oD Rýna, Do Tibera, se Zebina, s Kithairona,
z Rhoda atd. — d) Některá mají i -a i —
u: duch, chlév. — e) Některá mají po před-
ložkách ráda -a: dvůr, gt. dvoru, ale: do
dvora; rok, u, ale: do roka; ostrov, u, ale:
do ostrova; taktéž kout, rybník, sen, les
atd. Kz. — Slova jednotlivá najdeš v tomto
slovníku; mají-li v genitivu sg. — a, jest
u nich zaznamenáno.

A se vsouvá ve východním Slov. : barzo,
tarhač, zarno, m. brzo, trhati, zrno. Šf., Šb.

A spojka. Spojuje slova i věty. Já a ty.
Utéci chce před svým stienem a kamž pójde
a stien vždy s ním. Št. — Je-li slov více,
klade se obyčejně mezi dvě poslední: Bod-
láčí, křoví a trní. — Pro důraz se opakuje:
A harfa a loutna a víno bývá na hodech. —
Odpovídá a stvrzuje. Znáte mého bratra?
A známe.

1. ,A' ve větách spojovacích. Vz Věta
spojovací. Klade se, 1) když se dvě věci,
osoby, vlastnosti v jeden celek pojí. Pojí-li
se jich více, klade se, jak již řečeno, a mezi
všecky aneb jen mezi dvě poslední. Věk
můj je stálý a mladý. Jel. Z vůdcův a rádcův
svých pochlebníky míti chtějí. Kom. — 2.
Když se dvě neb více činností, které současny
jsou aneb jedna za druhou jde, v jedno spo-
jují. Jdi a rci jemu. Br. Přines a Budu jisti.
Br. — Pozn. V živých vypisováních slova
a věty bez všeliké spojky se hromadí. U nohou
jeho se skrčil, padl, ležel. Br. — 3. Když
se odpovědi k otázce přivazují a spolu ke
skutečnosti učiněné odpovědi se ukazuje.
Prosím, pojď také. Kterýžto odpověděl: A
já půjdu. Br. — 4. Když se s důrazem pojem
předcházející vykládá a omezuje; tu se často
zájmeno to přidává. Sluhu a sluhu věrného
z něho máš. Lom. Anně pak dal díl jeden
a to výborný. Br. Prší a tuze. Dostal jsem
tři listy a listy velmi obšírné. — 5. Š on,
ona atd. se stahuje: a on = an, a ona = ana
atd., vz An. — Zk.

2. A ve větách účinkových (sousledných·
vz Věta účinková) klade se s konditionalem:
1) Když obě věty záporny jsou, lat. quin,
qui non, něm. dass nicht, ohne dass, ohne
zu. Mezi lidmi není nikdo tak dokonalý,
aby se nikdy nezmýlil. V. Není toho man-
želství, aby se v něm nepřihodilo něco od-
porného. Ht. — 2. Je-li věta hlavní tázací
nebo formy tvrdící, avšak smyslu záporného.
Může-liž kdo choditi po uhlí, aby nohy jeho
se nepopálily? Br. — 3. Když věta hlavní
jest záporná n. tázací o smyslu záporném,
ale věta vedlejší tvrdící. Zde se klade ν lat.
ut, qui, ν něm. dass, so dass. Aniž jest kdo
tak nesmyslný, aby to, což bílé jest, černým
jmenoval. V. — 4. Když věta hlavní jest
tvrdící nebo smyslu tvrdícího, lat. ut, něm.
so dass, kde obsah věty vedlejší jako za
cíl věty hlavní a za vrch její činnosti se
staví. Trestati vás budu tak, aby se příkladem
vaším jiní kárali. V. Ktož proti němu se
vyrazil a on každého dolóv srazil. St. skl.
— Pozn. 1. Místo a s konditionalem klade
se a) že s konditionalem. Kdož jest, že by
tě litoval? Br. — B) Klade se: který, jenž.
Kromě tebe není nikoho, kterýž by měl
právo. koupiti pole to. Br. — Zk. — Pozn. 2.

