláskami: fousy, klofati, Jir., a jinde (vůbec na konci slov. Mřk. ) Hanáci po souhláskách v z ostra vyslovují jako f: tfůj, tfá, tfé. Brt. — c) Místo b, h, ch: hrčeti — chrčeti — vrčeti
— frčeti, hučeti — chučeti — bučeti — vučeti
— fučeti, chrněti — brněti — vrněti — frněti.
Zk. — d) Místo m ve vých. Čech. frňous, frně m. mrňous, mrně. Jir. — Jakožto plod domá- cího zvukosloví objevuje se nejčastěji m. v: kn>f, fous, nebo povstalo z: (h, ch, k) + v: kafe z arab. kahva; doufati z pv zachova- lého v starém upva = naděje a pev-ný. (Gb. ) — V Budějovsku a Opavsku je po f slyšeti
přídech j, i když i následuje: fjik. — Ve vých. Čech. a na Slov. naopak ě po f jako e se vyslovuje: fertoch. Jir. — Po f se píše |
||
|
|||
Předchozí (357)  Strana:358  Další (359) |