566

vovali. Ht. Zv. 15. Táhne se to od sklonku
13. stol. až do 16. stol., do toho totiž času,
když m. ie zúžené í nastoupá. Ale po tu
celou dobu je přece í pravidlem a rozlože-
nina ie jen výjimkou. (Gb., Kt. ). — 13. S ej,
místo ie. Rozkládání í v ej vysvětlují totiž
Šf., Ht. a Jir. přesmyknutím z ie: vozíček

— vozieček — vozeiček — vozejček, nožíček

— nožejček. Vz také Gb. Hl. 75. V obec.
mluvě vých. a střed. Čech. rozkládá se v instr.
sg. í v ej: kostěj, s mastěj, ulicej, slepicej
m. kostí, mastí, ulicí, slepicí. Vz více: i
ve skloňování. Skloň. V. — V obec. mluvě
v 3. os. pl. praes.: hořejí, držejí, svítějí m.
hoří, drží, svítí. Ht., Kt. Toto í — ejí sluší
přičísti analogii sloves spadajících pod vzorec
, Uměti', jež se zase končí provincialně v 3. os.
pl. na -í m. na -ejí: umí, hubení, želí; ba
i: ví, jí m. vědí, jedí. Vz Listy filolog. II.
229. — 230. Prk. Vz -ejí. — Pod Krkonoši:
v Němcejch m. v Němcích. Kb. V nom. pl.
adj. muž. rodu živ. bytostí: velicej páni, ši-
rocej, mnozej, ubozej m. velicí, širocí, mnozí,
ubozí. Kb. Ve vých. Čech. a jinde v ej (ěj):
lejti, sejto, cejtit, cejcha, zejma (něm. Winter,
ale zima, něm. Kälte), vozejček, nožejček m.
líti, síto, cítiti atd. Jir. V již. Čech. se to
zřídka stává, jen: sejtí (sítí), rejchtat (říchtat,
řechtat), přejvoz (přívoz), ohřejvat (ohřívati).
Kts. — Dlouhé í koncovka A. v skloňo-
vání. I. sklonění. V nom. pl. u některých
slov. Vz nahoře: í se střídá s i. — Skloň.
II. V nom. pl. u některých slov í m. i:
kněží (vedlé: knězi), koní. — V Přerovsku,
v Opavsku a u Čechů v prus. Slezsku
v gt. pl. í m. ův: muží, rodičí, mnoho ohní,
pět groší místo mužů, rodičův, atd. b. —
Skon. IV. Růže: v instr. sg. a v gt. pl.
růží. — Sklon. V. v instr. sg. a gt. pl.: kostí,
daní. Že se zde a u IV. sklon. ve vých.
Čech. í v ej rozvádí, bylo již dříve praveno.
Vz í se střídá s ej. Ale ve slovech abstrakt-
ních se to nečiní: s bolestí, s dychtivostí,
ne: s bolestěj. — Sklon. VII. V gt. pl.:
polí. — Sklon. IX. v sg. ve všech pádech
kromě instr.; v nom., gt., akkus. a vok. pl.:
znamení. — V gt. dualu ve slovech: oči,
uši = očí, uší. - - U adj. trojího zakončení
(-ý, -á, -é) v nom. a vok. pl. rodu muž. živých
bytostí: noví dělníci, pěkní ptáci, velicí žáci. —
Vz také: í střídá se s i. — U adj. jednoho
zakončení a) v sg. a) v rodě muž. v nom.
a vok., ß) v rodě žen. ve všech pádech, y)
v rodě středním v nom., akkus. a vok. —
Pozn. Také v akkus. sg. muž. rodu ve slovech
znamenajících neživé bytosti. Koupil jsem
dnešní chléb. — b) v pl. ve všech rodech:
v nom., akkus. a vok. — V zájmenech:
ona, v gt., dat., lok. a instr. sg. jí; můj,
tvůj, svůj v nom. pl. rodu muž. živých bytostí:
mí, tví, sví; naše a vaše (sg., f. ) v gt., dat.,
lok. a instr. naší, vaší. — Číslovky. Vz Tři,
Čtyři. Číslovka všechna (sg., f. ) v gt., dat.,
lok. a instr. vší. — B. V časování v 3. os.
sg. praes. časoslov třídy: III., IV., V. (vzorec:
krájeti); v 3. os. pl. praes. časoslov třídy
I. (kmenů otevřených), III. (vzorec: hleděti),
IV., V. (vzorec: mazati, maži a mažu) a VI.:
biji, hledí, činí, maží, milují. V jihozáp. Čech.
a v Krkonoších kladou správně tuto kon-

