Předchozí (343)  Strana:344  Další (345) |
|
|||
344
|
|||
|
|||
(počkej). Sb. — Dlouhé é v skloňování
a časování. Klade se m. í na seyerových. Mor.: záležé, pršé m. záleží, prší. Šb. V zá- padní Mor. é m. ý: bestré m. bystrý. Šb. Místo é klade se v nom. sg. n. u adjektiv v středním Slov. uo. Vz uo, a tamtéž v nom. pl. ja m. é, vz Ja. — Dlouhé é se krátívá v: e: 1. u mase., kdykoliv slovo o slabyku roste: déšť — deště, chléb — chleba; — ale: chlév, gt. chléva. — 2. Utvoření adjektiv ze substantiv: chléb — chlebný, déšť — dešťový. — 3. U adj. na -ý, -á, -é se é v Opavsku a Přerovsku krátí: urodne pole. Tam se sa- mohlásky vůbec krátí. Šb. Vz Skracování samohlásek. — V názvosloví, dlouhé é se nenaskýtá. Ht. — É, interj. É, hoře, že jsme se kdy narodili. Št. Ě, či cyrillské jať je sice původem svým
dvojhláskou, ale za pravou dvouhlásku přece nelze ho pokládati, ačkoliv po retnicích dva rozličné zvuky i a e v jeden splývají, pro- tože jest ě krátké a pravá dvojhláska dlou- hou býti musí. Vz Dvojhláska. Ě se vyslo- vovalo jako ai, lat. ae, jak z jiných jazy- kův vidíme: řec. Kalóajj, lat. Caesar, něm. Kaiser, CěsarB, domě m. domai (Zk. ); iíaiiiwv, eolvii, ouía, jimž v strslov. děmun~E>, penik'B a věd stojí oproti, litav. klaips — chlěb, baisus — běs, maišas — měch, dim. měšec; chlěb, goth. hlaibas, nněm. Laib. Ht. Zv. 59., 60. Potom se, jak se zdá, pře- smyklo ai v ia, běžné posud u Polákův: miara, viara, viatr. V českoslovančině: hořal, leťal, viďal, kde i předcházející souhlásky změk- čilo; nyní: hořel, letěl, viděl. Ht. Zv. 60. Druhá proměna prazvuku ai je přehlasování přesmyknutím z něho povstalého ia v ie; z ie vzniklo pak ě tím, že každá z obou hlásek polovice váhy své pozbyla a tím dvoj- hláska se zkrátila; ie jest běžné posud u Slo- vákův: miera, viera, vietor. V strčes. též ie až do 16. stol., od té doby v í: cěsar, cjesař, císař. (Jir. ) V nové češtině stáhlo se v í, po l v é: míra, vítr, víra, chléb, chlév, mléko, ale: slíditi, lípa (Jir. ). Ht. Zv. 60. Ale v sla- bikách krátkých slovenčina tak, jakož i bul- harčina a slovinčina v nepřízvučných, pra- zvuk ai v e zúžila: merica, verný, povetrie; v strčes. ě: měrica, věrný, povětrie, v novo- češtině po retných: v, b, p, m, f a po: d, t, n je ě: věrný, běh, pěna, měna, děd, tělo, něžný — po ostatních čisté e: cesta, seno, stole. Ht. Zv. 60. Vz Gt. Fonl. §. 64. — V ná- sloví ani krátké ani dlouhé ě se nena- skýtá, v středosloví i jedno i druhé zhusta, vz více v Ht. Zv. 61., 62. — Ě povstává: 1. stupňováním samohlásek e a i. Vz. E, I. Ht. 2. Stupňováním l a r (vz Mkl. B. Ein- leitung), Ht.; aneb dle jiných, kteří l a r za souhlásky mají, stupňováním slabých samo- hlásek t- a b při l a r; výběr, měliti. Vz L, R. Cf. Archiv für slav. Philologie I. a III. seš. I. dílu. Bž. — 3. Jindy vzniklo ě z pů- vodního dlouhého a, jako: sěsti. Vz Gt. Fonologie. §. 65. — 4. ě povstalo velmi zhusta stažením dvou e. Vz Gt. Fonl. §. 66. — 5. Z ie. n. je, a) v pádech zájmena 3. os. s předložkami: od něho (od n-jeho), k němu (k n-jemu). — b) V složení slovesa jed — jísti s některými předložkami: s-nědl m. |
s-n-jedl, oběd m. ob-jed. — c) Sněm. Da. —
