se sice u bezživotných ukončených v hrdel-
nice h, ch, k a n, r, nechceme-li hrdelnic
proměniti v sykavky: rohách, potokách,
dluhách m. rozích, potocích, Dluzích, Č.,
ale lépe činíme, klademe-li i v těchto pří-
padech místo ní pravidelné koncovky -ích,
-ech, leč by jí nutná potřeba Byla ku př.
v lok. uchách, poněvadž By v, uších' něco
jiného znamenalo, aneb jestliže v některých
slovech zobyčejněla ku př.: ve snách, v senách,
v kolách, (v kolech, od, kůl'); také: o po-
lednách. — Lokální koncovka -ách v okolí
pražském chybně se klade o gt. pl. jmen
rodu žen. ukončených v -a: Koupil mnoho
rybách m. ryb. Os. Totéž se děje u Jindř.
Hradce v míře ještě rozsáhlejší: mnoho vo-
jákách, suknách, slepicách. Šb. (Tyto tvary
i u Prahy slýcháme. ) V Plzni a kolem ní
slýchati genit. v -ách u fem. v -a, u neuter
v -o a někdy i u masc. s tvrdým zakončením:
od pannách, do stodolách, u zahradách,
několik polenách, ba i: tu nemoc má od
dobrých kouskách. Pod Krkonošemi říkají:
do stodolách. Šf. Na Plašte (sev. od Plzně)
užívají v lok. pl. všech rodů u subst. s širokou
koncovkou -ach: na stromach, na hruškach,
na šveskach (m. švestkách), jabkach (m.
jablkách) atd. Prusik Fr. — U Čechův
v prus. Slezsku užívají také koncovky -och:
mužoch, ryboch. Šb. Vz — och.

Achaemen-es, a, m., předek králův staro-
perských. — Achaemenský = perský.

Achae-us, a, m., praotec Achejských. —
Achejští.

Achai-a, Achaj-a, e, f. — Achai-ové,
ův, ům, e, ové, ich, i.

Acharny, Acham, pl., f., v Attice; -rnský.

Achát, vz Agát, křemen.

Achat-es, a, m.; přítel Aeneův. — A.
věrný = věrný přítel. Rk.

Achelo-us, a, m., řeka v Řecku.

Achenský, vz Aachen. Achy — Cáchy.
— Achský, lépe: Ašský, vz -ský.

Acher-on, gt. onta, m., řeka v str. Řecku.

Achill-es, a, m.; Achill-eus, ea, m.

Achkati == lkáti, vzdychati, ächzen. Na
Slovensku.

Achromatický, z řec, bezbarevný.

Acht, u, m., z něm. Do achtu někoho
dáti (do klatby). V. V achtu někoho
míti. Jg., Sb.

Achych, ach, ouveh. Č

-ata/, vz Ae.

Aias (Ajas), gt. Aianta, m.; Ajax, gt.
Ajaka, m., řec. rek v boji trojském.

Ainpolet, ainbolet, z něm. einballig, šp.
m. boty nepřezouvací, na jednu nohu. Šr.

1. -aj, zpětnou přehláskou v ej (a v e
před měkkou souhláskou j) se proměnilo
v příponě u jmen podstatných: obličaj.
Zde aj již v 13. stol. přehlasováno v ej pro
jotaci před a sesílenou, jak vysvítá ze způ-
sobu psaní: obličiej. Kde předchází souhláska
jotace neschopná, tu aj zůstalo podnes: kraj,
stáj, háj, tajný; výjimkou jsou: Rejhrad,
stejný, hejno. — Předpona superlativu naj
povstala z dvojného genitivu najú; nej-
krásnější znělo prvotně najú krásnější =
nás dvou krásnější. Najú přehláskou přešlo
v nají, potom v naj jako: zajutra, zajitra,

zajtra. V 16. stol. teprve vyvinulo se ej
z aj. V polštině a poněkud i v staročeštině
staženo najú v ná. — Aj v imperativech se
udrželo v: laj, haj, kaj, taj. Jinak ej: sekej,
zdvíhej, zpívej. K proměně této přispěla,
zdá se, i ta okolnosť, že obecný jazyk
odhodiv í z 3. os. pl. praes. (dělaj, hraj,
daj, zpivaj) potřeboval v imperativu jiného
zakončení, aby oba tvary děliti mohl. Vz Α. —
Aj z au: hajtman, hejtman z Hauptmann. Jir.

