Předchozí (4)  Strana:5  Další (6) |
|
|||
A jest původní, hrdelní samohláska, jež
ve slovích jazykův indoevropských nejroz- šiřenější byla a na jejíž místo, jak mladší formy ukazují, ve mnohých slovech i aneb u nastoupilo. Zk. — A ve slovenčině a ve staré češtině častěji se objevuje než v nynější řeči české a moravské; zajac — zajíc, čaša — číše, jazero —jezero, dorážať — dorážeti, Šb., duša — duše, muža — muže. Kromě krátkého a rozeznávají Čechové
i ve mluvě i v písme také Dlouhé á, toto pak znamenalo se v písme nejprve zdvojením písmene a (aa) nebo se a to obyčejně ani neznamenalo: Dano, sam; později čárkou nad ním: á. — Dlouhé á povstává buď prostým dloužením krátkého a jako: skřivan-skřivá- nek, aneb vzniklo stažením z aja, ěja, ija, oja, aje: kajati-káti, vějati-váti, smějati-smáti, přijati-přáti, stojati-státi, volaješ-voláš. Er. — Chybně se prodlužuje Hlavně ve příčestí minulého času v nářečích morav.: povídál, zavázál, Šb.; v Krkonoších: teďká, kápka, Kb.; v jihovýchod. Čechách: spál, popád, čás, tám, náši, váši m. spal, popadl, čas, tam, naši, vaši. Šb. Α v násloví slov českých a slovan-
ských vůbec (mimo některé nesklonné částky řeči: aby, ač, aj, ale, aneb, an, ani, arci, aspoň, asi, ať atď.) málo se užívá. Jinde se odstraňuje: 1. předsutím hlásek j, h, řid- čeji v: já (az, staroč. jáz); jablo, jablko, něm. Apfel; javor, něm. Ahorn; vajce (vejce), lat. ovum, něm. Ei, stslov. ajce; jahně (jehně), lat. agnus, Ht., Er., D.; jarmara, lat. arma- rium; jakorát (v Krkonoších, Kb.), lat. accu- ratus; v obecné mluvě místy: hapatyka, hal- mara; — 2. přesmykováním hlásek l a r: Labe, lat. Albis; raka (č. rakev), lat. arca; robota, něm. Arbeit; řada, lat. ordo; — 3) proměnou hlásky a v o: Ondřej-Andreas; osel, lit. asilas, lat. asinus, Ht.; op (opice), něm. Affe; opat, lat. abbas. Er. V jiných cizích slovech se udrželo: anděl, apoštol, al- mužna, Alžběta, adressa, anýz. Ht., Kt., Er. A se stupňuje v á (vz Stupňování samo-
hlásek) : chvat-chvátati, sklad-skládati, kladu- nakládati, krad-okrádati, val-váleti (Gb., Kt.); hlavně tvořime-li opakovací časoslova v -va. Ale i u substantiv, km. hrad-hráze. Vz Tvo- řeni slov. A vzniká 1. stupňováním jiných samo-
hlásek a sice: a) stupňováním samohlásky e: žahadlo od žeh. Ht. Vz Eva. — b) St. samohlásky ě: saditi od sed, m. sěd. Ht. Vz Ě v a; Tvoření slov. — c) St. samohlásky o: raniti od ron. Ht. Vz O. — d) St. samo- |
hlásky u: vypraviti od pru. Ht. Vz. U. —
e) St. samohlásky y: baviti od by. Ht. Vz Y. — f) St. samohlásek l a r: valiti od vl, ma-
řiti od mr. Ht. Vz L, R. — 2. Rozvedením ý v aj (ej) a ú v au (ou). Vz Ý, Ú. A se přehlásilo v e: 1.v nominativech
měkkých a kmenův rodu žen., v nichž a až do 12. století výhradně se udrželo: Lubuša, duša, vlaštovica (Liubošia, Mališia, Závišia). Od polovice 12. stol. střídá se ia s ie. Stav tento nemění se leč koncem 13. stol., když ie vrch obdrželo: Zavišie, Granicie, dušie. Od konce 14. stol. nastupuje čisté e, které po- dnes trvá: duše, Libuše, ačkoliv se i v ruko- pisech 15. stol. časem ie objevuje. Jir. — 2. V genitivech jednotného čísla rodu muž.
a střed, měkkého zakončení -ia: muža, mužie, srdcie — muže, srdce, slunca — slunce. — 3. V přechodnících času přítomného: volaja —
volaje, stoja — stoje. — 4. Ve příponě pod- statných jmen v -aj ukončených: obličaj — obličej; ale zůstalo v: kraj, stáj, háj, ráj, máj. — 5. V předponě superlativu naj: naj- lepší — nejlepší. — 6. V imperativu: sekaj — sekej, ale zůstalo v: laj, kaj, taj, hraj,
(vedlé hrej). — 1. V kořenech a kmenech asi v polovici 12. století; ale mluva obecná bránila se této změně a v skutku, než dvě století minula, vzala ona z veliké části za své: Ja- romír — Jeromír, Morena —· Morana, — Jir. A se tedy proměnilo v e přehlasová-
ním: a) postupným (vz Přehlasování) na konci slov již v nejstarší češtině a toto pře- hlasováni bylo, jak jsme již pravili, v 14. stol. všeobecně dokonáno. Gb. V nejstarších památkách jest dosti nedůsledně provedeno. V L. S. jest počet nepřehlasovaných roven počtu přehlasovaných a: słyše — słyša, ale i buria a zmija. V Ev. se jevi více šetrno- sti k a nežli v L. S.: zjevno m. zjavno, ale i: duša, moja. V Mat. verb. převládá pře- hláska zvláště v příponách: kozie brada (ko- zia). V Rkk. jest přehláska pravidlem. Bě- hem 14. století zavládlo přehlasování toto češtinou takým rozsahem, že i po tvrdých souhláskách platnosti nabývalo a i do koře- nův vniklo: čes, nem, vem, m. čas, nám, vám. Ale později, jak již řečeno, vzdala se čeština přehlásek v kořenech a kmenech jenom ně- kolik jich podrževši: čekati, čejka, čep, če- pice, ječeti, žel, ječmen, ještěr, jez, jezvec, žert atd. Kt.; — b) zpátečním, ale jen u skrovné míře: ve spřežce aj: dej m. daj. Nepřehlasované aj čteme až do konce 15. století (tedy se a před j nejdéle udrželo): najjasnější, zpomínaj. V průběhu 16. století |
||
|
|||
Předchozí (4)  Strana:5  Další (6) |