119

Vyslovujeme-li c, nastrojujeme mluvidla
ústní tak, že průlina zavřena jest jako při d
a t (vz D, T) a protrhuje se proudem eso-
vým t. j. jakmile se zataraseni protrhne, na-
strojí se jazyk proti přednímu patru tak, aby
proud skrze učiněnou průlinu jdoucí zazněl
v s; hláska c jest tedy smíšenina z: t + s.
Odtud se počítá dle proudu mezi bezzvuké
či temné, dle nastrojeni mluvidel ústních pak
mezi sykavé hlásky. Gb. Vz Hláska. — Místo
c se psávalo: cz, hcs, cs, hc, cc, tz. Jg.
C pak se psávalo od starých písařův
k označení několikarozdílných zvukův českých
m.: é, č, k: devce m. děvče, ruca m. ruka,
ucenic m. učeník. Kt. — Po c psávalo se
od časův králické biblí vždy y, Dobrovský
uvedl po měkkých hláskách i (ku př. ptáci,
orací) a nyní se píše po c jakožto měkké
souhlásce jen i n. í. Jg. V cizích slovech
jest c též tvrdé, ku př. plac, u. Ht., Gb.— Po
c, jakožto užší souhlásce, přechází širší
samohláska snadno v užší: a v e, o v e,
u v i : lavica — lavice (vz A), pleco —
plece, ovcu — ovci. Jg. — Pozn. Novočeské
c jest ve výslovnosti sice touž měrou tvrdé
jako t a s, ale podlé původu svého a podlé
výslovnosti staré jest s řidšími podnebnými
sykavkami i a ś na stejném stupni měkkosti,
proto také, totiž jako dědic bývalého pod-
nebného c (nebo č) platí i nynější předopa-
trové c v mluvnici za souhlásku měkkou.
Gb. Povstalo totiž na, konci kmenův z t a
z k přičiněním následující praejerované samo-
hlásky : práce zprat-ba, sklepnice vedle sklep-
ník. Ale i kromě konce kmenu stojíc jest
plodem předcházejícího změkčování: cizí,
strbul. štuždij. Gb. Vz Sykavka. — ,Cˇ vy-
vinulo se tedy: 1. z hrdelnice k před i a ě:
vlk — vlci — vlcích; řku — rci — rcete;
ruka — ruce. Často se i před v klade m. k,
jako stslov. cvětb a čes. květ. Odtud rovná se
slovanské c řeckému, německému a latin-
skému k: xalßac — Kaiser — caesar — císař.

— 2. Spřežky kt a gt (ht) splývají v češtině
v c: peku — pekti — péci; teku — tekti —
téci; mohu — (mogti) — moci; noc z noktb
(lat. nox, gt. noctis; něm. Nacht). Zk. Vz Ht,
Kt, Rozlišování, Hrdelnice. — 3. Také z tj
vzniká c: svíce m. svítje, píce m. pítje (od
pitati = krmiti), Zk., nucen m. nutjen. Jg. —
4. Místo č stojí c ve slově: cit od čiji (číti).

— 5. C z ěs: cti m. čsti (česti), co m. čso,
řecký m. řečský, prorocký m. proročský,
ptactvo m. ptačstvo. Vz -ský, Č. Ht. — 6. C m.
ts, ds: bohatství — bohactví, dvadset —
dvacet. — 7. C z něm. z, tz: cíl — Ziel,
plac — Platz. Zk. — C se obměňuje v č
a) ve tvoření a odvozování slov přeď měk-
kými samohláskami a před příponami: -ka,
-ko, -ný, -ní, -ník, ak, -ák, -itý atd.: zlat-
nice — zlatničin, vejce — vejčitý, konec —
končitý, končina — konečný — konečník,
chlapec — chlapčisko, ovce — ovčí — ovčinec,

— ovčák, hrnec — hrnčíř, zajíc — zajíček,
měsíc — měsíčný, lavice — lavička, chlapec

