Až i, Dass sogar. Klade se, když věci
n. činnosti vyčítáme a vyčítajíce poslední
člen obzvláště vytýkáme. V takovou nemoc
upadla, až i smyslu pozbyla. Svěd. Vz Až
(ve větách účinkových).

Ažio, a, n., nádavek na peníze, příplatek
při měnění peněz, Agio. Rk. — Ažiotáž, e, f.,
měnecká lichva. Rk. Agiotage.

Až jeliž. Vz Jeliž.

Ažť = ať; až, ano, so, und siehe da. Troj.

B jest dvojí: a) tvrdé: sliby, býti, byly;
b) měkké, po kterém ě aneb i nasleduje
aneb i vynecháno jest: běda, běh, hubiti,
bíti, bit, hub (m. hubi, hubiž, imperativ).
Ale tohoto rozdílu ve psaní a tisku, ba téměř
ani v mluvení nyní u nás se nešetří; ovšem
na Moravě a v Krkonoších. Jg. O měkčení
vz Retnice. — Hledí-li se ku příbuzenstvu
liter, stojí b mezi retnými u prostřed, jest
střední souhláskou retní: v, f, b, p, m —
a měkčeji sice než p, m, tvrději však než
f a v zní. D. Tato příbuznosť činí, že jako
ν jiných jazycích, tak i v českém jazyku
někde jednoho z těchto písmen za druhé uží-
vame. Jg. —

Ve mluvě i vpíšme střídá se (vz Střídání) b:
1. s ostatními retnicermi a to a) s v: příbuzný
m. přívuzný, jeřáb m. žeráv, serbus m. servus,
Jg., Kb.; hlavně v obecné mluvě ve východ-
ních Čech.: pabouk (pavouk), brabec — vrabec,
nezbeda — nezveda, obroubiti — ovroubiti,
bidle — vidle, Šb., Babor, bablna, pobříslo,
břískat m. Bavor, bavlna, povříslo, vřískati,
Jir., bedle, zubák, pabuza, babouk m. vedlé,
zuvák, pavuza, pavouk, Kts., Bambeřice m.
Vambeřice, Hš.; ve středních Čech.: břískat,
břeštět, břeteno, zoubák, pabouk m. vřískati,
vřeštěti, vřeteno, zouvak, pavouk. Šb. — Na-
opak klade se v m. b: barva z něm. Farbe, hed-
báv m. staršího hedbáb, skyva m. staršího
skyba, Ht., hlavně ve východ. Čech. Vz V.

— b) S p: oprať m. obrať z obvrať, ocháb-
nouti m. ochápnouti. Ht. Hlavně v obecné
mluvě ve východních a jižních Čechách:
bavouk m. pavouk. Kts. Vz P. — Často b
jako p se vyslovuje: hloupka m. hloubka,

— c) S m: Komoň, písební m. koboň, pí-
semní, Ht., Zk. ; zvláště v obecné mluvě
ve východních Čech.: darebný, písebný,
brabenec, tebnosť m. daremný, písemný,
mravenec, temnosť, Šb., upříbný m. upřímný,
Kb.; v jižních Čech.: brabenec, písebně m.
mravenec, písemně. Kts. — d) S f: břeh,
sr. z lat. frangere. Zk. — 2. S hrdelnicemi
a to a) s k: klábositi a blabositi. — b) S g,
h, ž: balamuta m. slov. galamuta, βαίνω —
venio — honím — ženu. Zk. Místo b v Krkono-
ších h: zhurcovať m. zburcovati. Šb. — c)
S ch: drochet — drobet (nevzniklo-li drochet
z trochu). — 3. S d: lat. ruber, čes. rudý.
Ve východ. a středních Čech. m. d: svrběť

— svěděti. Jir.

B se vsouvá: dlá-to, dlab-ati; drá-ti,
drb-ati, drob-iti. Zk.

B se vysouvá a) ze skupeniny bn: hrnu
m. hrbnu, hynu m. hybnu (vedlé zahubiti).

Ht. — b) Pred -ti: strčes. hriesti, na Slov.
podnes hriebsť. Ht. — c) V jižních Čech. ve
středosloví: slomjidlo m. slombidlo. Kts.

B jakožto přídech se přiráží hlavně ve
východních Čech.: blízati m. lízati, Šb., Kb.,
breptati — reptati. Jir. V Budějovicku a
Opavsku jest po b slyšeti přídech j, když i
následuje: holubjice. Ve východních Čech.
a na Slov. ě naopak jako e se vyslovuje:
běžet m. běžeti. U Litomyšle bj =d: dežet
m. běžeti. Jir.

Jména podstatná muž. rodu v b ukon-
čená sklánějí se podlé prvního muž. sklo-
nění a mají ve vokativu sg. raději e než u:
dube, vz Vokativ. O lokalu vz Lokal. Jména
pak rodu žen. sklánějí se podlé ,Kosť a Daň'.

Jména přídavná po hlásce b (mimo to
po: p, v, m, n, t, 1) přibírají v komparativu
příponu: ější: blbý — blbější.

Po b piš y ve slovostředí těchto slov: by
(býti, byt, odbyt, nábytek, dobytek), bydlo,
býlí, bystrý, babyka, kobyla, obyčej, bylina.
Kz. — B na rakouských mincích znamená
mincovnu Kremnickou. Rk. — Neumí ani
a ani b. Us. Nezná b ani c. Us. — B ve
spojení se samohláskou a jest příponou
jmenotvornou, tak že značí — áb mužská,

— ba pak ženská jména podstatná: jestřáb,
svatba. Jg.

Ba, traun, wahrlich, fürwahr, allerdings, ja
wohl, freilich; ja sogar, ja selbst, ja auch, ja
gar; vielmehr. — Klade se: l. Když odpověd
na otázky s jakousi důvěrností stvrzujeme. Co
pak na tom záleží ? Ba mnoho. Kom. Jest
tam tma? Ba jest. Jg. — 2. Když výroky
beze všeho pochybování se připouštějí. To je
moudrý pán. Ba věru moudrý velmi. Us. —
3. Někdy mívá ráz ironický tali, že opak
toho, co o kom mluvíme, na mysli máme.
Ten náš soused, to je rozumný člověk? Ba
to je kos! Us. — 4. Když od myšlénky
slabší k silnější, od obecnější k jednotlivější
postupujeme. Mnoho bylo způsobův učení,
každá škola měla jiný, ba každý učitel jiný.
Kom. Na plavné řece korábův užívají, ba
i vorův! Kom. Kdo z přátel, ba kdo z ro-
dičův? — 5. V obecné řeči stává také na
počátku vět podmiňovacích. Ba kdyby
moudrý byl, nikoliv by toho nemluvil. Us.

— Zk.

-ba. Přípona jmen podstatných, před kterou
se h v ž, ch v š, k v č mění, vz: h, ch, k.
Zloba, orba, honba, svatba, družba, hanba,
prosba, služba, D., Č., dlažba, hradba, hudba,
chodba, kolba, sadba, choroba, chudoba,
mdloba, siroba, útroba, věštba. Mkl. B. 215.,