-an,án. Přípona jmen podstatných: Bojan,
bratran, skřivan, Kochan, beran, krajan, zeman,
pijan, velikán, tchán. Vz Tvoření slov. Jg.,
D., Mkl. B., 125. — -au jest přípona jmen
podstatných, znamenajících obyvatele, tvoře-
ných od jmen míst a zemí, = lat. — anus:
Řornanus — Říman, Thebanus — Theban,
Před -an se c, d, h, ch, k, n, r, t mění v: č,
d', ž, š, č, ň, ř, ť: Aegypt — Aegypťan,
Brňan, Jičíňan, Pražan. — Místo -an klade
se 1) -ák: Pražan — Pražák, Polan — Polák;
2) -ský: Kyjevský, Srnolenský. Ch., Bs. —
Tato přípona -an měla v pl. cd do konce
12. stol. -ané: Třebované. První iené (ié)
vyskytuje se v osadních jménech: Boroviené
(1186), křiestiené, Sloviené. Jir. Jména obecná
a jména národův v -an mají nyní v nom.
pl. -né (ne:- ni): měšťan (měšťané), Moravan,
Říman, Pražan atd. Výminky činí: kaplan,
děkan, Markoman, skřivan, Beran a ukončená
v ,,-an"; ta mají ni: Berani, Cikáni atd. Kz.
— Vz čan; -ák,-ský. — V lučbě znamená
přípona -an sloučeni kyselin se zásadami,
ku př. siřičnatan jest sloučenina z kyseliny
siřičnaté a zásady nějaké. Pr. chym.

An, ana, ano, m. a on, a ona, a ono. Zá-
jmeno on, ona, on stojí po spojce a a utra-
cuje o. Proč? vz Průzev, A. — Poněvadž
z: a on, a ona, a ono povstalo, proto se ho
jen tehdy užívati má, když podmět v třetí
osobě jest. Vidím ho, an (a on) pláče. „Vidím
tě, an pláčeš," jest tedy chybné, poněvadž
nemohu říci: Vidím tě a on pláčeš. „Vidíš
mě, an pláči," jest z též příčiny chybné, neb
nemohu říci: Vidíš mne a on pláči. — An
při mužském, ana při ženském, a ano při střed-
ním rodě. Chybné tedy. Vidím matku, an
pláče (m. ana); vidím dítě, an pláče (m. ano).
An se vůbec zbytečně užívá pro všecky rody
a oba počty: Vidím bratry, an jdou (m. ani,
a oni); vidím sestry, an jdou (m. any, a ony);
vidím holoubata, ąn létají (m. ana, a ona).
On sem, an tam. Št. Jest tedy an = a on,
ana = a ona, ano = a ono, ani = a oni,
any = a ony, ana = a ona. An je tudíž to-
liko pro třetí osobu mas. sg. a klade se nej-
více po slovesech viděti, znáti etc. a z pra-
vidla se slovesem v čase přítomném. Nalezl je,
ani spí. Vz Čas přítomný a násl. — An, ana,
ano, ani, any, ana jsou nominativy a jiných
pádův nemají. — Vz Věta podstatná spoj-
ková a: Ano (na konci). — Užívá se ho:
1) — tedy, něm. so. Jako stín při západu
slunce: ohlédneš-li se naň, anť pojednou
zmizí. Br. Pohledí-li na zemi, anať se třese. T.
Potom umře matka jejie, ana poče sě mu-
čiti. Kat. 1116. — Kom., Háj. 2) = a, ba. An
i to sv. Augustin praví, že dítky; skrze křest
a víru kmotrův jsou nevinné. Stelc. — D.,
Ros., Kom., V. 3) = kterak, že, ježto; něm.
wie, dass. Uzřel Marii, ana stoji. Jg. Viděli
jsme, ano se slunce zatmělo. V. Když uzříte,
any se tyto věci dějí. Uzřel, ano lože jeho
sprostně přikryto jest. Pass. Viděl, an muž
stoji naproti němu. Br. Vieš hyn Katarínu,
ana v kraji smutná chodí. Kat. 756. Uzřel
lodi, any stojí u jezera. Br. Slyšel jej, an
čte. D. — Ros., Jel., Solf. — Pozn. Po časo-
slovech : viděti, uzříti, spatřiti, slyšeti, nalez-
nouti atd. opisuje se v tomto případě infi-

nitiv a přechodník často slovem: an. Uzřel
dítě, ano pláče. Vidouce, ani němí mluví.

