853

třídy I. je samohláska ve kmenech zavřených
dlouhá, v otevřených pak dílem krátká dílem
dlouhá: vynésti, upéci, zabiti, vypiti, pobyti,
poznati, připlouti. Vz Infinitiv. — Pozn. Vý-
jimkou jsou ovšem slabiky stažené bez ná-
hradné délky: třicet m. třideset, pasu m.
pojasu atd. — 2. Při odsouvání hlásek dlou-
žena bývá slabika náhradou na př. když od
yj, ij, ej se odsulo j: obmý, vylí m. obmyj,
vylij; vyjdu, přijdu, pij vyslov: výdu, přídu,
pí; zářuj, přehl. zářij — září; u vysokej
trávě —u vysoké; d vypadlo ve: vím, dám,
jím, vz tato slovesa; stůl náhradou za od-
suté o (stuol). Dialektické: olé, dé, podé m.
olej, dej, podej. Sš. Pís. — Pozn. Náhradné
dloužení má svou podstatnou a etymologi-
ckou příčinu v předcházejícím odsouvání:
vojevoda — vévoda, vojvoda (_ u u). —
Fonetické proměny k-ty znamenají se 1. tím,
že při nich bezpečná a podstatná příčina ne-
ukazuje se v původu slabiky a slova. Pří-
čina jich ovšem nějaká jest, ale není etymo-
logická, nýbrž fonetická, t. j. neleží ve zná-
mém původu slova, nýbrž v okolnostech ně-
jakých jiných; ano někdy slabika bývá krát-
kou i přes to, že by za příčinou etymolo-
gickou dlouhá býti měla. Tak je na př. nom.
dvůr, kůl, kůň dlouhý, gt. dvora, kolu, koně,
dat. dvoru atd. krátký. Pás staž. z pojas
má míti ve všech pádech á a přece se á
krátí: pasu, pasem. — 2. Nad to mají fone-
tické proměny k-ty také tu vlastnosť do
sebe, že málo kdy při nich shledává se pra-
videlnosť nějaká, která by se řídila dle ka-
tegorií tvaroslovných, nýbrž naopak velmi
často nestejnosť. Tak v deminutivech: dou-
bek, souček, klásek, hlásek, prášek, drůbek
atd. kořenná slabika prodloužena, ale naproti
tomu ve stejných formách: trošek, stromek
a pod. není dloužení žádného a v deminuti-
vech: stolek, domek, koník, nožík atd. jest
do konce naopak slabika krátká proti dlouhé
ve stůl, dům, kůň, nůž. Fonetické změny
k-ty neřídí se tedy grammatickým druhem
slov, spíše se řídí blahozvukem nějakým,
ovšem velmi nestejným, dle rozdílnosti dia-
lektické a časové. Vytkneme důležitější pří-
pady, kde ve spisovné češtině ve formách
k sobě náležitých slabika krátká a dlouhá
naproti sobě bývají. 1. Mnohá subst. jedno-
slabičná I. a II. sklonění mají nominat. sg.
dlouhý a ostatní pády krátké. Vz Mráz,
Hrách, Práh, Chléb, Sníh, Bůh, Kůň, Nůž
a dvojslab. Vítr. Ale naproti tomu ve mno-
hých jiných slovech téhož způsobu neliší se
nom. sg. k-tou od ostatních pádů, les, a,
dub — dubu, bič — biče, býk — býka, trůn

— trůnu, hřích — hříchu; vz Pán, Sáh,
Rád, Chlév, Smích, Soud, Kůr. — 2. Mnohá
dvojslabičná jména vzoru žena a růže mají
první slabiku dlouhou a krátí jí v instr. sg.
a gt., dat., lok. a instr. pl. Vz A (dlouhé se
krátí), Brána, Síla, Víra, Míra, Strouha (stru-
hou). Ale: nouze — nouzí, svíce — svící
(svěc, V. ); pracím n. prácem, pracích neb
prácech. — 3. Ve vzorech slovo — pole ně-
která dvojslabičná jména první dlouhou sla-
biku v gt. pl. krátí: jádro — jader, játra