covku: voni se těší, učí; ale užívají jí ne-
správně i tam, kde -ejí se má klásti: voni
vynáší, vodchází, shání, vyzvání m. vyná-
šejí, odcházejí, shánějí, vyzvánějí. Šb. Tak
skoro v celých západ. Čech. Prk. Vz výše
č. 13. Jinde se v Čech. v tomto případě všude
rozvádí í v ějí (ej): vidějí, honějí, ve vých.
Čech.: kauky letěj, nosej; oni hořej, držej,
smrděj, křičej. Jir. Není to vlastně rozvádění,
nýbrž analogie, vz výše č. 13.; v nosej atd.
jest í sesuto. Prk. Vz -ejí a také: í se střídá
s: ijou, ijó, ou, ó. — Dlouhé í se skra-
cuje, a) Některá jména III. sklonění skracují
v instr. sg., pak v genitivě, dativě, lokale
a instr. pl. í v ě: míra, měrou, měr, měrám,
měrách, měrami; díra — děrou atd., víra —
věrou atd.; jiná v i: síla — silou — sil —
silám — silách — silami; žíla — žilou, mísa

— mis. Vz Ě. — b) Také některá jména I.
skl. krátí ve skloňování dlouhé í. Vz Vítr,
Sníh. — c) Zdrobnělá: hlína — hlinka, žíla —
žilka, hříva — hřivka, chvíle — chvilka,
mísa — miska, blízký — blizounký. Jiná zase
ne, ku př.: hlíska, hříčka, mízka. Vz Hlína,
-ka. — d) U adj. v -ký ukončených v kompara-
tivě: bílý — bělejší (zřídka bělši), nízký — nižší.

- - e) Tvoříce adj. příponou -cí: bíti — bicí.
Vz -cí. V supinu krátí se í buď v i neb ě dle
původu í. — Vz Supinum. — f) Vz í se střídá
s i (4. ). Vz Skrácení. — Dlouhé í se odsouvá
v obec. mluvě v 3. osobě pl.: uměj, volaj
m. umějí, volají. Gb. Hl. 86. — Dlouhé í
příponou jmen přídavných (přisvojo-
vacích), před níž se dlouhá kmenová samo-
hláska krátívá a h v ž, ch v š, k v č, r v ř,
d v ď nebo z, t v c, c v č mění: páv —
paví, hadí, vrabec — vrabčí, drak — dračí,
výr — výří, medvěd — medvědí, hovado —
hovězí, vlk — vlčí (srsť), pták — ptačí;
v osobních jménech: Bůh — boží, člověk —
člověčí, kníže — knížecí (gt. knížet-e). Vz
ův; Mkl. B. 62. Někdy se t rozlišuje v č:
jehněčí vedlé jehněcí; s se neměkčí: husa

— husí, krysa — krysí. Prk. Užívá se této
přípony u jmen živých bytostí. Při slovech
samohláskou ukončených odmítá se samo-
hláska tato a potom teprv í se připíná:
moucha — muší, slepice — slepičí, pa-
stucha — pastuší, bába — babí. — Přípona
í značí poměr genitivu, mluví-li se o pojmu,
ale ne o prosté, určité osobě, neb v tomto
případě se z pravidla dává přípona -ův (-ova,
-ovo) n. -in (-ina, -ino): hlava člověka (ně-
jakého, kteréhokoliv) = člověčí, roh jelena
= jelení, maso telete = telecí, Klc., sukně
sestřina (určité sestry). Pastuší hůl = hůl,
jakou mívají pastuchové; pastuchova hůl =
hůl určitého pastuchy. Čí jest to hůl? pastu-
chova (našeho pastuchy). Vz -ský, -in. — Vy-
týká tedy přípona tato 1. věc, jež jménu
omezenému přísluší (m. genitivu přivlastňo-
vacího). Srsť kozí (kozy), noha telecí (telete),
žluč rybí, srdce krkavčí, liščí, vlčí, hovězí,
medvědí, ovčí. — 2. Vytýká podmět, původ
činnosti a vlastnosti, kterouž jméno omezené
do sebe má (m. genitivu podmětného). Poru-
čení boží. Zpěv krkavčí. Hadí uštknutí. —
3. Jmenuje věc, která předmětem činnosti jména
omezeného jest (m. genitivu předmětného). Zná-
mosť boží (Boha). Láska boží. Zk. — Jménu