4) =- když, něm. wenn, waehrend, indem,
als, da; lat. quum. Nalezl je, ani spí. Br.
A když Byl ten kšaft čten, potom statek po-
pisován a ono se peněz nenašlo žádných, já
mu řekla, proč jste pak do toho kšafta pe-
níze postavili, a ono se žádných nenašlo.
Sved. 1570. Uzře Býky, ani plameny z sebe
vypouštějí. Troj. K lodi jsme přijeli, ani již
plachty rozkládali. T. Když David hudl před
Saulem, ano jeho trápí zlý duch, ihned mu
jest odlehčil tehdy. Št. Přišli k hrobu, an již
slunce vzešlo. Br. — Háj., V., Br., D., Kom.

5) —. ježto, kdežto, ačkoli; něm. da, da doch;
lat. quum. Utíká, an ho nehoní. D. Já řekla:
Co mu tak hrubě laješ, an před tebou do
domu utíká. Sved. 1569. 6)= protože, po-
něvadž; něm. weil, da; lat. quum, quia.
Zmokl, ano pršelo. I). Nic jistého se říci ne-
může, ani vykládači jsou v rozepři. T. 7) = za-
tím, ale, však; něm. aber, unterdessen. Jat'
jsem jistě řekl, že ty sobě umyslíš . . ., ano
pak zpět. Br. Vůl hází rohem prsť do nebe,
ana na hřbet mu padá, Č. — Jg., Mkl. S., 79.
8) An s imperativem jest chybné. Ať udají
svůj byt, ani potrestáni buďtež. Lépe: jinak
potrestáni buďtež. Bs. 9) Vedlé an stává:
a on. A viděl je a oni se s těžkostí plavili.
Br. Ohledal ten kord a on byl ukrvavený
na konci. Svěd.

Ana, vz An. — 2) Přípona subst. fem.,
smetana. Mkl. B. 125.

Anabaptista,y, m., z řec., novokřtěnec. Jg.

Anabas-is, e, f., válečné tažení od moře
do vnitř země. Rk.

Anafor-a, y, f., řec. Vz Zk. Ml. II, 167.;
Musejnik 1844. str. 433. Důrazné opakování
téhož slova aneb i téhož spojení slov na
počátku vět po sobě následujících. Hájiti
práv své obce, hájiti práv své vlasti, hájiti
práv člověčenstva jest povinností statečného
muže. S. N.

Anagnosté, z řec, předčítající otroci u Ří-
manův. Rk.

Anachars-is, ida, m., skythské kníže.

Anachoret, a, m., z řec, poustevník. Ein-
siedler, Eremit, Anachoret.

Anachronism-us, u, m., časoblud, po-
blouzení v letopočtu. Rk.

Anakoinose, e, f., z řec, figura řečnická,
když mluvící k posluchačům se obrátí a s nimi
se radí, a cožby z pravdy aneb z povinnosti
bylo, k rozsouzení podává, Zk.

Anakoluth, u, m., z řec, výšin z vazby;
figura (vid), když vazba, od kteréž se začíná,
během řeči se přemění v jinou. Zk. Ml. II, 159.

Anakre-on, onta, m.. řec. básník.

Anakruse, e, f., z řec, předrážka v taktu.
Rk. Vz S. N., Mk. Ml. 315., Zk. Ml. II, 189.

Analeptický (z řec.) prostředek = posi-
lující; analeptisch. Rk.

Analogie, e, f., z řec, obdoba; podlé způ-
sobu, podlé podobnosti. Rk., S. N. — Ana-
logický, analogisch. Α. případ.

Analys-is, e, f., rozbor, rozložení něčeho
v částice (jemu naproti stojí skládání částek
v jeden celek, synthesis). — Análysovati = ro-
zebírati. Jg. — Analytický = rozborný. S. N.

Ananas, u, m.: obecný, bílý, žlutý, cu-