142

na str. 291. tamtéž. Avšak výrokového co
nezná nikde neporušená řeč lidu ani na Mor.
ani v Čechách, jako do nedávna ani jazyk
spisovný jí neznal. To ,co' v příkladech uve-
dených a podobných přísudkem položeno
jsouc není nic jiného než otrocké napodo-
bení německého als. Brt. Užívejme tedy m. vý-
rokového co raději starších a lepších vazeb:
instrumentalu a předložek: za, v (na). Za
německé vazby: co malý chlapec slýchal
jsem a p. užívá nářečí valašské a slov. vždy:
buda (malým chlapcem), starší řeč spisovná
jsa. Dle toho tedy pišme: Cicero jsa kon-
sulem (ne: co konsul) proti Catilinovi mluvil.
N. N. jsa správcem země mnoho dobrého učinil.
Brt. — II. Jg. (v Napominateli, Mus. 1843.) praví:
,Slovce německé zu rádo by mělo zástupce
v češtině na př. Nemá se od světské moci
ničeho co obávati m. ničeho obávati.'
Dále čítáme každodenne a slýcháme věty:
Nemáte mně nic co poroučeti. Nemáš se do
toho nic co míchati. Není se tomu co diviti
atd. Již slovosled v těchto větách ukazuje
patrnou shodu s jazykem německým: Ihr
habet mir nichts zu befehlen; er hat von
der weltlichen Macht nichts zu befürchten
atd. Jak se mají tedy tyto vazby k pravi-
dlům grammatiky? Grammatikáři poklá-
dají větu: ,Mám dosti co vypravovati' —
za skrácenou podstatnou, jež povstala ze
souvětí: ,Mám dosti toho, co bych vypravo-
val n. vypravovati mohl' — takovým způ-
sobem, že se v hlavní větě, jež vždy sloveso
míti, býti, věděti obsahuje za výrok, uka-
zovací zájmeno anebo slova nic, nikdo a pod.
vypouštějí, sloveso pobočné věty z určitého
způsobu do neurčitého přeloží, aneb sloveso
pomocné moci doprosta vynechá, čim infini-
tiv na slovese ,moci' visící o samotě zůstává,
Podlé toho povstala skrácená věta: ,Měli
nad čim naříkati' ze souvětí: ,Měli to, nad
čím by naříkali n. naříkati mohli.' (Zk. Skl.
§. 207., I., Pozn. 1. uvádí příklady z Br.,
Jel. a Svěd.). K takovému skracování nelze
tedy dočista míti nedůvěru. — Obrátime-li
pravidlo toto na věty na Hoře postavené,
seznáme snadno, že věta: ,Nemá se od světské
moci ničeho co obávati' — jest skutečně ne-
správná; neboť rozvedena jsouc bude zníti:
,Nemá toho, čeho by se od světské moci
obával n. čeho by se obávati mohl'. Skrá-
tíce ji pak dle druhého pravidla dostaneme:
,Nemá od světské moci čeho se báti'. Jest
tedy ve větě: ,Nemá se ničeho co báti'
dvojí věc: 1. co jest zbytečné, 2. zápornosť
slova ničeho jest aspoň méně obyčejná. Cf.
Nemají co zlého mluviti o vás. Br. O čemž
není co pochybovati. V. Vz Zk. Skl. §. 207..
1., Pozn. 2.; §. 206., A., 3., Pozn. 2.; §.260.,
L, Pozn. 1. — Následující pak věty s po-
čátku položené takto správné budou zaří-
zeny: ,Nemáte mně co poroučeti. Nemáš
proč se do toho míchati. Není se tomu proč
diviti'. — Pozn. V těchto posledních dvou
větách může, tuším, místo proč i slovce co
státi. ,Nemáš se do toho co míchati; není se
tomu co diviti'; neboť akkus. co má též vý-
znam = proč. Cf. Co se divíš? Co se mícháš
(proč se mícháš)? Cf. Není se ho co stra-
chovati ; není v něj co spoléhati (m. proč). Mš.

