Předchozí (560)  Strana:561  Další (562)
561
lat. dies, slov. di>n&, čes. deň; lat. vicus,
slov. vbsb, čes. ves; lat. linum, řec. Mvov,
slov. ltn-Ł, čes. len; lat. asinus, litv. asilas,
slov. osbl^, čes. osel, kde pak v jazyku če-
ském měkké jer h v e
přechází aneb se za-
mlčuje aneb splývá s předcházející sou-
hláskou v jeden zvuk, jako řec. ôpi/lr],
litv. migla, slov. mBgla, čes. mhla; slov.
želězBnL, čes. železný; skr. naktis, lat. nocti
(nox), slov. noštB, čes. noc atd. Zk. —
I v češtině kromě toho zaniká: 1. zpáteč-
ním
přehlasováním i v u. Ht. Zv. 46., 53.
Vz U. — 2. Proměnou i v j, předsuvkou
j a rozpouštěním i v je. Vz později i v ná-
sloví. — 3. Odsouváním: a) koncovky in-
strumentalu sg.: m
m. mi: synem, litv. su-
numi. Ht. 46., Kt. — b) Koncovky 1. os. sg.:
jesm, litv. esmi, řec. éó^í (ei>ij- skr. asmi.
Ht. Zv. 46. — c) V 2. os. sg. praes. š m. ši:
mútíši — mutíš, Rkk., piješi — piješ, chceši
— chceš. V „jsi" se udrželo, ale odsouvá se
i zde, spřahuje-li se jsi se slovem předchá-
zejícím: tys byl (m. tysi byl). Ht. 46., Kt.
Vz Gb. Hl. 86. — d) V 3. os. sg. praes. ť
m. ti: jesť vedlé a m. jesti, dasť (dá), nevěsť
(Ev., neví) m. dasti, nevěsti a toto zase m.
dat-ti, věd-ti; ostaneť (Ev. ) m. ostane-ti;
u jiných sloves tamže a v ostatních staročes.
památkách se objevujících nejen i než i t
jak v sg. tak i v pl. se odsulo. Ht. Zv. 47.,
Kt. — e) V 2. os. sg. imperativu, v níž se i
velmi časně počalo odsouvati, tak na př. již
v L. S. čteme: sebeŕ m. seberi, v Ev. na-
proti všudy trvá i: spasi, oslavi, nerodi (noli);
v Rkk. i plný i odsutím povstalý imperativ
je v obyčeji: budi vedle buď; ženi, vedi,
mluvi atd. vedlé: pokroč, shlaď, vstaň atd.;
tak i v jiných staroč. památkách; v nynější
češtině naproti i se jen ve tvarech bez něho
těžko vyslovitelných udrželo: kradni, padni,
táhni, mři, vři, tli, mysli, pomsti, přečti,
mni, sedni (sedň), čti (čť) atd. Ht. Zv. 47.,
Gb. Hl. 87. Avšak v případě tomto není
čeština důsledná: pusť — ale: posti se. Gb.
Ale i posť se, neposť se; ostatně řekne-li se:
posti se, je to i proto, aby se zamezil styk
hlásek a s. Prk. Kdykoli po změkčené
hlásce i zmizí, tu se v obec. mluvě za to měkká
hláska obměkčuje:
střezi — střež, peci — peč,
teči — teč. Jir. Někdy to i písemná mluva
činí, vz vzorec Mazati. Kromě toho zůstává
i před enklitickým, důrazným ž: spasiž, budiž,
ženiž. Ht., Gb. Vz dole i a) koncovka, b) v ča-
sování, 1. a Gb. Hl. 86. — f) V infinit. v obec.
mluvě:
honiť, honit, chodiť, chodit, bíť, bít.
Ht. Vz Gb. Hl. 86. V honit, chodit, bít se
i odsulo bez stopy, kdežto ve formách: ho-
nit', chodiť, bíť aspoň v změkčeném ť známka
po něm zůstala. Zdá se, že již v staré če-
štině z infinit. i aspoň ve výslovnosti se
odsouli mohlo. Od které doby se také tvrdé
t (dát m. dáti, dáť) vyslovuje, není známo.
Gb. Podlé Šf. a Pal. se má již i v L. S. čísti
iskať m. iskati ve verši:, nechvalno nám
v Němciech iskať pravdu'. Ht. Zv. 47. Pod
Krkon. i odpadá a t měkne: nésť, milovať.
Kb. — Pozn. Obecné infinitivy povstaly vli-
vem supina (-ťb); kde tento vliv nepronikl,
užívá se infinitivu na -ť, v němž bytně ucho-
váno infínitivné i (-ti). Prk. — g) V přechod-
níku času přítomn. rodu žen. na c m. strč.
ci: jsouc m. jsouci, nechtieci — nechtíc. Ht.
