645

lovrat (Kounice, Kolovraty, Mitro vice, Lob-
kovice jsou místní jména a Kounic atd. za-
staralé genitivy. Vz Dolany). — Pozn. Užívá-li
se jména místního jen v sg., zůstává ovšem
i praedikat v singularu: pán z Klenova,
z Hradce. Karel kníže ze Schwarzenberka,
Josef z Waldsteina a Wartenberka (ne:
z Waldstein — Wartenberků). — Není-li
praedikat jménem místa, klademe jej do čísla
množného: pán z Matasův, Klicperův. Také
dle mluvy lidu: pan hrabě Černín, Martinic.
Os. — Jali skloňují jména vlastní ukončená
v -e (Chýle)? Vz o tom v článku: E. —
Vlastní jména v o ukončená skloňují se dle
Brs. 9. takto: v dat. a lok. mají koncovku
-ovi (Sluníčkovi); akkus. rovná se genitivu
(Sluníčka) jako při jménech hrabě a kníže,
kdež také bývá akkus. roven genitivu; v pl.
dle Páv. — Vlastní jména ukončená v: s,
z, x skloňují se dlo, Páv. ' Lid říká: Pod'
jsem Krause, Maxe (dle, Páv')a ne: Poď sem
Krausi, Maxi (podlé, Hráč'). — Vlastní jména
ukončená v a s předcházející souhláskou
a) tvrdou dle, Despota, ' ß) měkkou dle, Báča';
vz více na str. 7. b. ř. s h. 5. a násl. —
Jména vlastní ukončená v ů: Vávrů, Petrů,
Vítů nejsou původně nic jiného než adjekt.
přivlastňovací v -ův, v nichž koncovné v lid
v muž. rodě pravidelně vypouští říkaje: To
je cera Vítova, ale: to je syn Vítů (m.
Vítův). Tedg je skloňujme jako adjekt. v -ův.
To je Vítů; obdržel list od Vítova (syna);
šel k Vítovu (synu); navštívil Vítova (syna)
atd. Skloňování takové shoduje se úplně se
skloňováním ruských jmen v -ov a -ev, která
jako česká nejsou leč tvary přídavných jmen,
jichž některé zbytky i česká, místní jména
v původním tvaru zachovala, náleží pak sem:
Pelhřimov = Pelhřimův hrad, Pavlov =
Pavlův statek. Vst. Brs. 10. se s tímto návrhem
celkem shoduje, jen že v instr. místo přípony
-ým (otcovým) navrhuje příponu -em s panem
Petrovem. Brt. navrhuje, abychom ani instru-
mentalu nevyjímali tato jména jako adjektiva
possessiva venkoncem dle, Otcův' skloňu-
jíce. Pan Bílek a jiní vypravují, že tato
jména na Táborsku se neskloňují a myslí, že
jsou to genitivy pl.; jen v dat. pl. užívá prý
se někdy přípony -ům: šel k Vávrům. S tím
souvisí, co píše Ht. v Sr. ml. 225: Jména
přídavná na -ův vznikla z genit. plur. (Jména
přídavná) na -ovic zachovala ještě i množný
dativ: šel k Budinovům, sládkovům atd.
Uváděje toto jakožto zvláštnosť obecné mluvy
kraje táborského, neradím nijak, aby se tato
jm. neskláněla. Vz -ův. — Jména vlastní žen-
ských osob tvoří se od mužských takto.
1. Je-li mužské příjmí formou svou jméno
podstatné (Vyskočil, Žižka), tvoří mnozí
z něho příjmí ženské osoby a) vdané pří-
ponou určitých přídavných jmen: -ová: paní
Vyskočilová, Žižkova, gt. Žižkové, podlé
, Nová, ' vz Nový; b) svobodné příponou pří-
davných jmen přivlastňovacích: slečna Vy-
skočilova, Žižkova, gt. Žižkovy; skloňuje se
dle, Otcova, ' vz Otcův. Tyto přípony připo-
jujeme nejsnáze k genitivu, vypouštějíce jeho
příponu: Kosek, Kosk-a, Kosk-ová, ne: Ko-
seková; Vrabec, Vrab-ce, Vrabc-ová ne:
Vrabec-ová. — Pozn. Paní Hanušová, Svo-

bodová. Ale: choť, žena Hanušova, Svobo-
dova, ne: choť Hanušová, Svobodová; zde
není Hanušova atd. vlastním jménem pod-
statným, nýbrž jenom jménem přídavným
přivlastňovacím. (Os. ). Lid místy skutečně
tento rozdíl mezi vdanými a svobodnými činí.