— chlapeček, rok — roční; ale: obecný,
mocný, ovocný, plicní, věcný. (Ht.). — b) Ve

skloňování před e ve vokativu sing, některých
mužských podstatných jmen živé bytosti zna-
menajících a v c ukončených: otec — otče,
strýc — strýce, chlapec — chlapče; ale:
věnec — věnci (neživotné). (Ht.) — c) V obecné
mluvě mění se c v č v imperativech: pec (m.
peci) — peč. - C se střídá 1. s s (Ht.):
cucati m. susati, cec m. ses, cloniti —
sloniti, crkati — srkati, Zk., ssáti — cucati,
spu (sypu) — cpu, Jir. v obecné mluvě ve
východ. Čech. a na Mor.: kapca, do kapec,
Sacko, pulc m. kapsa, do kapes, Sasko, puls; ve
střed. Čech: plzencké pivo, berouncký koláč m.
plzeňský, berounský. Kb., Šb. — 2. Se z:
crcadlo m. zrcadlo (v Krkonoš.). Kb. — 3.
S č: casný m. časný, stracenuška m. stračí
nůžka (ve vých. Čech.). Kb., Jir. — 4. S ds,
ts, dc (u výslovnosti): hradský — hracký,
světský — svěcký, dcera — cera (v obec.
mluvě); ve vých. Čech.: vocad, vocouse-
nej, cky, pocíň m. odsad, odsouzený, dsky,
podsíň." Jir., Kb. — C se vsouvá v české
obecné mluvě (hlavně v již. a vých. Čech.)
na konci slov: neškulic m. neřkuli (Kts.)
a v komparativech a superlativech příslovcí:
ščasnejc, čerstfějc (m. šťastněji, čerstvěji, Kts.),
moudřeje, hruběje, Jir., Kb., dálejc, potomějc,
pozdějc, vícejc, zasejc, dřivějc, drážejc atd.
Mkl. B. 317. V Krkonoších v infinitivu bez
t se vyslovuje: říc, sic m. říci, sici (kdežto
jinde v obec. mluvě máme: říct, síct). Šb.
- C jest příponou u tvoření slov. Vz Tvo-
ření slov. — Jména podstatná v c ukončená
a) mužská skloňují se podlé druhého sklo-
něni (Hráč, Meč), b) ženská pak dle „Kosť";
jen klec a obec dle „Daň". — Že hláska tato
složena jest, proto v časoměrném ver-
šování předchodnou samohlásku položením
dlouhou činiti může: svěcený, ruce,
ovoce. Zk. - Na rakouských min-
cích značí c, že jsou raženy v Praze. —
Nezná b ani e. Us.

Cába,y, f, nádoba k házení kostek, Würfel-
gefäss; — hra v kostky, Würfelspiel; z lat.
tabula. Vz Vrhcáb. Mz. 127. — C, niněra.
Umí cabou točiti. (Vz Chytrý). Č. — C, basa,
Bassgeige. Us.

Cábati, cabávati, dojiti, melken. — koho:
krávu. Us. Na Mor.

Cabec, bce, m., Formspath. Rk.

Cabera, y, f., žena špinavá, rozcuchaná,
Schlumpe. Dch.

Cabrich, u, m., v horn. Reibgitterwäsche.
Vys.

Cabriolet, kabriolet, u, m., fr., dvoukolý,
jednokonný vozík s ojí vidlovitou. S. N.
Einspänniger Gabelwagen.

Cabrlať, cavrlať = těžce choditi, schwer-
fallig gehen. Mor.

Cabyky — cavyky.

Cácal, a, m., plácal. Plauderer. Us.

Cackovati. V Krkonoších = utíkati (o do-
bytku). Kb. Laufen (vom Vieh).

Cacnej, casnej = nedočkavý, gremsig,
unerwartsam. V. Krkonš. Kb.

Cacorka, čančára, y, f._; pták, pliska, ko-