— jater, léto — let (také: letem, letům,
letech, lety). — 4. Ve vzoru kosť: sůl —

soli, hůl — holi. — 5. Ve vzorech souhlás-
kových: kámen — kamene, símě — semene,
máti — mateře. —b) Dvouslabičné infinitivy
jsou dlouhy: bíti, píti, nésti, klásti; jen ně-
kolik je krátkých: pěti, jeti (na rozdíl od
píti, jíti), moci, vrci. — 7. Krátky jsou im-
perativy: soudím — suď, kouřím — kuř,
mířím — měř, kaž, važ atd. — 8. Ve třídě
VI. bývá kořenná slabika z pravidla krátka
proti dlouhé ve příbuzných tvarech jiných:
souditi — posuzovati, koupiti — kupovati,
posluhovati, vyhazovati, kralovati, navště-
vovati (ale propůjčovati, způsobovati a dia-
lekticky: vyjádřovat, shromážďovat, atd. ). —
9. Při některých příponách kmenotvorných
bývá kořenná slabika krátka proti dlouhé
jiných odvozenin a naopak: hlásiti — hla-
satel, kázati — kazatel, bouřiti — buřič, vá-
zati — vazač, sazeč, vůz — vozík, krátký —
kratší (vz: -tel, -č, -ík, -ký). Ale stejnosti
v tom není, cf.: věže — vížka, hrouda —
hrudka, prášek — trošek, drůbek — domek,
slavný — krásný, mydlář a písař. — 10. Ně-
které přípony kmenotvorné mají samohlásku
tu krátkou, tu dlouhou, na př. ve příponě
-ař a -ář, při které se i samohláska ve sla-
bice kořenné tu dlouží, tu krátí, tu bez
proměny nechává: sůl — solař, kůň — koňař,
blud — bludař, drát — drátař, lék — lékař,
pis — písař, sedlo — sedlář, mýdlo — mydlář,
mlýn — mlynář. — 11. Ve složeninách bývá
slabika krátká proti dlouhé: víra— pověra,
díky — bezděky, smích — posměch, krása

— okrasa — krasocit, moucha — mucho-
můrka. — 12. Ve složení předložky se jménem
dloužívá, se předložka zakončená samohláskou:
nájem, nábožný, příkrov, původ, úpad, údolí.

— Pozn. 1. Mnohdy totéž slovo dvojí k-tu
má: struha — strouha, hruda — hrouda,
kule — koule, luh — louh, pluh — plouh,
kosa — kůsa, sova — sůva, smola — smůla,
loj — lůj. Jazyk pak někdy takovéto du-
plikaty slov na to obrací, aby jimi vyja
dřoval pojmy příbuzné ale přece trochu roz-
dílné: děvka — dívka, baba — bába, sluha

— slouha, město — místo, muka — mouka,
svatosť — svátosť, řepa — řípa, hledám —
hlídám, měřím — mířím, domysl — důmysl,
sedlo — sídlo, světiti — svítiti, běda! —
bída, — nahledati se — nahlédati. V obec-
ných nářečích: zima (frigus) — zíma (hiems),
Sš., hora — hůra (půda), hrůzný (strašlivý) —
hrozný (náramný). — Pozn. 2. Mnohdy není
patrno, je-li dloužení etymologické či jen
fonetické: žíti (dvouslabičný infinitiv n. pro-
tože stojí m. živti náhradným dloužením za
odsuté v. ) — Pozn. 3., u Gb. 4. str. 137.

V tom mluví Gb. hlavně o nestejnosti fo-
netických proměn k-ty v dialektech. —
Pozn. 4., u Gb. 5. V tom mluví Gb. o: řiď

— řeď, řídší — řidší — ředší. Vz Říditi,
Řídký. — Pozn. 5. O kvantitě staročeské.

V památkách strčes. označuje se k. jenom
porůznu zdvojením samohlásky ve slabice
dlouhé: comaar = komár (M. V. 1202) a týž
způsob drží se pak až do pol. 16. stol.
a píše se: naam, zlee, svuu a p. Vedlé toho
byl od r. 1406. způsob Husův, totiž čárko-
vání samohlásek ve slabikách dlouhých. Jed-
notliví písaři drželi se ten toho, onen onoho