518

Ch.

Jak se ch vyslovuje, o tom vz H. —
Ch jest hláska hrdelná, vz Hláska. — Sou-
hláska ch píše se v nejstarší češtině hláskou
h, na př. v R. Zel. bih, hladne, hlemca =
bych, chladně, chlemca; v Ev. sv. Jana:
abihu, behu, hlapi = abychu, běchu, chłapi.

— Vedlé toho nalézáme výjimkou též spřežku
ch, ale teprv v 12. stol. na př. v list. z r.
1131.: Vicapech = Vy čápech, V elpridech =
Velprdech. — Od poč. 13. stol. do Husa píše
se pravidelně ch; jenom z počátku této doby
známe několik výjimek, kde psána jest způ-
sobem doby předešlé literou h, totiž: meh,
duha, Voyteh, Oldrih, Woiteh = mech, ducha,
Vojtěch, Oldřich, Vojtěch. — Za doby Husovy
a Bratří píše se hláska ch spřežkou ch. —
V pravopise nynějším vyjadřuje se souhláska
ch spřežkou ch. Ozval se ovšem proti ní
skladatel brožurky:, O počátku a proměnách
pravopisu českého' (1828. str. 13. ) a Jg.
v, Beleuchtung der Streitfrage' (1829. ), po-
ukazujíce k tomu, že by ani tato hláska
spřežky nepotřebovala, ale literou jedno-
duchou vyjádřiti se mohla a Hanka (v Pra-
vopise, 6. vyd. str. 99. ) takovou jednoduchou
literu d vymyslil, ale oprava ta neujala se.
Gb. Příspěvky k historii českého pravopisu
a výslovnosti staročeské. (Spisů musejních
č. 117.; r. 1872. ) Str. 28., 122., 194., 266. —
Hláska ch vznikla přetvořením sykavky
s v ch. — a) V lok. pl. na -ch m. vyský-
tajícího se v sanskritě a jiných starých ja-
zycích s aneb š: vdová-ch, vlcie-ch m. skr.
vidhavâ-su, vrkê-šu, lat. vidui-s, lupi-s. Zbytky
tohoto prastarého lokalu zachovaly se v míře
dosti hojné v strčes. v místních jménech, jako
u: Polás m. v Polanech, bez předložky:
Dolás, Lužás, Lubčás, Topolás atd. m. v Do-
lanech, Lužanech, Vrbčanech atd. (Výb. II.
32.; Mus. 1847. II. 49.; II. 133. ); srv.: nás,
vás (lok. ). — b) V koncovkách strčes. a strsl.
polominulého a minulého času s ch m. a vedlé
s, š, o nichž obšírně a všestranně pojednal p.
Šf. v Mus. 1847. II. 143. — 176., na př. strčes.
nesech, nesechově, nesesta, nesechomy, neseste,
nesechu atd. strsl. nesoch, nesochově, nesosta,
nesochomt, nesoste, nesoše. Ht. Zv. 105. Srv.
řec. aor. HlvOa, tyyaęa atd. Vz -ech a Listy
filologické II. 228. — c) V mnohých jiných
slovech, jako ucho, lat. auris m. ausis. Lísati

— lichotiti, mísiti — míchati, lit. sausas —
suchý, dausas — duch atd. Vz Gb. Hl. 101.
Potom vzniklo také z hlásky k: lat. capere

— čes. chopiti, chápati; řec. xá^noc, ovoce, čes.
chrpa, charpa; lat. culmen — čes. chlum. Zk.

— Z f: kruchta, juchta m. něm. Gruft, Juften
vedlé Juchten. Ht. Zv. 85. —Vz Gt. Fl. 116.

— Ch střídá se (vz Střídání, H, K). — a)
s: h: chřbet — hřbet, chřtán— hřtán, křechký