Mařo, Mařenko Zikmundova; Baro, Baruško
Kulichova; Ta Káča Kubíkova dlouho líhá.
(V Jičínsku). Er. P. 75. Žádná není tak či-
perná jako Lidka Hájkova (Z Hradecka).
Er. P. 246. —2. Má-li mužské příjmí formu
přídavných jmen (Podlipský, Selibovský),
tvoří se z něho příjmí ženské osoby a) vdané,
položíme-li toto přídavné do rodu ženského:
paní Podlipská, paní Selibovská, b) svobodné,
dáme-li toto přídavné do gt. muž. rodu: slečna
Paseckého n. do gt. pl.: slečna Selibovských.
Lid říká: Byl jsem u Tichejch; dcera Tichejch,
ale: paní Tichá. — Výjimkou tvoříme ženská
jména osobná od takových jmen mužských,
která mají formu přídavných určitých jmen
jednoho zakončení: Krejčí, dle 1. a) paní
Krejčová, ale dle 2. b) slečna Krejčího n.
Krejčích, ne: Krejčova. Jako pan obroční,
paní obročňová, důchodní — důchodňová,
slečna obročního, důchodního. Na Moravě:
paní i slečna Krejčího. Mřk. Sem patří také
příjmí mající formu neurčitých přídavných,
ku př. Vávrů, Vašků (vz nahoře), gt. Vávrova,
Vaškova (dle Otcův, poněvadž Vávrů
Vávrův). Dle pravidla 1. b) obdržíme: paní
Vávrova (dle „Otcova, " vz Otcův), nikoli: Vá-
vrová (to by byla žena Vávry, nom. Vávra,
ale zde máme: Vávrů) a dle 2. b) slečna
Vávrových. Rusky: Demidov, kněžna Demi-
dova. Někteří nešetří rozdílu mezi ženskými
osobami vdanými a svobodnými. Ale je prý
to proti zvyku starších českých spisovatelův
a lidu a proti určitosti. Dle J. K. ve Školníku
1861., str. 222. V červenci r. 1876. usnesli
se učitelé pražských obecných škol na tom,
že se tohoto rozdílu šetřiti nemá a pro to
ve školách dívčích v katolozích a na čtvrt-
letních zprávách od té doby píší: Božena
Kottová atd. Za příčinou tohoto usnesení
povstal brzy na to v, Pokrokiť učený spor mezi
zástupcem pražských pp. učitelů, Javůrkem
a Fr. Prusíkem; p. prof. Javůrek dokazoval,
že máme říkati a psáti: paní Javůrková,
slečna Baudišova atd. Kommisse širším sborem
Matice české ku sestavení Brusu jazyka čes.
zřízená usnesla se většinou hlasů takto (vz
Brs. 11. ): Dle přídavných jmen přisvojovacích
nyní často skloňují se vlastní jména žen. rodu
na -ova, znamenají-li osoby svobodné, aby
prý se rozeznaly od osob vdaných s kon-
covkou -ová. Tak prý znamená Anna Mráčková
svobodnou, A. Mráčková pak vdanou či paní.
Než rozdíl ten mezi -ova n -ová jest původu
nového, na starých listinách nezaložený a nad
to i zbytečný. Vždyť takovými tvary má se
naznačiti vlastní jméno osob ženských a nikoli
jakýsi přivlastňovací smysl, který by byl při
svobodných osobách zletilých a svéprávných
dokonce absurdní. Pišme tedy Anna Mráčková
atd., nechť tato jména znamenají paní anebo
slečny; rovněž říkejme: slečna Marie Pří-
borská (slečna Ludmila Krejčová) m. slečna
M. Příborských atd. (což by ve smyslu při-
vlastňovacím býti musilo). Jiní navrhují,