Předchozí (15)  Strana:16  Další (17) |
|
|||
16
|
|||
|
|||
se sice u bezživotných ukončených v hrdel-
nice h, ch, k a n, r, nechceme-li hrdelnic proměniti v sykavky: rohách, potokách, dluhách m. rozích, potocích, Dluzích, Č., ale lépe činíme, klademe-li i v těchto pří- padech místo ní pravidelné koncovky -ích, -ech, leč by jí nutná potřeba Byla ku př. v lok. uchách, poněvadž By v, uších' něco jiného znamenalo, aneb jestliže v některých slovech zobyčejněla ku př.: ve snách, v senách, v kolách, (v kolech, od, kůl'); také: o po- lednách. — Lokální koncovka -ách v okolí pražském chybně se klade o gt. pl. jmen rodu žen. ukončených v -a: Koupil mnoho rybách m. ryb. Os. Totéž se děje u Jindř. Hradce v míře ještě rozsáhlejší: mnoho vo- jákách, suknách, slepicách. Šb. (Tyto tvary i u Prahy slýcháme. ) V Plzni a kolem ní slýchati genit. v -ách u fem. v -a, u neuter v -o a někdy i u masc. s tvrdým zakončením: od pannách, do stodolách, u zahradách, několik polenách, ba i: tu nemoc má od dobrých kouskách. Pod Krkonošemi říkají: do stodolách. Šf. Na Plašte (sev. od Plzně) užívají v lok. pl. všech rodů u subst. s širokou koncovkou -ach: na stromach, na hruškach, na šveskach (m. švestkách), jabkach (m. jablkách) atd. Prusik Fr. — U Čechův v prus. Slezsku užívají také koncovky -och: mužoch, ryboch. Šb. Vz — och. Achaemen-es, a, m., předek králův staro-
perských. — Achaemenský = perský. Achae-us, a, m., praotec Achejských. —
Achejští. Achai-a, Achaj-a, e, f. — Achai-ové,
ův, ům, e, ové, ich, i. Acharny, Acham, pl., f., v Attice; -rnský.
Achát, vz Agát, křemen.
Achat-es, a, m.; přítel Aeneův. — A.
věrný = věrný přítel. Rk. Achelo-us, a, m., řeka v Řecku.
Achenský, vz Aachen. Achy — Cáchy.
— Achský, lépe: Ašský, vz -ský. Acher-on, gt. onta, m., řeka v str. Řecku.
Achill-es, a, m.; Achill-eus, ea, m.
Achkati == lkáti, vzdychati, ächzen. Na
Slovensku. Achromatický, z řec, bezbarevný.
Acht, u, m., z něm. Do achtu někoho
dáti (do klatby). V. V achtu někoho míti. Jg., Sb. Achych, ach, ouveh. Č
-ata/, vz Ae.
Aias (Ajas), gt. Aianta, m.; Ajax, gt.
Ajaka, m., řec. rek v boji trojském. Ainpolet, ainbolet, z něm. einballig, šp.
m. boty nepřezouvací, na jednu nohu. Šr. 1. -aj, zpětnou přehláskou v ej (a v e
před měkkou souhláskou j) se proměnilo v příponě u jmen podstatných: obličaj. Zde aj již v 13. stol. přehlasováno v ej pro jotaci před a sesílenou, jak vysvítá ze způ- sobu psaní: obličiej. Kde předchází souhláska jotace neschopná, tu aj zůstalo podnes: kraj, stáj, háj, tajný; výjimkou jsou: Rejhrad, stejný, hejno. — Předpona superlativu naj povstala z dvojného genitivu najú; nej- krásnější znělo prvotně najú krásnější = nás dvou krásnější. Najú přehláskou přešlo v nají, potom v naj jako: zajutra, zajitra, |
zajtra. V 16. stol. teprve vyvinulo se ej
z aj. V polštině a poněkud i v staročeštině staženo najú v ná. — Aj v imperativech se udrželo v: laj, haj, kaj, taj. Jinak ej: sekej, zdvíhej, zpívej. K proměně této přispěla, zdá se, i ta okolnosť, že obecný jazyk odhodiv í z 3. os. pl. praes. (dělaj, hraj, daj, zpivaj) potřeboval v imperativu jiného zakončení, aby oba tvary děliti mohl. Vz Α. — Aj z au: hajtman, hejtman z Hauptmann. Jir. — Aj rozloženo z ý, vz ý (rozložené v aj, ej).
