A jest původní, hrdelní samohláska, jež
ve slovích jazykův indoevropských nejroz-
šiřenější byla a na jejíž místo, jak mladší
formy ukazují, ve mnohých slovech i aneb u
nastoupilo. Zk. — A ve slovenčině a ve staré
češtině častěji se objevuje než v nynější řeči
české a moravské; zajac — zajíc, čaša —
číše, jazero —jezero, dorážať — dorážeti, Šb.,
duša — duše, muža — muže.

Kromě krátkého a rozeznávají Čechové
i ve mluvě i v písme také Dlouhé á, toto
pak znamenalo se v písme nejprve zdvojením
písmene a (aa) nebo se a to obyčejně ani
neznamenalo: Dano, sam; později čárkou nad
ním: á. — Dlouhé á povstává buď prostým
dloužením krátkého a jako: skřivan-skřivá-
nek, aneb vzniklo stažením z aja, ěja, ija,
oja, aje: kajati-káti, vějati-váti, smějati-smáti,
přijati-přáti, stojati-státi, volaješ-voláš. Er.
— Chybně se prodlužuje Hlavně ve příčestí
minulého času v nářečích morav.: povídál,
zavázál, Šb.; v Krkonoších: teďká, kápka,
Kb.; v jihovýchod. Čechách: spál, popád,
čás, tám, náši, váši m. spal, popadl, čas, tam,
naši, vaši. Šb.

Α v násloví slov českých a slovan-
ských vůbec (mimo některé nesklonné částky
řeči: aby, ač, aj, ale, aneb, an, ani, arci,
aspoň, asi, ať atď.) málo se užívá. Jinde se
odstraňuje: 1. předsutím hlásek j, h, řid-
čeji v: já (az, staroč. jáz); jablo, jablko, něm.
Apfel; javor, něm. Ahorn; vajce (vejce), lat.
ovum, něm. Ei, stslov. ajce; jahně (jehně),
lat. agnus, Ht., Er., D.; jarmara, lat. arma-
rium; jakorát (v Krkonoších, Kb.), lat. accu-
ratus; v obecné mluvě místy: hapatyka, hal-
mara; — 2. přesmykováním hlásek l a r:
Labe, lat. Albis; raka (č. rakev), lat. arca;
robota, něm. Arbeit; řada, lat. ordo; — 3)
proměnou hlásky a v o: Ondřej-Andreas;
osel, lit. asilas, lat. asinus, Ht.; op (opice),
něm. Affe; opat, lat. abbas. Er. V jiných
cizích slovech se udrželo: anděl, apoštol, al-
mužna, Alžběta, adressa, anýz. Ht., Kt., Er.

A se stupňuje v á (vz Stupňování samo-
hlásek) : chvat-chvátati, sklad-skládati, kladu-
nakládati, krad-okrádati, val-váleti (Gb., Kt.);
hlavně tvořime-li opakovací časoslova v -va.
Ale i u substantiv, km. hrad-hráze. Vz Tvo-
řeni slov.

A vzniká 1. stupňováním jiných samo-
hlásek a sice: a) stupňováním samohlásky e:
žahadlo od žeh. Ht. Vz Eva. — b) St.
samohlásky ě: saditi od sed, m. sěd. Ht. Vz
Ě v a; Tvoření slov. — c) St. samohlásky
o: raniti od ron. Ht. Vz O. — d) St. samo-

hlásky u: vypraviti od pru. Ht. Vz. U. —
e) St. samohlásky y: baviti od by. Ht. Vz Y.

— f) St. samohlásek l a r: valiti od vl, ma-
řiti od mr. Ht. Vz L, R. — 2. Rozvedením
ý v aj (ej) a ú v au (ou). Vz Ý, Ú.

A se přehlásilo v e: 1.v nominativech
měkkých a kmenův rodu žen., v nichž a až
do 12. století výhradně se udrželo: Lubuša,
duša, vlaštovica (Liubošia, Mališia, Závišia).
Od polovice 12. stol. střídá se ia s ie. Stav
tento nemění se leč koncem 13. stol., když ie
vrch obdrželo: Zavišie, Granicie, dušie. Od
konce 14. stol. nastupuje čisté e, které po-
dnes trvá: duše, Libuše, ačkoliv se i v ruko-
pisech 15. stol. časem ie objevuje. Jir. —

2. V genitivech jednotného čísla rodu muž.
a střed, měkkého zakončení -ia: muža, mužie,
srdcie — muže, srdce, slunca — slunce. —

3. V přechodnících času přítomného: volaja —
volaje, stoja — stoje. — 4. Ve příponě pod-
statných jmen v -aj ukončených: obličaj —
obličej; ale zůstalo v: kraj, stáj, háj, ráj,
máj. — 5. V předponě superlativu naj: naj-
lepší — nejlepší. — 6. V imperativu: sekaj

— sekej, ale zůstalo v: laj, kaj, taj, hraj,
(vedlé hrej). — 1. V kořenech a kmenech asi
v polovici 12. století; ale mluva obecná bránila
se této změně a v skutku, než dvě století
minula, vzala ona z veliké části za své: Ja-
romír — Jeromír, Morena —· Morana, — Jir.

A se tedy proměnilo v e přehlasová-
ním: a) postupným (vz Přehlasování) na
konci slov již v nejstarší češtině a toto pře-
hlasováni bylo, jak jsme již pravili, v 14.
stol. všeobecně dokonáno. Gb. V nejstarších
památkách jest dosti nedůsledně provedeno.
V L. S. jest počet nepřehlasovaných roven
počtu přehlasovaných a: słyše — słyša, ale
i buria a zmija. V Ev. se jevi více šetrno-
sti k a nežli v L. S.: zjevno m. zjavno, ale
i: duša, moja. V Mat. verb. převládá pře-
hláska zvláště v příponách: kozie brada (ko-
zia). V Rkk. jest přehláska pravidlem. Bě-
hem 14. století zavládlo přehlasování toto
češtinou takým rozsahem, že i po tvrdých
souhláskách platnosti nabývalo a i do koře-
nův vniklo: čes, nem, vem, m. čas, nám, vám.
Ale později, jak již řečeno, vzdala se čeština
přehlásek v kořenech a kmenech jenom ně-
kolik jich podrževši: čekati, čejka, čep, če-
pice, ječeti, žel, ječmen, ještěr, jez, jezvec,
žert atd. Kt.; — b) zpátečním, ale jen
u skrovné míře: ve spřežce aj: dej m. daj.
Nepřehlasované aj čteme až do konce 15.
století (tedy se a před j nejdéle udrželo):
najjasnější, zpomínaj. V průběhu 16. století