fancův přijímati nechtěl. V. Boháč velmi
snadno Dary a halafanci soudce porušuje.
Wodň. zre. Alafaneův bráni. V., Rb. 266.
Spravedlivý soudce h-cův nebéře. Rb. —
Alafancovati — dary porušiti. Reš.

Alambík, vz Alembík.

Alarm, u, m., z fr., poplach, znamení na
poplach. Rk.

Alaun, u, m., z něm., kamenec. V. V ně-
kterých krajinách: ledek. Šp.

Aiauuovatý, kamencovatý, bohatý na
alaun, alaunreich. Reš.

Alaunový, kamencový, ledkový. Jg.
Alaun —.

Alb-a, y, f., bylo mě. v Italii. — Albský
lépe než albánský. — 2. Dlouhá, bíla košile
knězi pod ornátem. V.

Albani-e, e, f., -banský; -baňan; Albanézi
či Albánci, Arnauti při jaderském moři.

Albert, a, m. Vz Aleš.

Albík, a, m., Albinus.

Albrecht, a, m. V.

Albul-a, y, f., starší jméno řeky Tibera.

Alb-um, a, n., z lat. U Římanův bílé
tabule k zapisováni zpráv; 2. památní kniha,
památník, Gedenkbuch. Rk.

Alburn-us, a, m.; lesnatá krajina Lucanie.

Alcae-us, a, m.; básník řecký. — Alcaejský.

Alcibiad-es, a, ni. (Alkibiades), řec. vůdce.

Alcino-us, a, m., král Faeakův.

Alcny, gt. alcen, pl., f.; kusy kůže
k vyplnění míry; slovo bezpochyby cizí.

Ale, spojka, složená z a-le; řec. άλλα,
lat. sed, něm. aber, doch a po větách zá-
porných sondern. Zk. Poněvadž ale jest
složeno z a-le a odpovídá lat. sed (ne: autem,
vero) a řec. «λλ« (ne: <Η·_Ί lat. vero a řec. <U
odpovídá z pravidla čes. pak), má se klásti
na začátek věty, ale v novější době klade
se na druhé místo, často ještě dále a někdy
skoro až na konec věty. ,Pak' se nyní velmi
zanedbává. Š. a Ž ., Os. Vz Ale, 8. Dobrov-
ský ve svém Lehrgebäude (na str. 269.) učí:
Zu Anfange und nach einem anderen Worte.
Pozoruje užívání této spojky co do slovo-
sledu v literatuře střední seznal jsem: 1. že
jí spisovatelé střední doby neužívali tak
zhusta, jako nyní se děje, kladouce častej i
spojky: pak, však, než; 2. že v pravdě čítá
se u nich obyčejně na počátku věty. Z no-
vějších srovnává se s obyčejem starým nejvíce
Šafařík, užívaje rád jiných spojek odporo-
vacích; že však i u něho spojka ,ale´ někdy
po jiném slově stává, toho snadno každý se
dočte. Jungm. však, Pal. a Hattala a j.
spojku tu bez rozdílu buď na čele věty,
buď za slovem kladou. (Vz příklady v Mtc.
1873., str. 170.) Mš. — Klaďme ji tedy na
začátku věty. —

Ale se klade: 1. Když se větě záporné
věta tvrdící naproti staví. Tím se výrok
prvé věty popírá, protože výrok Druhé věty
v platnosti jest n. býti má (n. tím se hlavní
věta záporná druhou v neplatnosť uvádí).
Nehleď na řeč, ale na věc. Prov. Nebývej
bázlivý, ale smělý. Anth. -- Pozn. 1. ,Ale'
se vynechává, přesmyknou-li se věty. Ústa
tvá tě potupují, ne já. Br. — Pozn. 2. Zá-
porné ne neklade se vždy k přísudku, nýbrž
zhusta k jménu, které se zvl. vytknouti má.