d) V trpném příčestí min. času sloves 4. třídy: činiti — činien — činěn, chytiti — chytien — chycen. Ht. Zv. 62. — 6. Z nosového e, Ht.: pět, staroslov. pętB; pěst', strslov. pęst&; měkký, strslov. mek^kT.; símě, strslov. sěme. Zk. Za nosové ę má čeština vlastně střídnici a, před kterouž souhláska tvrdá se obměkčovala: pętb = p'ať či piať, přehláskou p'eť či piet' a ztvrd- nutím koncového ť: p'et či pět. Druhdy se a udrželo, jako: piati (= píti) od psn-ti = pěti; telę-ta = telata; hříbe-ta = hříbata. Před a = e retnice někdy ztvrdly: zapat m. zapiat, pátý m. piátý, devátý m. deviátý, svatý m. sviatý atd. Bž. — Prk. píše o této věci takto: ě má čeština trojí. Jedno vzniklo z předhi- storického ai: chlěb, goth. hlaifas, stněm. hlaib, nněm. das Laib. (Fk. 734. ). Druhé jest nosového původu, povstaloť z e, které nahrazuje čeština buď hláskou a (á): maso, řad i řád, lada, svatý, máta; neb dvojhláskou ia, přehlas. ie, ě, staž. í: Stiaglav (Šťahlavy) — stíti, pial — píti, jejia (jejá), jejie, její,
kniez (kněz), peníze, viace, viece (večí), více, mě, tě, sě, tieha, tíha atd. Za příčinou možných zmatkův jest tedy radno, by se v strčes. textech prvé psalo é, druhé pak ie, zcela přiměřeně své záměně v historické če- štině. Třetí e konečně jest nepravé, stojíc místo e po předchozím di, ti, ni = ď, ť, ň: voděn, ctěn, viněn m. voďen (= vodi-e-irb), cťen, viňen; cf. bořen, nošen, vožen. — Ě se stupňuje: 1. v í (v staroč. a slov. ie): pě-ji — zpívati, oději — odívati, Ht., směji se —
usmívati se, Gb., věřiti — viera — víra. — Závažnějším í vynikají i dvojslabičné
infinitivy časoslov 1. a 3. třídy: stříci, čníti, pníti, mníti, dlíti. Ht. Zv. 62., (vyjmouc: pěti od pěji = zpívám a spěti. Bž. ) a příčestí trpné min. času: viděn — vidín, zavříno, klaníno, vědíno. Bart. Na Mor. ě m. í v inft. mět, chtět m. míti, chtíti. Šb. Vz í. — 2. V a á. Saditi od sěd, výstraha od strěh v stříci, Ht., střehu — stráže, Gb., vlěk — vlak — vlá- četi. Kt. V pět — pátý, devět — devátý není stupňování, nýbrž a tam původnější než ě: pętb = pi-atB, spodobou kmenového a k pod- nebnému b: pi-etb, z čehož pět ztvrdnutím koncového ť (jako host m. hosť); devetý = de- viatý, dloužením kmenového a: deviátý, ztvrd- nutím retnice vi = měkké v: devátý. Bž. Vz Tvoření slov stupňováním, Stupňování. — Ě se střídá (vz Střídání): 1. s a. V14. a 15. stol. často: poňavadž m. poněvadž. Vz více v Historii českých samohlásek, str. 104. Gb. Místo ě v již. Čech. a jen v: opršalý, osi- řalý. Ostatně vz A. — 2. S e. Vz Ľ. Ht. České ě vyslovuje se jako je čili praejoto- vané e: věz, pět. V mnohých případech vy- slovuje a mnohdy také píše se m. je n. ě pouhé e a sice ne jenom po souhláskách měkkých, ale i po souhláskách tvrdých, kde tedy praejotace beze stopy vymizela: řeka, kde m. řeka, kdě. Střídání toto ě s e nastou- pilo v nově češtině po sykavkách: celý, noze, seno, mlčeti, běžeti m. celý, nozě, seno, mlčěti, běžeti; po l: chléb m. chlěb; hojně po retných souhláskách obzvláště dialek- ticky v jihozáp. Čech: peší, mesiac, veděti m. pěší, měsiac, věděti; po d v příponě dě: |
||
|
|||
Předchozí (343)  Strana:344  Další (345) |