jsou si oba způsoby asi rovny; na sklonku
16. století jest ej pravidlem. — 2. Ve jménech
utvořených strslov. — janirvb. Riměnín, Ri-
mljaninb. Česká střídnice této přípony jest :
-ěnín n. -enín, a se totiž od následující měkké
hlásky (zpátečně) přehlásilo v e: Slověnín,
měštěnín, měštěné (Št.). V 15. století počí-
nají se výminky množiti: křesťané, Římané,
zemané, Pražané. V 16. století jest zákon
o zpětném přehlasování v těchto jménech
zapomenut. Tím zrušila se zpětná přehláska
těchto jmen a zrušena zůstala podnes. — 3.
V jiných jednotlivých slovech a případech,
v nichž nepřehlasované prvotné a se zpětnou
přehláskou e se střídá: čeledi, čeleď, čeládka;
dieblěj złosti vedlé diabelská moc; dieblík
vedlé ďábel m. diabel, Gb.; kněžna m. kňažna
(L. S.); světice m. svatice (Mat. verb.); světí

— svatí Pass. — A pak se nepřehlaso-
valo v příčestí a přechodníku minulého času:
uslyšav, držal, ležal; uslyšán, držán (podnes).
Až do 16. století byly formy ku př. slyšav,
slyševši, slyševše pravidelné a slyšev, sly-
šavši, slyšavše nepravidelné. V slyšav jest a
nepřehlasované, v slyševši (-še) jest zpětná
přehláska e. V nové češtině ujala se pře-
hláska e také v mužském slyšev. Týmž způ-
sobem tvořeny byly tvary: držal, -a, -o;
pl. drželi, -aly, -ala (ne: držali, -ely, -ela);
nyní: držel, -a, -o; -i, -y, -a. V příčestí mi-
nulém trpném není rozdílu mezi češtinou
starou a novou, všude jest pravidlem pře-
hláska e, jen v držán a slyšán nepřehlaso-
vané a se udrželo. Vz Gb.

V 15. a v první polovici 16. stol. jest pro
zpátečné přehlasování i pro zrušení přehlásek
převrat, proto v památkách té doBy nepře-
hlasované a, přehlasované e a po zrušení pře-
hlásky e opět nepřehlasované a jedno přes
Druhé se střídá a mate. Bylo tedy v užívání
do 14. stol.: daj; křesťan, křestěné; vzal,
vzetí; v 15. a v polovici 16. stol.: daj i dej
(do konce 16. stol.); křesťan, -ěné i -ané;
vzal, vzeli i vzali; od Druhé polovice 16. stol.
Dej (od 17. stol.), křesťané, vzali. — Pře-
hlásky se tedy z části zase odstranily
a sice a) zrušením, přehlásek postupných.
Od konce 13. stol. do konce 14. stol. vysky-
tují se některé sem spadající přehlásky, které
se tedy po 14. stol. opět zrušily: čes, jesný, že-
lář m. čas, jasný, žalář. — B) Zrušením pře-
hlásek zpátečných 1. ve spřežce aj: tajný —
tejný. — 2. Ve jménech tvořených příponou

— janinb zrušila se přehláska v 15. a 16.
stol.: měšťané. — 3. V jednotlivých slovech:
smáti, přáti. Gb. Vz více v Historii českých
samohlásek. Sestavil J. Gebauer. Ve Sbor-
níku musejním II. v Praze 1870. —

Á se krátí (vz Skracování samohlásek).
Á se krátí v a: 1. u časoslov dvouslabičných,
tvoří-li se z nich jména přídavná příponou
-cí: hráti — hrací; u tříslabičných zůstává
kmenová samohláska dlouhá aneb se krátí:
krájecí — krajecí. T. Vz -cí. — 2. V kom-
parativu v -ší u jmen přídavných v -ký
ukončených: krátký — kratší; krásný —
krásnější a, krašší. — 3. Zdrobňujeme-li jména
přídavná: krátký — kraťounký. T. — 4.
U jmen podstatných, kdykoliv slova o slabiku
přibývá: mráz — mrazu, práh — prahu,

