243

tak i mázdra a nozdry z maso a nos, vz
tato slova. Ht. Zv. 108. Místo s klade se na
Hané někdy z, vz Z, a s m. z v středním
Slov.: s něho, s ní m. z něho, z ní. Šb.
U Přerova zhusta se s vyslovuje měkčeji
jako z, obecně v předložce se: zebrať m.
sebrať Kd. V cizích slovech rádo přechází
s v z a toto v i: Hierosolima — Jeruzalem,
Jesus — Jezus — Ježíš, i/.eijnoovvfj — Al-
mosen — almužna, psalmus — žalm, psal-
terium — žaltář, musica — muzika, Moises
- Mojžíš, Teresia — Terezie, Elisabetha —
Alžběta, Ambrosius — Ambrož, Sofia —
Žofie, signare — segnen — žehnati, rosa —
Rose — róža. Paris — Paříž, missa — mše,
Jovis — Joviše, Aeneas — Eneáš, rozmarina
- rosmarinus, ribes — ribíz, census — Zins —
cinže, Seidel — žejdlík, Sack — žok. Vz Z. —
Střídá se také s c: slov. cicať (cucati) m.
ssáti. Ht. ib. V obec. ml. zacláněti - za-
sláněti. Vz C. Jedenást, patnást, kapca, ke-
rúci (kterousi) = kdysi. Na mor. Zlínsku.
Brt. — S ch: brchat sa v. brsat sa (v Klo-
boucku u Brna). Brt. — S j na Třeboňsku :
přej (= přes) zeď; čaj ( = čas) se mění; proj
(= pros) za nás hříšné: primani říkají: lau-
datuj ( = laudatus) sum; atlaj (atlas) starého
věku. — Konečně se střídá s t: ,sýr, cf. řec.
tvgos. - S se přisouvá (vz Přisouváni)
před t a ň (jako jasná střídnice jeho z před
ď a ň) a před k. Před t zejména a) ve pří-
poně -sť proti příbuzné příponě ť na př.
bolesť, žádosť atd. proti smrť, loukoť: b)
když předchází souhláska retná; tu mění
se skupeními souhlásky retné + t ve sku-
peninu retné + st: zebe inft. zab-ti, zábsti,
strč. dlúbsti, skúbsti, tépsti, hřébsti. Gb. Hl.
119. (Cf. v obec. ml. hl. vých. Čech: kladst,
vedst, kradst, metst. Schl.) Podlé infinitivu
nés-ti měl by i od kmene zab býti infinitiv
záb-ti čili dle výslovnosti (spodobením b k t)
záp-ti; když se slovo to vyslovuje, tedy
jazyk při retném p na dolení části úst splo-
štěn leží, průlina ústní občina rtoma se za-
hradí a prudkým bezezvukým proudem se
protrhuje; pro následující potom t zdvíhá
se konec jazyka, aby se k přednímu patru
přimknul a proud přeryl, neboť tím způso-
bem článkuje se t; ale k tomu potřebuje
času nějakého, byť sebe rychleji se pohy-
boval, a když jest takřka v polovici cesty
ze své dřívější polohy k přednímu patru,
tedy jest právě v takovém ustrojení, za ja-
kého se článkuje s, a příležitosť, přidati
hlásku s, je tím podána: prudký bezezvuký
proud, který byl puštěn na předcházející p,
trvá dále a jda skrze ono nastrojení esové,
dává vzniknouti hlásce s; ovšem hned po-
tom přimyká se jazyk k přednímu patru,
aby se učlánkovalo t. A tak mimo vůli mlu-
vícího povstalo s mezi p a t, za žádané
záb-ti vyslovilo se zápsti, psané záb-s-ti, a
tento infinitiv s přisutým s stal se pravi-
dlem. Podobně v latině: ab-s-traho, ab-
s-tineo, ob s-tinatus a p. — Pozn. Když se
takovým přisutím skupenina souhlásková
o člen rozmnožila (za dvojčlenné pt nastou-
pilo trojčlenné pst atp.), tedy často jiný
člen zároveň se odsouvá. Na př. od km.
hřeb je infinitiv s přísuvkou hřébsti, ale

vedlé něho také strč. inft. hřésti, z něhož
vysuto jest b. Podobně v latině: ostendo m.
ob-s-tendo, sustineo m. sub-s-tineo, sustuli
m. sub-s-tuli a j. Gb. Uv. 28. - Před ň jest
přisuto s v: báseň m. básň, strb. ba-sni.
