1199

Číhačky, pl. Jíti na č. = na čumendu.
O svatbě nažene se do světnice mnoho dětí
a ty postaví se okolo kamen. A to se jme-
nuje č. V Domažlicku. Němc.

Číhačstvo, a, n., der Vogelfang. Ssk.

Číhádky, ves v Boleslavsku. Blk. Kťsk.
883.

Čihadlo,. Na č-dle ho zastali (na číhání).
Ehr. — Č. = horský hřbet u Vejvanová.
Krč. — Č., samoty u Šedlčan, u Ces. Dubu,
u Něm. Brodu, u Prachatic; rnyslivna u Sta-
rých Benátek.

Čihadlovice, dle Budějovice, dvůr u Písku.

Číhák, u, m. = oko. On má dobré č-ky,
on hned všecko vidí. Slez. Tč. — Č., a, m.,
der Auflauerer, Aufpasser. — Č., os. jm.
Šd. — Č., samota u Vltavotýna; ves u Žam-
berka.

Číhal, a, m., der Aufpasser. Vz Číhák.
Dch.

Čihalín, a, m., ves u Třebíče.

Číhalka, y, f., samota u Pelhřimova.

Číhaná, é, f., ves u Veseřic a u Lubence.

Číhání, n., ves u Klatov a u Lubence
(= Číhaná).

Číhanice, e, f., die Lauer, Passe. Rk.

Číhany, něm. Čies, ves u Toužimě. Blk.
Kfsk. 632.

Čihar, a, m., dvůr u Chlumce v Jičínsku.

Číhařka, y, f., die Aufpasserin, Lauerin:
Vogelfängerin. Bern.

Číhárna, y, f., die Vogelhütte. Sl. les.

Číhařský proštíp. Koll. St. 596.

Číhati, vz Mkl. Etym. 37. — čeho. Lev
litý loupeže číhá. Kom. — na koho. Na
teho jelenka myslivec čihaval; Číhá na ťa
mysliveček. Sš. P. 523., 695. Číhá, jak čert
na hříšnou duši. Brt. Číhá ubohý co vrána
na úhoře. Jir. Anth. III. 277. — kde. U nohy
tvojí strže číhají. Vrch. — na koho s čím.
Věřitelově se zatykači na něho číhají, jako
rybář na parmu. Mus 1880. 106. — kdy
co. Č. kobzole v noci (hlídati). Slez. Tč.

Číhavý. Č. oko, Kká. Š. 102., pohled.
Čch. Mch. 73.

Čihí = čehí = na levo, volání na koně,
na voly. Us. Ani heta ani č. nemože. Slez.
Tč.

Číhnúť = číhati = sahati po čem. Mor.
Brt. 204.

Čihnutí, n. Jedným č-tím odseknut =
jednou ranou. Slov. Sb. sl. ps. I. 90.

Číhošť, ě, f., ves u Ledče. Tk. V. 146.,
Blk. Kfsk. 696.

Čihoun, a, m., der Spitzel. Ssk.
Čihounstvo, a, n., das Spitzelsystem. Ssk.
Čihovice, dle Budějovice, Čichowitz, ves
u Křelovic. Arch. 1. 515., Blk. Kfsk. 222.

Čihovitý = jako překocená homole někdy
se spodinou a boky nadutými n. př. kalich
řepčíků, lůžko ořešince. Rst. 404.

1. Čihovka, y, f. = plod složený z jed-
noho květu, jehož holénky vlastní čnělkou

opatřené ponořeny jsou do lůžka zveliče-
ného a zkorkovatělého, endothalamium n. př.
ořešinec. Rst. 404.

2. Čihovka, y, m. Č. Jan z Čihovic. Půh.
I. 255.

Číhový les. Sdl. Hr. I. 152.

Čihuvka, y, f., os. jm. Tov. 5.

1. Čich = smysl. Vz Mkl. Etym. 37. Za
Výb. I. přidej: 663. Má pak milost vzhóru
platí nad to nade vše, jež móž býti kterým
čichem učíceno. Št. Kn. š. 193. Příliš pase
čichy své. Exc. Vz Schd. II. 347. — Č. =
čichání. Ovoní-li kdo ze hřbitova květinu,
ztratí č. Val. Vck. — Cf. Šrc. 498., Slov.
zdrav. 51.

2. Čich = čí Č. je to lóka nesečená?
Sš. P. 521. (U Brna).

Čichací, Geruchs-, Č. ústrojí (čichadlo).
Nz., Šv. Č. stvoly, die Riechkolben, nerv.
Nz. lk.

Čichadlo, a, n. = čidlo čichání. Šv. 49.
Vz Čichací.

Čichalov, a, m., Sichlau, ves u Žlutíce.
Arch. III. 501., Blk. Kfsk. 203., 816.

Čichání, n., das Riechen. Mus. 1880. 183.,
Dch. Vz Čich.

Čichatel, e, m., der Riecher, Schnüffler.
Dch.

Čichatelný, riechbar. Vch. II. 59., 68.

Čicholov = Čichalov. Blk.

Čichoň, ě, f., duvaua. Č. visutá, d. de-
pendens, rostl. Vz Rstp. 331.

Čichořice, dle Budějovice, Sicheritz, ves
u Lubence, čes. také: Sýkořice. Blk. Kfsk.
14.

Číchov, a, rn., Čichau, ves u Třebíče.

Čichovice, dle Budějovice, Čichowitz,
ves u Křelovic.

Čichovka, y, f., samota u Votic.

Čichovský Řeh. Fr., kněz. 1640. Vz Jg.
H. 1. 2. 544., Jir. Ruk. I. 150.

Čichový. Č. důlek, jamka, die Riech-
grube, váčky, die Riechsäckchen, buňky,
-zellen, Nz. lk., představa. Pdl.

Čichtice, dle Budějovice, Čichtitz, ves
u Vodňan. Arch. III. 485., Blk. Kfsk. 6.

Čichůvka, y, m., os. j m. Tov. 5.
Čichyr, u, m. = mošt, mladé víno, rus.
Šd.

Čija, vz Čiji.

Čije, vz Čiji.

Čijevice, dle Budějovice, Čiwitz, ves
u Kralovic. Blk. Kfsk. 127. Vz Čívice (Sdl.
Hr.).

1. Čiji (čij), čija, čije, v laštině znamená
nejen čí, nýbrž i cizí. Č. se skloňuje: čijeho,
čijej, čiju -- čijum atd. Dle Rybí, Vz tento
vzorec v Bart. D. 121. Snadno davać z či-
jeho. Němáš koňa svojeho, slizaj z čijeho.
Zpředy grabni do svojej kapsy, potom do
čijej. Zpředy zametač před svojum sviňum
a potem před čijum (na Opavsku). Brt. D.
165. Pýtal sa ma šuhajíček, čija soom? Sl.
ps. 214. Dybych já věděla, čije sú to koně.