Předchozí (7)  Strana:8  Další (9) |
|
|||
oD Rýna, Do Tibera, se Zebina, s Kithairona,
z Rhoda atd. — d) Některá mají i -a i — u: duch, chlév. — e) Některá mají po před- ložkách ráda -a: dvůr, gt. dvoru, ale: do dvora; rok, u, ale: do roka; ostrov, u, ale: do ostrova; taktéž kout, rybník, sen, les atd. Kz. — Slova jednotlivá najdeš v tomto slovníku; mají-li v genitivu sg. — a, jest u nich zaznamenáno. A se vsouvá ve východním Slov. : barzo,
tarhač, zarno, m. brzo, trhati, zrno. Šf., Šb. A spojka. Spojuje slova i věty. Já a ty.
Utéci chce před svým stienem a kamž pójde a stien vždy s ním. Št. — Je-li slov více, klade se obyčejně mezi dvě poslední: Bod- láčí, křoví a trní. — Pro důraz se opakuje: A harfa a loutna a víno bývá na hodech. — Odpovídá a stvrzuje. Znáte mého bratra? A známe. 1. ,A' ve větách spojovacích. Vz Věta
spojovací. Klade se, 1) když se dvě věci, osoby, vlastnosti v jeden celek pojí. Pojí-li se jich více, klade se, jak již řečeno, a mezi všecky aneb jen mezi dvě poslední. Věk můj je stálý a mladý. Jel. Z vůdcův a rádcův svých pochlebníky míti chtějí. Kom. — 2. Když se dvě neb více činností, které současny jsou aneb jedna za druhou jde, v jedno spo- jují. Jdi a rci jemu. Br. Přines a Budu jisti. Br. — Pozn. V živých vypisováních slova a věty bez všeliké spojky se hromadí. U nohou jeho se skrčil, padl, ležel. Br. — 3. Když se odpovědi k otázce přivazují a spolu ke skutečnosti učiněné odpovědi se ukazuje. Prosím, pojď také. Kterýžto odpověděl: A já půjdu. Br. — 4. Když se s důrazem pojem předcházející vykládá a omezuje; tu se často zájmeno to přidává. Sluhu a sluhu věrného z něho máš. Lom. Anně pak dal díl jeden a to výborný. Br. Prší a tuze. Dostal jsem tři listy a listy velmi obšírné. — 5. Š on, ona atd. se stahuje: a on = an, a ona = ana atd., vz An. — Zk. 2. A ve větách účinkových (sousledných·
vz Věta účinková) klade se s konditionalem: 1) Když obě věty záporny jsou, lat. quin, qui non, něm. dass nicht, ohne dass, ohne zu. Mezi lidmi není nikdo tak dokonalý, aby se nikdy nezmýlil. V. Není toho man- želství, aby se v něm nepřihodilo něco od- porného. Ht. — 2. Je-li věta hlavní tázací nebo formy tvrdící, avšak smyslu záporného. Může-liž kdo choditi po uhlí, aby nohy jeho se nepopálily? Br. — 3. Když věta hlavní jest záporná n. tázací o smyslu záporném, ale věta vedlejší tvrdící. Zde se klade ν lat. ut, qui, ν něm. dass, so dass. Aniž jest kdo tak nesmyslný, aby to, což bílé jest, černým jmenoval. V. — 4. Když věta hlavní jest tvrdící nebo smyslu tvrdícího, lat. ut, něm. so dass, kde obsah věty vedlejší jako za cíl věty hlavní a za vrch její činnosti se staví. Trestati vás budu tak, aby se příkladem vaším jiní kárali. V. Ktož proti němu se vyrazil a on každého dolóv srazil. St. skl. — Pozn. 1. Místo a s konditionalem klade se a) že s konditionalem. Kdož jest, že by tě litoval? Br. — B) Klade se: který, jenž. Kromě tebe není nikoho, kterýž by měl právo. koupiti pole to. Br. — Zk. — Pozn. 2. |