— Aj rozloženo z ý, vz ý (rozložené v aj, ej).

2. Aj, ajhle, interj. k označení a) podi-
vení: Aj, co je to? Ai ty slunce, aj slunečko,
tyli jsi žalostivo? Rkk.; — b) radosti: Aj
té lahody toho světa. Št.; — c) nevole: Aj,
Bůh chraň! Aj, nech toho kázání. Tkad.;

— d) netrpělivosti: Aj, kde jest? — e) po-
zornosti, k upozornění: Aj viz skrovnou tuto
pracičku. Kom. Aj bratře, aj šerý vrch! Rkk.

3. Aj, ai, na Mor. a Slov. — také. Křičel aj
(také, i) druhý. Baiz. aj — aj = i — i. Bajz.

Ajhle, ejhle, hle, aj. Ajhle mráček. Rkk.

-ajný, v strčes. přípona adj.: hostajný. Jir.

Ajta, interj. Ajta vece Vyhoň. Rkk.

-aju. Časoslova v -aju, -ěju, -iju, -ju na-
hrazena v 14. stol. tvary v -ám a -ím ukonče-
nými: dělaju — dělám, rozumějú — rozumím,
poručiju — poroučím, vizju — vidím. Jir.

ak- Slov, jichž pod ak — nenalezneš, hle-
dej pod ac-.

-ak. Přípona jmen podstatných a příslovcí:
zrak, kterak, jednak, Jg., D., brak, drak,
mrak, prak, tlak, znak, vlak. Pk.

-ák. (akbi). Přípona jmen podstatných, před
níž se dlouhá kmenová samohláska krátí. Jí
se tvoří substantiva a) od časoslov: honiti

— honák, tesati — tesák, zabíjeti — zabi-
ják, zouvati — zuvák, žebrati — žebrák,
kouřiti — kuřák, dívati se — divák (vz Mkl.
B., 246. ); b) substantivuje adjektiva: chudý

— chudák, moudrý — mudrák, sivý — si-
vák (sivý holub), hloupý — hlupák, roční —
ročňák; c) tvoří adjektiva a pronomina ja-
kostná: jaký, jednaký, jinaký, kaký, kte-
raký, obaký, onaký, taký, všelijaký; c) tvoří
substantiva ze substantiv: voják, husák, kři-
žák, dvořák, koňák, jedlák, kozák, opičák,
polák, sedlák, vidlák (vz Mkl. B., 243. ); e)
tvoří subst. z číslovek: šesták, sedmák; f)
tvoří jména obyvatelův od jmen míst a zemí
tak, že se před ní (-jakt) c, d, h, ch, k, n, r,
s, t mení v: č, d', ž, š, č, ň, ř, š, ť: Praha

— Pražák, Prusy — Prušák, Vídeňák, Olo-
mučák, Jičiňák, Koliňák, Berliňák, Slezák,
Polák. Vz -an, Tvořeni slov.

Akác, e, m.; akácie, e, f., míza z trn-
kového stromu aegyptského. Akaciensaft. V.

— Α., strom. Die Akacie. Jg.
Akademie, e, f., zahrada v athénském

předměstí, kdež sobě Platon školu vystavěti
dal; nazvána od Akadema, držitele té za-
hrady. Též sama filosofie Platonova. Tomu
akademia učila, Jg. Piatons Lehrgarten, Lehr-
system. — 2. Α., vysoké školy, vysoké učení,
kollej, universita. Akademie, hohe Schule,
Universität. V. Z malých škol podáváni bý-
váme do akademie. Kom. jan. 737. — Α., učená
společnost Eine gelehrte Gesellschaft, Aka-
demie. A. nauk a umění, maléřská, právnická.
Jg. — 4. A. hudební, musikalische Akademie