Předchozí (38)  Strana:39  Další (40) |
|
|||
39
|
|||
|
|||
Až i, Dass sogar. Klade se, když věci
n. činnosti vyčítáme a vyčítajíce poslední člen obzvláště vytýkáme. V takovou nemoc upadla, až i smyslu pozbyla. Svěd. Vz Až (ve větách účinkových). |
Ažio, a, n., nádavek na peníze, příplatek
při měnění peněz, Agio. Rk. — Ažiotáž, e, f., měnecká lichva. Rk. Agiotage. Až jeliž. Vz Jeliž.
Ažť = ať; až, ano, so, und siehe da. Troj.
|
||
|
|||
B.
|
|||
|
|||
B jest dvojí: a) tvrdé: sliby, býti, byly;
b) měkké, po kterém ě aneb i nasleduje aneb i vynecháno jest: běda, běh, hubiti, bíti, bit, hub (m. hubi, hubiž, imperativ). Ale tohoto rozdílu ve psaní a tisku, ba téměř ani v mluvení nyní u nás se nešetří; ovšem na Moravě a v Krkonoších. Jg. O měkčení vz Retnice. — Hledí-li se ku příbuzenstvu liter, stojí b mezi retnými u prostřed, jest střední souhláskou retní: v, f, b, p, m — a měkčeji sice než p, m, tvrději však než f a v zní. D. Tato příbuznosť činí, že jako ν jiných jazycích, tak i v českém jazyku někde jednoho z těchto písmen za druhé uží- vame. Jg. — Ve mluvě i vpíšme střídá se (vz Střídání) b:
1. s ostatními retnicermi a to a) s v: příbuzný m. přívuzný, jeřáb m. žeráv, serbus m. servus, Jg., Kb.; hlavně v obecné mluvě ve východ- ních Čech.: pabouk (pavouk), brabec — vrabec, nezbeda — nezveda, obroubiti — ovroubiti, bidle — vidle, Šb., Babor, bablna, pobříslo, břískat m. Bavor, bavlna, povříslo, vřískati, Jir., bedle, zubák, pabuza, babouk m. vedlé, zuvák, pavuza, pavouk, Kts., Bambeřice m. Vambeřice, Hš.; ve středních Čech.: břískat, břeštět, břeteno, zoubák, pabouk m. vřískati, vřeštěti, vřeteno, zouvak, pavouk. Šb. — Na- opak klade se v m. b: barva z něm. Farbe, hed- báv m. staršího hedbáb, skyva m. staršího skyba, Ht., hlavně ve východ. Čech. Vz V. — b) S p: oprať m. obrať z obvrať, ocháb-
nouti m. ochápnouti. Ht. Hlavně v obecné mluvě ve východních a jižních Čechách: bavouk m. pavouk. Kts. Vz P. — Často b jako p se vyslovuje: hloupka m. hloubka, — c) S m: Komoň, písební m. koboň, pí-
semní, Ht., Zk. ; zvláště v obecné mluvě ve východních Čech.: darebný, písebný, brabenec, tebnosť m. daremný, písemný, mravenec, temnosť, Šb., upříbný m. upřímný, Kb.; v jižních Čech.: brabenec, písebně m. mravenec, písemně. Kts. — d) S f: břeh, sr. z lat. frangere. Zk. — 2. S hrdelnicemi a to a) s k: klábositi a blabositi. — b) S g, h, ž: balamuta m. slov. galamuta, βαίνω — venio — honím — ženu. Zk. Místo b v Krkono- ších h: zhurcovať m. zburcovati. Šb. — c) S ch: drochet — drobet (nevzniklo-li drochet z trochu). — 3. S d: lat. ruber, čes. rudý. Ve východ. a středních Čech. m. d: svrběť — svěděti. Jir.
B se vsouvá: dlá-to, dlab-ati; drá-ti,
drb-ati, drob-iti. Zk. B se vysouvá a) ze skupeniny bn: hrnu
m. hrbnu, hynu m. hybnu (vedlé zahubiti). |
Ht. — b) Pred -ti: strčes. hriesti, na Slov.
podnes hriebsť. Ht. — c) V jižních Čech. ve středosloví: slomjidlo m. slombidlo. Kts. B jakožto přídech se přiráží hlavně ve
východních Čech.: blízati m. lízati, Šb., Kb., breptati — reptati. Jir. V Budějovicku a Opavsku jest po b slyšeti přídech j, když i následuje: holubjice. Ve východních Čech. a na Slov. ě naopak jako e se vyslovuje: běžet m. běžeti. U Litomyšle bj =d: dežet m. běžeti. Jir. Jména podstatná muž. rodu v b ukon-
čená sklánějí se podlé prvního muž. sklo- nění a mají ve vokativu sg. raději e než u: dube, vz Vokativ. O lokalu vz Lokal. Jména pak rodu žen. sklánějí se podlé ,Kosť a Daň'. Jména přídavná po hlásce b (mimo to
po: p, v, m, n, t, 1) přibírají v komparativu příponu: ější: blbý — blbější. Po b piš y ve slovostředí těchto slov: by
(býti, byt, odbyt, nábytek, dobytek), bydlo, býlí, bystrý, babyka, kobyla, obyčej, bylina. Kz. — B na rakouských mincích znamená mincovnu Kremnickou. Rk. — Neumí ani a ani b. Us. Nezná b ani c. Us. — B ve spojení se samohláskou a jest příponou jmenotvornou, tak že značí — áb mužská, — ba pak ženská jména podstatná: jestřáb,
svatba. Jg. Ba, traun, wahrlich, fürwahr, allerdings, ja
wohl, freilich; ja sogar, ja selbst, ja auch, ja gar; vielmehr. — Klade se: l. Když odpověd na otázky s jakousi důvěrností stvrzujeme. Co pak na tom záleží ? Ba mnoho. Kom. Jest tam tma? Ba jest. Jg. — 2. Když výroky beze všeho pochybování se připouštějí. To je moudrý pán. Ba věru moudrý velmi. Us. — 3. Někdy mívá ráz ironický tali, že opak toho, co o kom mluvíme, na mysli máme. Ten náš soused, to je rozumný člověk? Ba to je kos! Us. — 4. Když od myšlénky slabší k silnější, od obecnější k jednotlivější postupujeme. Mnoho bylo způsobův učení, každá škola měla jiný, ba každý učitel jiný. Kom. Na plavné řece korábův užívají, ba i vorův! Kom. Kdo z přátel, ba kdo z ro- dičův? — 5. V obecné řeči stává také na počátku vět podmiňovacích. Ba kdyby moudrý byl, nikoliv by toho nemluvil. Us. — Zk.
-ba. Přípona jmen podstatných, před kterou
se h v ž, ch v š, k v č mění, vz: h, ch, k. Zloba, orba, honba, svatba, družba, hanba, prosba, služba, D., Č., dlažba, hradba, hudba, chodba, kolba, sadba, choroba, chudoba, mdloba, siroba, útroba, věštba. Mkl. B. 215., |
||
|
|||
Předchozí (38)  Strana:39  Další (40) |