47. Vz Gb. Hl. 86. — h) Ve všech skoro slo-
vech, která se nyní měkkými souhláskami
končí,
prvotní aneb seslabením jiných samo-
hlásek povstalé i odpadlo, tak na př.: daň,
klec, moc, masť, oheň, tesť, hosť, loď, noc,
smrť, máť. Cf. lit. důnis (donum), klětis, mo-
stis, macis atd. V starslv. rukopisech ještě
často smokbvi, cr^ktvi, choti, lani vedlé
smok'BVB, cnBkiiVB, chott, lan& (Mkl. Vergl.
Gr. I. 73. ); v strčes. hosti, lani, choti atd.
se vyskýtá. Výb. I. 13. Ht. Zv. 47. Vz Gb.
Hl. 86. Tam, kde v strč. b odpadá. Vz Jer.
Kromě toho v akkus. sg. těch jmen vzoru
Duše (Růže), která v nominativu bývají bez
e: meze, akkus. mezi n. mez. Gb. Hl. 86. —
i) V komparativech: raději atd. odsouvá se
i častěji v mluvě obecné než v písmě. Vz
Gb. Hl. 86. — k) Od enklitického ti odsuto
i a zůstává ť: byť m. by-ti. — l) V as m.
asi, cos m. cosi, kams m. kamsi. Ht. —
m) Na konci slov se i pohlcuje ve Znojemsku:
dé m' to, (dej mi to), dva voľ (voli), na hulc
(hulici). Sb. Vz Historii českých samohlásek
str. 72. Gb. — 4. Vysouváním. a) V im-
perat. pl.
Již v R. Zel. se i někdy vypouští:
ustavite, rozdělita vedlé: voľte, suďte (sebeř).
(Čiňme, pište); búřmy, neroďte (nechtějte),
vzmužte sě, netužte, nezjařte sě, Rkk., vedlé
věrite, dověrite. Ev. Ht. Zv. 46. Avšak v pří-
padě tomto není čeština důsledná: pusťte
postěte se. Gb. — b) V infinitivě a v časích
od něho odvislých sloves:
(lzáti, psáti), lpnouti,
na Slov. podnes: lízať, písať, pítať, lipnúť.
Ht. Zv. 46. Vz Gb. Hl. 87. — c) V jiných
slovech. I
mohlo v strč. před j se vysouti:
bjéš (biješ), ljéš (liješ). Mkl. V strč. a slov.
boží, božia, božie m. božii, božija, božije.
Na ten způsob staří Čechové vyslovovali
a psávali i: bieš, pieš, lieš; bie, pie, lie;
biemy, piemy, liemy; biete, piete, liete m.
biješ, piješ, liješ atd. Ht. Zv. 46. — d)
Ve slovích:
děcko m. dětisko, lacný a velký
vedlé laciný a veliký; slov. koľko, toľko,
koľký, toľký vedlé čes. kolik, tolik, koliký,
toliký atd. Za jutra — za jitra — zajtra —
zejtra. Ht. Zv. 46. — V středosloví zmizelo
i tou měrou, že druhdy ani předcházející
souhláska měkkou nezůstala: Uničov — Un-
čov, Branišov — Branšov. Ba i takové i,
které z iu pošlo, vymizelo. Želiunici (1228. )
—   Želnici. Dle Prk. vyslovuje lid už za
příčinou č a š: Uňčov, Braňšov, a v Želnici
pak bylo l měkké. Sem patří obecné: (zajc,
krajc), krajna m. zajíc, krajíc, krajina. Ve
Znojemsku
pohlcuje se po l a n: mesľvec
(myslivec), fl'nta (flinta),, sluňčko (sluníčko),
poľb roko (polib ruku). Šb. Na Hané: očma,
ušma (očima, ušima). Tak i na Plašte, Plzeň-
ště a Příbramště. Prk. Ve východ. Čechách
i
(í) s předcházející souhláskou splývá, při
čemž n měkne: poňženosť, paňmáma, Aňčka,
Kalvoda, velkej, Jir., pod Krkon. n neměkne:
kančka, Ančka, sklence (kanička, Anička).
Kb., Šb. Tak i kolem Velvar: pšence. Prk.
—  V jihozáp. Čech.: peňze, stolce, silňce (pe-
níze, stolice, silnice). Šb. — 5. Stahová-
ním
: i s j hned za ním stojícím v obecné
mluvě ku př. vých. Čech v: í se stahuje:
Předchozí (560)  Strana:561  Další (562)