Bl. str. 241. Jměla-li sě co leknúti? Kat.
2820. — K tomu přidává Brt.: Mám mnoho
(ne: mnoho co) na práci. Uvážíme-li věty:
,Mám mnoho psáti. Nemám nic s vámi činiti',
uznáme zajisté i větu: ,Dosti ráčíte míti
pracovati' za správnou nepohřešujíce nikterak
přidávaného v druhé větě co. Naukou o větách
skrácených nepořídí se tu nic. Věty: ,Mám
dosti toho, co bych vypravoval. Měli to,
nad čím by naříkali' atd. bylo z přesných
spisův doložiti a ne ze svého libovolně tvo-
řiti. Týmž způsobem tvořiti bychom mohli:
,Mám mnoho toho, co bych vypravoval' a
přece nikde nečteme skráceně: ,Mám mnoho
co vypravovati.' Brt. — III. Vazba: ....
abychom, co nejkrutějšího (gt.) jest,
nezakusili' — jest prý chybná, ač máme:
Dávejtež tedy, co jest císařovo (císařova
Br. Mat. 22., 21. Vz v Jg. Slov.: ,Císařův')
císaři, a co jest božího, Bohu. Br. — Proč
jest to chyba? Nezapírám, že původní vazba
byla: , . . co jest boží. Bohu'. Avšak jeví
se nám tu prostě výjev i jinak v češtině ne-
řídký, totiž attrakce; zde attrakce výroku
k podmětu vyjádřenému zájmenem středního
rodu: Všeho pak zkoušejte, co dobrého jest,
toho se držte. Br. Prohledaje k tomu, co
možného jest. Pal. Ne vždycky vítězství do-
chází to, co lepšího jest. Šf. — Bl. (str.
237.) pokládá vazbu původní za méně oby-
čejnou. Nic v světě silnější není m. silněj-
šího. Ht. pak nevidí v attrakci jména výro-
kového nic neobyčejného. Srov. mluv. §. 23.,
2. Vz Co, 6. — IV. Co do — s genitivem,
hinsichtlich. Tato frase jest nyní velmi oblí-
bena. Našincové lpíce co do výboru pramenův.
Šf. Co do materie takový jazyk postačuje...
Jg. Čtenářstvo jest rozdílné co do chuti.
Pal. atd. — V staré a střední češtině ne-
setkal jsem se posud s tímto obratem, myslím
tedy, že jest novočeský a vysvětluji si jeho
vývoj takto: Věta: ,Co do materie takový
jazyk postačuje . . .' znamená: Co do materie
jest ( = co materie se týká), takový jazyk
postačuje. Jest zde tedy sloveso jest vypu-
štěno. Cf. Co tobě do toho (jest)? Že pak
předložka do značí vztah, o tom vz Jg. slov.
a Zk. Skl. str. 136., 5., d. Ku př. Co se vám
zdá do té věci? Pass. = o té věci. Ale do
vás jest nám to divné. Br. — Myslím tedy,
že obrat: ,co do' s genitivem, ač jest novo-
věký, z podstaty jazyka českého vyrostl
i že může vedlé jiných překladův německého
in Rücksicht, hinsichtlich — dobře obstáti.
Mš. — V. Konečně podotkneme provincialismu
jižních Čech: pro co, na co, za co, o co
atd. m. spisovných a správných tvarův:
proč, nač, zač, oč. Formy tyto spisovné
povstaly z předložek a akkus. tázacího zá-
jmena če; tedy stojí m. pro če, na če, za če,
o če, které úplné formy vystupují na jevo,
přistoupí-li příklonná částice ž: pročež, za-
čež, očež. Forma však ,co' vznikla stažením
z česo, což jest vlastně starodávní gt. m.
čeho a teprv časem ustálila se jako nom. i akk.;
nemá však forma co vlastně státi po před-
ložkách s akkus. spojených, ježto i v spisovné
řeči vesměs i od většiny národa česko-morav-
ského po předložkách výše uvedených háji se
posud stará forma če. Mš. Vz začátek tohoto čl.