Nebo ne váš bude boj ale boží. Br. Ne ruka
jeho dotkla se nás, ale náhodou nám to přišlo.
Br. — 2. Když se větě tvrdící věta záporná
naproti staví. Hledala jsem ho, ale nenašla
jsem ho. Br. — 3. Když se věty tvrdící jedna
proti druhé naproti staví. Noc pominula,,
ale den se přiblížil. Br. Člověk hledí na to,
což jest před očima, ale Hospodin hledí
k srdci. Br.— 4. Když se vůbec výrok
první za věc jistou připouští, avšak platnosť
jeho tím se omezuje, že se z oboru jeho
výrok druhý vymiňuje. K prvému členu
připojuji se zhusta slovce: sice, jistě, zajisté,
ovšem. Takt' je sic, jak to ona praví, ale
co onato trápati má? Kom. Memmius zběhlý
jest v literatuře, ale v řecké. Kos. -- 5. Když
v rozmluvách námitky činíme n. odrážíme,
k jiným věcem přecházíme nebo k dřívějším
se vracíme. I to jest dar boží o věcech
božských pěkně mluviti uměti. Jest dar boží,
ale na slovech se stavovati má? Kom. Protož
jest svědky na to ustavil, abychom k tomu
snáze přistoupili; ale budeme-li hleděti na
svědky . . Chč. 615. — G. Když s pohnutou
myslí o čem se tážeme aneb odpovídáme
aneb k čemu vybízíme, něčeho žádáme. Ale
pro pána Boha, což se to děje? Ale dnes
nechoďte nikam. Udělal-li on to? Ale udělal,
však já ho znám. Kterak mají služebníci naši
nám stálosť zachovati, aleť nedějí tuto paní
naše. Ctib. - 7. Zhusta na, začátku závětí
po větách připouštěcích a podmiňovacích.
Byť se pak všichni zhoršili, ale já nic. Br.
Ač oni mluví, že je někdo vysvobodí ale
sami nevědí kdo a kdy. Vz Věta připoustivá.
— 8. Klade-li se uprostřed věty, omezují
a zaostřuji se jednotlivé výrazy a ale znamená
tolik co: aspoň, alespoň, asi. Pojď ale ty.
Bibl. Poveďme ho, snad ale tam vnadu najde.
Kom. -- Ve vých. Čech. a na Mor. = as. Ale
15 nás tam bylo. Jir. Je ho (žita) ale dvě
měřice. Na Mor. Brt. - 9. Sesiluje se přičiněním
,však' a, ,brž'. Všichni okolo něho stáli, ale
avšak ty nejblíže. — 10. Klade se v slučovacím
spojení vět po: nejen, nejenom, netoliko a
sesílaje se zhusta v: ale i, ale také, ale také
i ,alebrž', a ve větách záporných v: ,ale
ani, ale ani ne, ale také ne, alebrž ani ne'.
Zk. — 11. Někdy závětí, je-li v něm co
k pováženi, se zamlčuje. Nyní to poněkud
půjde, ale, ale. — 12. Také se ho užívá,
substantívně. Nic není bez ale. Vz Šťastný.
Jg., Lb. Jest při tom ještě ale. Jg. Závistník
někakéžť ,ale´ přičiní anebo ,než' k chvále
každého. Št.

Alebrž, ne: alébrž. Vz Ale, 9.

Alej-e, í, pl., f., dle ,Růže'; z fran. allée
= stromořadí. Do aleji jíti; v alejích se
procházeti; alejemi jeti. Us. Die Allee.

Alekto, Allekto, gt-toi (dle ,Kosf),
Zk., n. -toy (dle ,Žena'), Šf.; jedna ze tří lític.

Alembík, Alambík, u, m., z řec. αμ^Ίχο;·
s předloženým arabským artikulem al; jiní
to odvozují z arabského alembich; vz Mz.
96., Jg. Náčiní chemikův s dlouhým nosem
či troubem=klobouk, hemelín, helm. Dor
Helm im chemischen Ofen, die Brennkolbe.
Statek svůj skrze hrdlo a zadek jako skrze
a. prohnuti. V. Něco skrze zadní a. prohnati