jesle m. jedle z koř. jad (jísti), vésti m.
véd-ti od ved-u, krásti m. krád-ti od kradu.
Ht., Zk. Ale před l řídčeji než před t a to
jenom tenkrát, následuje-li měkká samohláska:
housle, přeslice m. předlice od předu; pakli
následující samohláska jest nepodnebná, tedy
ne: sádlo, prádlo, sedlo, mýdlo, též jedle
na rozdíl od jes-le. Ht., Bž. — 3. D s násle-
dujícím s směžďuje se v: c: dva + deset
dvadset = dvacet, jeden na deset =
jedenadst = jedenáct. Ht., Bž. Vz Číslovka.
- D se vsouvá do skupenin nr, zr, sr,
Ir a jinam: pondrava m. ponrava od pon-
rěti (nořiti), v obec. mluvě: zdřejmý m. zřejmý,
Zk., zdráti, zdrostu, zdrovna, zdralý, uzdřel
m. zráti, zrostu, zrovna, zralý, uzřel, Ht.,
Gb., (Mus. 1852. I. 174.); ždmu m. žmu, Šf.;
Jindřich — Jindra — Henricus, Ht.; pravidlo,
křídlo (jihoslov. pravilo, krilo), Šb.; mázdra,
nozdry, más-d-ra, nos-d-ry m. másra (maso),
nosry (nos), Ht., Kt.; Oldřich z Ulrich (ač
by mohlo býti též z: Udalricus), Bž.; sedlák
od selo = pole, ves, Jg. (není-li selo m.
sed-lo od koř. sěd- (seděti), sr. Sitz ve vý-
znamu podobném = místo, kde kdo se usadil,
jako lat. sedes. Bž.); v Krkonoších: berdla,
kondejšiť, kozdelec, uzdřím, podmláska m.
berla, konejšiti, kozelec, uzřím, pomlázka, Šb.;
ve východních Čech.: zdřetel, podezdřele, šku-
dlina m. zřetel, podezřele, škulina, Jir.; ždí-
mati m. starslov. žimati, Ht.; v již. Čech.:
perdle, berdle, paždí, na konci: zded, zdedle
m. perle, berle, paží, zde Kts.; v Petrovicích
(v Berounsku) často d před l v -ala kladou:
cvrčadla, kvíčadla, píšťadla m. cvrčala, kví-
čala, píšťala. Dch. Durditi od dur, kydati od
ky-nu ve smyslu házeti, rydati od řv-u, ru-
ju. Zk. Ve žďár (m. z-žár), dlážditi, drážditi,
ježdík (od jež), možděnice (m. moz-ženice od
moz-hu), roždí (od rozga), Drážďany (od
dřiezha), strč. zabreždenie (od brězg = dilu-
culum), droždí (od drožiti = kvasiti), hmož-
diti (mozg), hmoždíř (mozg), ano i zdroj m.
zroj, Kundrat a Kundratice z něm. Konrad;
zrada, ale polsky zdrada. Gb. Uvedení do
mluvnice české, str. 28. — 30., tam více
a vysvětlení; Bž. Konečně vsuto jest d ve
jdu od koř. i = lat. ire a v bu-d-u od koř.
bu = esse. Mkl., Bž. — Před d na Mor.
rádi vsouvají n: prindu, vyndu, nedondu, Sš.,
nende to m. přijdu, vyjdu, nedojdu, nejde to;
v Čech. v obec. mluvě: přidu. Prk. v příbr.
programmu. 1870. — D se vysouvá, ale
před l a n v západních slovanských řečech
zřídka: selka — sedlka, moliti — modliti
(koř. ml.); v strčes. památkách před l: kadilo,
kúzelník m. kadidlo, kúzedlník, Ht.; ve vý-
chod. Čech.: céra, práznej, vonyno, šfovka
m. dcera, prázdný, ondyno, dšťovka, Jir.;
v jižních Čech. v středosloví: pozní, selckej
m. pozdní, sedlský, Kts.; ve slovech: dám
(dadm; kmen praes. dad, kořen da, sr. da-re
lat.; vz Dáti, Dada). Dle jiných lépe béřeme
za kmen a zároveň kořen: cla, dad pak jest
jen rozšířený původní kmen da, ku kterému
lze správně přípony přidati: dá-m, dá-š, dá-(t),
dá-me, atd. Cf. lat. da-re, řec. dí-dm-ui, koř. do-
(Bž.); vím (vědm), jím (jedm), jel (m. jedl od
jedu, šel m. šedl od šed), Ht.; v obec. mluvě:
srce, svěčiti m. srdce, svědčiti. Ht. — Jména