Λ spojka nesprávně se klade před sousledným
,pročež´, na př.: Nedbali jste naší rady a pročež těžce toho pykati budete. Jest totiž pročež = a protož, bylo by tedy ,a pročež' = a a protož. Zde má býti buď jen: pročež toho pykati budete, aneb: a protož toho pykati budete. Mš. — 3. A ve větách připouštěcích. Vz Věta
připouštěcí. Spojuje se obyčejně s osobnými zájmeny: a já, a ty, a on (an), a ona (ana), a ono (ano), a my, a vy, a oni (ani), a ony (any), a ona (ana). Pojí se: 1) s indikativem, když se něco skutečného připouští = lat. etsi, něm. obgleich, ungeachtet (dass), trotzdem dass. Mnohý svůj statek položil v tisíci a on stál na tři tisíce. Háj. Vymlouvá se, an ho ještě neviní. Jg. — 2. S konditionalem, ale potom se spojka a obyčejně vynechává, lat. ut, etiamsi, licet., wenn auch, gesetzt auch dass, wenn gleich. Užívá se ho, když se něco možného, pouze smyšleného připouští. Aby bohatým byl, moudrý není. Jg. Byť se ujali všichni ti roubové, nebudou však jen zákrskové. Kom. — Pozn. Vedle formy kon- ditionalu stává částice: i, pak. A místo ,byt i, byt pak' stává: třebas, chybně však: byť by, vz toto. Ať ho někdo hlídá, třebas přes noc jemu po třech groších placeno bylo. Svěd. — Zk. 4. Ve větách odporovacích, vz Věta
odporovací. Lat. vero, autem, něm. aber, jedoch, indessen. Klade se: 1) Když se činnosti a účinky, které sobě odporny jsou, proti sobě kladou. HleDím a nevidím nic. Kom. Vezme pověrek, chce ho práti, a man- želka jeho mu nedá. Sved. Otec dobrý a matka zlá. Začalo poprchávati a zase přestalo. Us. Neměj nikdy nepřítele za ovci a vždy za vlka. Prov., Lb. Král veliký pán a lopatou cukru nejídá. Prov. Pk. Po světě poče ne- tužiti a svému choti slůžiti. Kat. 1102. Tamtéž vv. 2645., 3289. — Št., Výb., Jg. — 2. Když s myslí pohnutou otázky činíme a je výrokům předchodným na odpor stavíme. Ráda bych jáz neplakala a řekněte (= ale řekněte), kto by neplakal? Rkk. 65. — Dle Zk. 5. Ve větách příčinných (vz Věta pří-
činná), v nichž udávají se příčiny toho, co se ν první větě pravilo = kdežto, když, ješto, an zatím. Jak mohu utěšen býti, a já mám zármutek veliký. Co se nemám hněvati a ty křivě svědčila. Svěd. — Klade se tedy, když se okolnosť odporná vytýká, která vý- roku hlavního nepřipouští a o jejížto platnosti žádné pochybnosti není. Věta hlavní jest obyčejně formy tázací. Kterak já tě tam naleznu a já tě tuto vidím ? Pass. — Zk. 6. Ve větách podmiňovacích. Vz Věta
podmiňovací. A se pojí s konditionalem v obou větách, ale obyčejně se spojka a vypouští. Dobře by bylo, aby se smířili. Svěd. Dobře by bylo, by byl nikdá do mého domu nechodil. Pass. 7. Ve větách účelných s konditionalem,
ut, quo, ne (aby ne), Dass, Damit, auf Dass. Vz Věta účelná a Zk. Skl., 460. To píšeme vám, aby radosť vaše byla plna. Br. To proto učinil, aby víru tu lépe potvrdil. Pass. — 8. Ve větách časových. Vz Věta časová.
Viděl jsem ho a on (an) spi. Volal jsem na |
||
|
|||
Předchozí (7)  Strana:8  Další (9) |