342

míno, Slízsko, devatináct m. včela, dcera,
večer, zeť, jméno, Slezsko, devatenáct, Kb.,
Šb., Jir., selnice, pod sení m. silnice, pod
síní. Kb. — 4. S o. Vz O. a) V příponě -et
vedle -ot: jeket — jekot, blsket, drnket, syket,
tluket, rachet m. blyskot, drnkot, sykot, tlu-
kot, rachot. Ht. — b) V příponách -ek- a -el
vedlé sloven, -ok a -ol. Svědek, orel a svě-
dok, orol. Ht. Ve středn. Sloven. kostol,
vienok, u nás: kostel, vínek. Šb. — c) V před-
ložkách ukončených na -e: beze, nade, se,
ode, na Slov. bezo, nado, so, odo. Ht. — d)

V dat. a lokale zájmen: tobě, sobě, strslov.
tebě, sebě, slov. tebe, sebe. Ht. U Budějo-
vic: na vysokom stromě. Hš. — e) V instr.
sg. masc.: synem, mužem, na Slov. synom,
mužom. Ht. U Budějovic: pod stromom. Hš.

— f) I jinde a ve kmenech. Mech, smetana,
slov. moch, smotana. Ht. V obecné mluvě
v jihozáp. Čech. demu, delu m. domů, dolů,
Šb.; ve vých. Čech. šlohati m. šlehati, Kb.,
stěvík m. šťovík. Také na Mor. Ve střed.
Slov. ktorý m. který. Šb. — Pozn. Ve vých.
Čech. e v mnohých slovech dlouze se vy-
slovuje: čelo, sele, céra, ťélom. čelo, sele, dcera,
tělo. Jir. — 6. S u. Skořepina, slov. škru-
pina, strčes. zerivý vedle pozdějšího zuřivý,
mest z lat. mustum. Ht. Zv. 40. — 7. S y.

V strč. v 1. os. pl. koncovka -my vedle -me:
nesemy — neseme; násep — násyp, sekera

— sekyra, dych — dech, slych — slech,
pryč a na Slov. preč. Ht. Zv. 41. V jiho-
západ. Čech. kobela m. kobyla. Šb. V Krkon.
chcčeti — chyčeti. Kb. V obec. mluvě u časo-
slov v -ýti: meju, kreju m. myji, kryji. Ml.,
Šb., Jir. U Soběslavi, u Opavy taktéž. Sb.
Na Hané: bote, homolke, rebe, bestré m.
boty, homolky, ryby, bystrý, Šb., na Slov.
vrške, ptáke, rohe m. vršky, ptáky, rohy. Šf.

— Vz Y, -my, Ht. Zvukosl. 41. — E ze
všech samohlásek nejčastěji se odsouvá
a vysouvá, e původní i jsouc střídnicí strb.
-£>. Gb. 1. U jmen ženských, kde je přehlás-
kou. Hráz, mez, tvrz, věž m.: hráze, meze,
tvrze, věže. Ht. Zv. 41. Ve vých. Čech. náděj,
bouř. Jir., Kb. — 2. U kompar. příslovek:
dále — dál, dráže — dráž, dřív, snáz atd.
Ht. — 3. V obec. mluvě v 1. os. pl. budeme

— budem, neseme — nesem. Jen časoslova
3., 4. a 5. třídy e podržují: hoříme, umíme,
honíme, voláme. Jir. Řidčeji: v 3. os. sg. to-j
(toje), St., můž m. může, Kt.; v 2. os. pl.
můžte = můžete (v obec. mluvě); v strč.
aor: bieš=bieše, Bž.; a v přechodníku pří-
tomn. času: nesouc = nesouce. Ht. V jsem,
jsi, jsme, jste, jsú m. j-es-mt, j-es-si atd. je
e od nejstarších dob vysuto; jest m. j-es-t&
se posud zachovalo; z tohoto jen v 14. stol.
se odsouvalo: ještoj, kdej m. ješto je, kde
je atd. Gb. — 4. V zájmeně če s předložkami:
na če — nač, proč če — proč, za če — zač
atd. Ht. V co m. česo, čso. Gb. Od sklonku
13. stol. do sklonku 14. stol. se e často vy-
souvalo ze zájmenných forem jeho a jemu
(jho, jmu). Gb. V zájmenech střed. Slov.
mojho, našho, vašho m. vašeho atd. Šb. —
5. V příklonném ž = že, ale více v če
štině nové než staré: jehož, jemuž, týž, vo-
lejž, jenž, jakož, než. Ht., Gb. — 6. V pří-
slovcích, kde o dříve zaměněno v e: semo