kámen — kamene, pás — pasu, hrách —
hrachu. — 5. V genitivu pl. u slova: jádro

— jader. — 6. U odvozených zdrobnělých:
žába — žabka, brána — branka. Mk. — 7.
U dvouslabičných jmen podstatných rodu žen.
v -a ukončených (dle ,Žena'): srostitých či
konkretných, mají-li před posledním a (n. za
kmenovou samohláskou) jen jednu souhlásku,
když slova buď o slabiku přibývá (brána —·
branami) aneb ubývá (gt. pl. bran), nebo když
druhá (poslední) slabika stává se dlouhou
(instr. sg. branou, dat. pl. bránám, lok. pl.
branách). Tedy se v těchto případech á krátí
v a: v instr. sg. a v gt., dat., lok. a instr.
pl. ku př. brána, brány, bráně, bránu, bráno,
branou ; pl. brány, bran, bránám, brány, brány,
v branách, branami. Tak také: dráha, jáma,
kráva, pára, rána, sláma, tráva atd.; ale
kláda, páka, spála a blána v těchto pádech
á prý nekrátí; tak ovšem někteří učí, ale
těchto tvarův doklady nedolíčili, naopak
čteme: Nohy jejich sevřel kladou. Br. Tedy
kraťme á i v těchto slovech. — Pozn. 1.
Mázdra, čárka, sázka, brázda, vráska, lávka,
chvála, sláva atd. nekrátí á a sice mázdra
— lávka proto, že mají po á dvě až tři sou-
hlásky, chvála pak a sláva, že neznamenají
nic srostitého (žádné osoby nebo věci). Zk.,
Kz. — Pozn. 2. V obecné mluve se kromě
genitivu pl. (bran) ani v srostitých jménech
á nekrátí, říká se zajisté : bránou, bránám,
v bránách, bránami. Jir., Šb. — 8. á se krá-
tívá před příponami: -ka, -ač, -tel, -ař, -átko,
-i, -ěný, -ec, -ice, -izna, -itý, -ný, -ský, -stvo,
-ový atd.: bádati — badač, hájiti — hajitel,
kráva — kravař — kravský, pták — ptačí —
ptačátko, sláma — slaměný, mlátiti — mlatec,
bába — babice — babizna, báně — banitý,
háj — hajný, žák — žactvo, Pražák — Pra-
žačka, mráz — mrazový. Pk. Vz tyto přípony.

Α se střídá (vz Střídaní) s jinými samo-
hláskami: 1) s e t. j. místo staršího a pů-
vodního a nastoupilo časem e: beran, berla,
na Slov. barla, baran (také na Mor.), zvětralý

— zvětřelý. Ht. V obecné mluvě se a v mno-
hých krajinách udrželo, v Krkonoších: še-
radný, škaradý, po merandě, Kb., slyšať,
držať, čakať, Ht., Hš. m.: šeredný, škaredý,
po merendě, slyšeti, držeti, čekati; v nářečí
valaš. a slov. na Mor.: tela, sica, nelza m. tele,
sice, nelze, Šf.; u Opavy: kniža, jaleň, hadbáv
m. kníže, jelen, hedvábí, Hš., Šm.; ve středních
Čech.: jáhla, hřablo, řešato m. jehla, hřeblo,
řešeto, Šb.; na Slov.: sa, slepica, sadat, lad,
lan, čakať, čaša, duša atd. m. se, slepice, sedati,
led, len, čekati, číše, duše. Šf., Šb. — V da-
tivu pl. nem a vem m. nám a vám (strč.
snad: nam, vam). Tyto dva tvary vyskytují
se od polovice 13. stol. až do polovice 14.
stol., ale jen výminkou vedle pravidelného:
nám, vám. Mimo to: bezmałe, nestojte, žleb
m. bezmála, nastojte, žlab. Gb. Sem dlužno
čítati nevražiti místo navražiti. Kos. — 2) S ě:
osiřalý a osiřelý, odolati a strč. odolěti,
mlčati — mlčeti. Ht. V jižních Čech.: opršalej
a v písní: osiřalé dítě (jinak: osiřet), Kts.;
u Radhoště na Mor.: koťa, tobia m. kotě,
tobě; u Opavy: mja m. mě. Šb. — 3) S ia
nutně v strčeštině a slovenčině po: c, č. š,
ž, ľ, ň, z: dušia — duša; také po r: búra