v d ukončená jsou rodu muž., skloňují se
dle prvého sklonění ,Páv a strom' a mají
ve vokativě sg. raději e než u: hade, sude.
O lokale vz Lokal. — Jména v ď ukončená
jsou rodu ženského a skloňují se dle
,Kosť : čeleď, i; jen: haď a hřaď (v obec.
mluvě také: loď) dle: ,Daň´. — D přípona
substantiv: píď od piati n. píti. Vz Mkl.
B. 208. — D v cifrách římských: D = 500.
D jako skrácenina: D = Decimus, Dedicavit,
Deus, Dictator, Divus, Dominus; na receptech:
D = detur i. e. dejž se. Bž. Vz S. N. —
Ľ na rakouských mincích znamená místo
ražení: Štýrský Hradec. — V hudbě zna-
mená d ton i částku nástroje takový ton
vydávající jako druhá struna na houslích
atd. Jg.

1. Da, 3. os. sg. aor. = dal, a, o. Kat.
(zastr.).

2. -da, přípona jmen podst.: křivda, pravda,
vražda, D., Mkl. B. 211.; svoboda, lahoda,
lebeda; adv. jinda. Mkl. B. 206., 207. Před
ní mění se h v ž, ch v š, k v č. Vz H, Ch,
K. —

3. Da činí na Slov. zájmena neurčitými:
da kto, da čo, dač, da kde, da kedy. Ja som
da kedy bol kraľom. Ht, (Mkl. S. 89.). Vz
Dakdo, Daktorý.

Ďábel, bla, ďáblík, a, ďáblíček, čka, m.,
z řec. diaßoloq, utrhač, pomlouvač; hlava
čertův, belzebub, zlý nepřítel, zlý duch,
pokušitel, svůdce. Der Teufel, Satan. Ď. ho
posedl. Ďáblem n. od ďábla posedlý. V. Ďábel
pýchy. Ďábly vymítati, vyvrci, vyháněti; ďáblu
sloužiti (hřešiti). Us., Jg. Ďábel mezi nimi
zavichřil. Vz Nesvorní. Č. Utíká jako ď.
před křížem. Vz Bázlivý. Lb., č. Číhá naň
jako ď. na hříšnou duši. Vz Msta. Č. Čert
jako ďábel, jsou oba černí. Č. Čert na ďáblu
jede. Č. Čert ďábla přinesl chocholatého.
Vz stran přísloví: Stejnosť. Č. Hřích ďáblu
smích. Č. Když ď. byl nemocen, sliboval
býti dobrým a když pozdraven, ďábel horší
než prve. Č., Pk. Co nemůže ďábel dovésti,
to baba vše hledí svésti. Lom. Horší než d'.
Ne tak špatný ď., jak ho malují. (I nej-
horší člověk mívá dobré vlastnosti). Lb.
Bohu služ a ďábla nehněvej. Ďáblu dvě svíčky,
Bohu jedna (zlému více nadskakují). Vz Ni-
čema. Ďábel nespí. Kde ď. nemůže, tam babu
pošle. Při kostele má ď. kaplici (zlé všudy).
Dal duši ďáblu. Tluče se jako ďábel po pekle.
Tluče sebou jako ď. v pekle. Vz Hněvivý.
Lb. Na krejcar jako ď. na duši. To jest celý
ďábel, ten chlapec. Ď. ho tam vnesl. I ďáblu
ji z hrdla vydře. Musí míti ďábla v sobě
(čaruje). Má ďábla v nose (štvaný). Ký ďábel!
jaký ďábel! (kdo!). Jg. Vzal ho d', za starý
dluh ( = ničema umřel). Vz Ničema. Lb. Ď.
má mnoho cukru a hřích činí sladkým. Ď.
tobě do toho ( = nic). Vz Kat. Ďábla! u ďábla!
Smrdí jak sto ďáblův. Po ďáblu nás uctil
(zle). Jg. — Vz Čert.

Ďábelnice, e, f., posedlá ďáblem. Eine
vom Teufel Besessene. Jg.

Ďábelnictví, n., posedlosť ďáblem. Kom.

Ďábelník, a, m., ďáblem posedlý, ein vom
Teufel Besessener, V.; 2. zlý člověk, Teufels-
kerl. Plk.