2. Aj, ajhle, interj. k označení a) podi-
vení: Aj, co je to? Ai ty slunce, aj slunečko, tyli jsi žalostivo? Rkk.; — b) radosti: Aj té lahody toho světa. Št.; — c) nevole: Aj, Bůh chraň! Aj, nech toho kázání. Tkad.; — d) netrpělivosti: Aj, kde jest? — e) po-
zornosti, k upozornění: Aj viz skrovnou tuto pracičku. Kom. Aj bratře, aj šerý vrch! Rkk. 3. Aj, ai, na Mor. a Slov. — také. Křičel aj
(také, i) druhý. Baiz. aj — aj = i — i. Bajz. Ajhle, ejhle, hle, aj. Ajhle mráček. Rkk.
-ajný, v strčes. přípona adj.: hostajný. Jir.
Ajta, interj. Ajta vece Vyhoň. Rkk.
-aju. Časoslova v -aju, -ěju, -iju, -ju na-
hrazena v 14. stol. tvary v -ám a -ím ukonče- nými: dělaju — dělám, rozumějú — rozumím, poručiju — poroučím, vizju — vidím. Jir. ak- Slov, jichž pod ak — nenalezneš, hle-
dej pod ac-. -ak. Přípona jmen podstatných a příslovcí:
zrak, kterak, jednak, Jg., D., brak, drak, mrak, prak, tlak, znak, vlak. Pk. -ák. (akbi). Přípona jmen podstatných, před
níž se dlouhá kmenová samohláska krátí. Jí se tvoří substantiva a) od časoslov: honiti — honák, tesati — tesák, zabíjeti — zabi-
ják, zouvati — zuvák, žebrati — žebrák, kouřiti — kuřák, dívati se — divák (vz Mkl. B., 246. ); b) substantivuje adjektiva: chudý — chudák, moudrý — mudrák, sivý — si-
vák (sivý holub), hloupý — hlupák, roční — ročňák; c) tvoří adjektiva a pronomina ja- kostná: jaký, jednaký, jinaký, kaký, kte- raký, obaký, onaký, taký, všelijaký; c) tvoří substantiva ze substantiv: voják, husák, kři- žák, dvořák, koňák, jedlák, kozák, opičák, polák, sedlák, vidlák (vz Mkl. B., 243. ); e) tvoří subst. z číslovek: šesták, sedmák; f) tvoří jména obyvatelův od jmen míst a zemí tak, že se před ní (-jakt) c, d, h, ch, k, n, r, s, t mení v: č, d', ž, š, č, ň, ř, š, ť: Praha — Pražák, Prusy — Prušák, Vídeňák, Olo-
mučák, Jičiňák, Koliňák, Berliňák, Slezák, Polák. Vz -an, Tvořeni slov. Akác, e, m.; akácie, e, f., míza z trn-
kového stromu aegyptského. Akaciensaft. V. — Α., strom. Die Akacie. Jg.
Akademie, e, f., zahrada v athénském předměstí, kdež sobě Platon školu vystavěti
dal; nazvána od Akadema, držitele té za- hrady. Též sama filosofie Platonova. Tomu akademia učila, Jg. Piatons Lehrgarten, Lehr- system. — 2. Α., vysoké školy, vysoké učení, kollej, universita. Akademie, hohe Schule, Universität. V. Z malých škol podáváni bý- váme do akademie. Kom. jan. 737. — Α., učená společnost Eine gelehrte Gesellschaft, Aka- demie. A. nauk a umění, maléřská, právnická. Jg. — 4. A. hudební, musikalische Akademie |
||
|
|||
Předchozí (15)  Strana:16  Další (17) |