— seme — sem, kam, tam atd. Kt., Ht., Kb.
— 7. V staré češtině až do 17. stol. z před-
ložek, kde čeština nynější pravidelně e (u k
také u) klade, když následující slovo buď
podobnou souhláskou nebo celou skupeninou
souhláskovou se počíná: s ženú, s svatým,
k kterémuž, z sebe atd. (se ženou, se sva-
tým, ku kterémuž). Gb. — 8. Vz Stahování. —

9. V skloňování a tvoření slov: Smuten —
smutný. Ve Znojemsku na konci slov: ve sto-
dol' (ve stodole). Šb. V Krkon. poluka —
poleuka — polévka; podšuka — podšeuka —
podševka. Kb. V pádech II. deklinace u jmen
podstatných ukončených a) v -ec: otec, otce,
otci atd. Jinde se e před c vysouvá, ale b
nebo "6 oživuje: žtnec, gt. žence. Bž., žnec,
kozlec, pastvec, švec, jezvec; b) na n a ň,
stojí-li před ním jen jedna souhláska: oheň,
ohně, ale: mřen — mřeně; c) v mnohých na
-el a -et: kašel, kašle, kotel, kotla, krapet;
ale od časoslov odvozená na -el e nevysou-
vají. V I. sklonění ve všech pádech kromě
nom. (a akkus. u neživotných) u jmen v: -ev,
-et, -es, -eš, -em, -en, -ek, -el ukončených. Vz
tyto přípony. Lev, lva; šev, švu; pes, psa;
sen, sna; křest, křtu, Kz., Mk., veš. D. —
Ale nevysouvá se 1. před j: olej, kolej; 2.
před r, ř: houser, pateř; 3. před d: led, med,
soused; 4. před č, z, ž: nález, krádež, meč,
léč; 5. obyčejně před dvěma souhláskami:
trest, červ, bolesť. D. — Potom v jednotlivých
slovech, z: ne: n'upadl, n'udatný; z: ctíti m.
češtiti, čstiti, z křtíti m. křestiti — křstíti.
Gb. V strč. vysouvalo se též v: chc'te,
p'kelný, n'beský, d'sky, v'zdy. Bž. — Vz Ht.
Zvukosl. 41. — Naopak e se vsouvá: V obec.
mluvě v jihozápad. Čech. mezi dvěma sou-
hláskami: serce, sernec, kerk m. srdce, srnec,
krk, Šb.; ve východ. Slov. Ternava či Tyr-
nava m. Trnava, Šb.; v Krkon. před r a l
mezi dvěma souhláskami: hernýček, per-
kýnko, melč (hrníček, prkénko, mlč), Šb.;
u adj. v -ný, kdyby připojením přípony -ný
neoblíbená skupenina souhlásek vznikla: jehla

— jehelný, cihla — cihelný, srdce — srdečný;
vz E se vsouvá, H; v příčestí minul, času
před -l u Radhoště na Moravě; vytáhel, sekel,
mohel m. vytáhl, sekl, mohl, Šb.; ve východ.
Čech. pelný, melha, smerť, perve, deržeť
(plný, mlha, smrť, prve, držeti). Kb. V gt. pl.
některých slov. Vz později e ve skloňování,

10. K mírnění tvrdosti při tvoření adjektiv
neurčitého zakončení z určitých: mladistvý

— mladistev, mrzký — mrzek. Č. — E —
přídech: Erpužice (Rpuž), Ertín (Rtín), Els-
tiboř (Lstiboř). Jir. — E přípona ku tvo-
ření slov, vz Tvoření slov. — E koncovka
přechodníku času přitom., vz A. — E ve
skloňování. 1. Jména mužská vlastní
v -e ukončená skloňují jedni podlé 1. muž.
sklonění (Páv): Göthe, gt. Göthe-a. Tak
Krause, Fichte, Bonaparte, Calve, Thomé,
Chýle, Hatle, Niederle atd. — Jiní podlé
, Nový' (vz Nový): Milde, gt. Mildeho, dat.
Mildemu. Tohoto skloňování nelze doporu-
čiti, poněvadž bychom v lokale a instrumen-
tale neobyčejné tvary měli: Mildem, Myldym.

— Lid odvrhuje e a skloňuje tato jména dle
, Páv': Göthe, gt. Götha, Göthovi, -a, -e,
-ovi, -em. —Nejlépe tato jména skloňujeme