— křehký, chýřiti m. častějšího hýřiti, chma-
tati i šmatati vedlé hmatati atd. Ht. Zv. 105.,
hučeti — chučeti — fučeti, hrčeti — chrčeti
frčeti, Zk., hranostaj — chramostejl, Gb. Hl.
108; ve vých. Čech.: chlemejžď (hlemýžď).
Slovák trenčanský má: hladek, tihý m. chlá-
dek, tichý. Hš. Vz Šb. lit. str. 80. — b) s:
k: Kristus z Christus, korouhev z strč. cho-

rúhev, -chor vedlé kůr z řec. /Ó(joc, chřástal
vedlé křástal, slov. chren vedlé čes. křen;
v obecné mluvě: vichýř, skovati, m. vikýř,
schovati, Šb., chatrč — katrč; zvl. pak v již.
Čech. klochtati, lochtuše, dochtor, prachti-
kant, křtán (m. kloktati, loktuše, doktor,
praktikant, chrtán), Kts.; ve vých. Čech. a na
celé Mor. (Brt. ): lechtati m. lektati, Jir.,
v Krkon.: prachtikant, vochabulář, korela m.
praktikant, vokabulář, cholera. Kb., Šb. —
c) S: s: abychme — abysme, chlopati —
slopati, chcáti — scáti, chleptati — sleptati,
Zk.; hlv. v již. a vých. Čech., Jir., scípnouti

— chcípnouti. Kts. — d) Kromě toho se
střídá s: tr: bratr—brach, kmotr — kmoch,
Petr — Pech. Mk. — e) Ve vých. Čech. s:
c. Vz C. -- f) S f: fučeti — hučeti, chučeti,
slov. fuják, fujavice vedlé chuják, chujavica.
Ht. Zv. 85. — Ch se přetvořuje na prvém
stupni v: s, na druhém stupni v: š. Vz
Sykavky, Hrdelnice, Rozlišování. — V ko-
řenech a pnech v: s, š. Sr. chmouřiti —
šmouřiti, čechrati — češrati (zastr. ), choditi

— šed, chramostiti — šramotiti, chmátnouti

— šmátnouti, chlepati — slepati, mrus. žach
(terror) — čes. žas v ú-žas, chcáti — scáti,
chatrč — strsl. šať&rL — slov. šiator atd.
Ht. Zv. 99., Kts. — Ve tvoření a ohýbání
slov mění se 1. ch v novočeštině před měk-
kými samohláskami a některými příponami
po zaniknutí řidšího ś asi od 13. stol. v: š:

Čech — Češi, střecha — na střeše m. strčes.
Češi, strěsě. Ht. Zv. 101. Vz Gb. 111. 109. —
2. Před ia, ie, í (m. ii), iu a před povstalými
z nich novočeskými e, i, í jest přetvořování
hrdelnice ch v š pravidlem (ve tvoření pod-
statných jmen žen. rodu na -a m. prvotního
-ia, v indikat. a imper. praes. atd. ): duša m.
duchia, páchati — páchiu, novočes. duše, páši
(pášu). Ht. Zv. 101. Vz Gb. Hl. 110. — 3. Z či-
stých samohlásek o každé zvláště musí býti
řeč: a) před původním e i před e a a stojícími
m. strslov g a b ch přechází v š, na př. ve vokat.
sg. masc: duch — duše. Ht. (102. ), mnich —
mniše. Schl. V mníše (-ete), na Slov. mníša
m. mnichę od mnich. Ht. 102. — Pozn. Před e
v instr. sg. masc. se nemění, poněvadž e vzniklo
z: o, ł: duchem, mnichem. Mkl. — b) Před:
i, í: 1. v ohýbání slov v: s, od počátku 14.
stol. v: š m. s: «) v nominat. a vokat. pl.
substantiv (a adj. ) znamenajících živé bytosti:
mniši, hoši, tiší, hluší, lenoši (m. mnisi, hosi,
tisí atd.; sr. bůh — bozi, pták — ptáci). —
/?) V lok. pl. masc. jmen podstatných: hoších,
mniších, lenoších. Vz Gb. Hl, 109. — •/) V 1. os.
sg. a 3. os. pl. praes. dýchati — dýši, dýší. Ht.,
Mkl. — Poznam. V obec. mluvě v nominativu
a vokat. pl. hlavně při některých subst. a při
jménech přídavných se ch nemění v: š: duchy,
Šm., hluchý hoši, suchý lidi m. hluší hoši, suší
lidé. Šb. — 2. Ve tvoření slov v: š: mrcha

— mršina, macocha — macošin, Ht. Zv. 102.,
Kt. (Slováci znají také: macochin. Hš. ),
ušitý, mšice (moucha), ruch — rušiti, Gb.
Hl. 109., moucha — muší, pastucha — pa-
stuší, ořech — ořešina, ucho — ušný. —
c) Před ě: a) v ohýbání a ve tvoření příslovek