(proti da-nb a p. Mkl. B. 119.), píseň m.
piesň, strb. pé-snb (pě-ji). Před k jest při-
suto s ve příponě -ský, strb. -bski-j (proti
lat. -icus, řec. -rzos ): božský strb. bozskij
atp. V doudlebském lekstati místo lektati
je s vsuto do skupeniny hrdelné + t a tak
možno také české noc = nok-ť a infinitivy
péci, moci a p. vyložiti. Do pek-ti vsulo se
s a bylo pek-s-ti, z toho odsutím hrdelnice
pesti a z toho péci. Gb. Ht. 119., 120. Cf.
Schl. Kirchenslavische Formenlehre 137., Bž.
50. V násloví: s-pád, D., skot (z kotiti, pa-
rere), strkati, sr. trkati, Šf., střez (tř-íti),
skřek (křik). Jir. V obecné mluvě: sklouzati
m. klouzati, v již. Čech.: sklosťivej m. chou-
lostivý, Kts., ve vých. Cech.: snětleu větev,
Střehová a Střeboň m. Třebová a Třeboň.
Jir., Kts. Potom v: tesati od titi, křísiti od
křáti v okřáti. Šf. Cf. Ht. Zv. 109. — S při-
souvalo se vnitř slova před příponami již
v prastaré době, v násloví rozšířilo se s
v češtině teprv od 14. stol. Jir. — S se od-
souvá z náslovných skupin stř, skř dílem
ve výslovnosti obecné, dílem i v písmě: tře-
liti. tříbro, Šb., třep, třevíc, třevo, třapec,
křivan, Jir., stříkati — tříkati, střemen —
třemen, skřeček — křeček, skřín — křínka
atd. Gb. Hl. 115. Cf. Ht. Zv. 109. V jižních
Čech.: křivan, sechnout m. seschnouti, ale
nikoli ve: střevíc, stříbro; v celých ostat -
ních Čech. se s ze skupeniny stř vypouští.
Kts. Na mor. Zlínsku: tín, tínit m.:stín, stí-
niti, ale ode slov počínajících skupeninou stř
se nevy souvá: střešně, střevo, střep vyjma:
tříslo. Brt. Ze skupenin řst, rsť : gt. křtu
m. křstu, křtíti m. křestiti z křest. Ht. Zv.
Cf. Bž. 41. a Odsouvání. — S přípona a)
substantiv: hnis (hni-ji), Mkl. B. 319., mě-
stys, chuďas, Č, čas, rys, kus, Bž. 234.,
klas od kláti; b) zájmen: kdos, vz Si; c)
adv.: letos, dnes. D. Vz Tvoření slov. —
Slova v s ukončená masc. sklánějí se podlé
I. sklonění (Páv): Krausa, Mengsa, Novalisa,
Aloysa, Zákrejsa, Karasa, vz Jméno, Koňas,
Brs. 46.; strany vokat, sg. vz B, strany lo-
kalu I. sklonění vz Lokal a v VI. sklonění
(Slovo) mají raději e než u: v mase; slova
pak žensk. rodu sklánějí se dle Kost a Daň.
— V nejstarších rukopisech českých litera
s zastupovala ś, š a ž a opět zastupována
bývala literou z (sz, szs, zz, ss; v 13. stol.
zzwathy = svatý, nezzmyzzl = nesmysl.
Šb. lit. 80.): iase = gaže, nasi = naši. zlaba
= slaba, Jg., musa = muža, selezu = železu,
bese = bieše. Kt. — Po s psáno v stoletích
nejblíže minulých obyčejněji bez rozdílu y,
nyní dle analogie bud i, bud y: syn, síně.
Po s piš y ve slovech: syn, sypu (sýpka,
sypký), sysel, syt (nasytím), sykot (syčeti),
sýr (syrovátka, syrový), osyka. Kz. Novo-
české z, s jsou totiž suohlásky obojetné:
vozy — vozí, kosy — kosí. Naproti tomu
jsou strč. z, s tvrdy. Ve staré češtině byly
totiž vedlé tvrdých z, s zvláštní jejich stříd-
nice měkké ź, ś: vozí vysl. voźí, kosí vysl.