Λ spojka nesprávně se klade před sousledným
,pročež´, na př.: Nedbali jste naší rady a
pročež těžce toho pykati budete. Jest totiž
pročež = a protož, bylo by tedy ,a pročež'
= a a protož. Zde má býti buď jen: pročež
toho pykati budete, aneb: a protož toho
pykati budete. Mš. —

3. A ve větách připouštěcích. Vz Věta
připouštěcí. Spojuje se obyčejně s osobnými
zájmeny: a já, a ty, a on (an), a ona (ana),
a ono (ano), a my, a vy, a oni (ani), a ony
(any), a ona (ana). Pojí se: 1) s indikativem,
když se něco skutečného připouští = lat. etsi,
něm. obgleich, ungeachtet (dass), trotzdem
dass. Mnohý svůj statek položil v tisíci a
on stál na tři tisíce. Háj. Vymlouvá se, an
ho ještě neviní. Jg. — 2. S konditionalem,
ale potom se spojka a obyčejně vynechává,
lat. ut, etiamsi, licet., wenn auch, gesetzt auch
dass, wenn gleich. Užívá se ho, když se
něco možného, pouze smyšleného připouští.
Aby bohatým byl, moudrý není. Jg. Byť se
ujali všichni ti roubové, nebudou však jen
zákrskové. Kom. — Pozn. Vedle formy kon-
ditionalu stává částice: i, pak. A místo
,byt i, byt pak' stává: třebas, chybně však:
byť by, vz toto. Ať ho někdo hlídá, třebas
přes noc jemu po třech groších placeno bylo.
Svěd. — Zk.

4. Ve větách odporovacích, vz Věta
odporovací. Lat. vero, autem, něm. aber,
jedoch, indessen. Klade se: 1) Když se
činnosti a účinky, které sobě odporny jsou,
proti sobě kladou. HleDím a nevidím nic.
Kom. Vezme pověrek, chce ho práti, a man-
želka jeho mu nedá. Sved. Otec dobrý a
matka zlá. Začalo poprchávati a zase přestalo.
Us. Neměj nikdy nepřítele za ovci a vždy
za vlka. Prov., Lb. Král veliký pán a lopatou
cukru nejídá. Prov. Pk. Po světě poče ne-
tužiti a svému choti slůžiti. Kat. 1102. Tamtéž
vv. 2645., 3289. — Št., Výb., Jg. — 2. Když
s myslí pohnutou otázky činíme a je výrokům
předchodným na odpor stavíme. Ráda bych
jáz neplakala a řekněte (= ale řekněte),
kto by neplakal? Rkk. 65. — Dle Zk.

5. Ve větách příčinných (vz Věta pří-
činná), v nichž udávají se příčiny toho, co
se ν první větě pravilo = kdežto, když,
ješto, an zatím. Jak mohu utěšen býti, a já
mám zármutek veliký. Co se nemám hněvati
a ty křivě svědčila. Svěd. — Klade se tedy,
když se okolnosť odporná vytýká, která vý-
roku hlavního nepřipouští a o jejížto platnosti
žádné pochybnosti není. Věta hlavní jest
obyčejně formy tázací. Kterak já tě tam
naleznu a já tě tuto vidím ? Pass. — Zk.

6. Ve větách podmiňovacích. Vz Věta
podmiňovací. A se pojí s konditionalem
v obou větách, ale obyčejně se spojka a
vypouští. Dobře by bylo, aby se smířili.
Svěd. Dobře by bylo, by byl nikdá do
mého domu nechodil. Pass.

7. Ve větách účelných s konditionalem,
ut, quo, ne (aby ne), Dass, Damit, auf Dass.
Vz Věta účelná a Zk. Skl., 460. To píšeme
vám, aby radosť vaše byla plna. Br. To proto
učinil, aby víru tu lépe potvrdil. Pass. —

8. Ve větách časových. Vz Věta časová.
Viděl jsem ho a on (an) spi. Volal jsem na