165

trpný a střední; tři způsoby: oznamovací,
rozkazovací a žádací; sedm časův: přítomný,
tři aoristy, budoucí, minulý a předminulý;
dva přechodníky: přítomný a minulý; troje
příčestí: přítomné trpné, minulé činné a trpné;
jeden infinitiv a jedno supinum. Přítomný
čas a aoristy jsou časy jednoduché; mi-
nulý a předminulý složené. Kt.; budoucí čas
je trojí: a) prostý či jednoduchý: střelím,
bouchnu; b) složený (= předložka + prae-
sens sloves trvacích atd.): napíši, zavolám,
ohluchnu; c) opsaný (budu + infinit, časo-
slova, jehož se týká): budu volati, budu
psáti. Mnohá časoslova mají všecky tři tvary
ovšem s jakostí vždy jinou: seknu, nasekám,
budu sekati. Bž. Tvary složené či opsané
časův minulých vystoupily znenáhla tak
rázné v popředí, že v nové češtině staly
se jediným výrazem děje minulého, nehle-
díme-li ovšem k těm případům, kde tvarem
času přítomného o minulosti mluvíme. Vz
Čas. Avšak již v dosti starých památkách
jazyka českého (v Rkk.) vyskytají se tvary
tyto. Kdy aoristy zanikly, zevrubně určiti
nelze. Jisto je, že první čeští grammatikové
Optat a Gzel jim zanikati pomáhali, a že
v 1(5. stol. aoristy v ústech lidu ještě žily.
Bych žije podnes jakožto pozůstatek něk-
dejšího aoristu. Kt. — Jednoduchých tvarův
pro rod trpný a mnohých způsobů jiných
jazykův slovanština buď neměla aneb v době
předhistorické je ztratila. Dual časoslovný
mizel zároveň se jmenným. Infinitiv, supinum,
přehodník a příčestí jsou jmenné tvary. Gb.
— Při časování na zřeteli míti jest: kmen,
sponu a přípony. Kmen je z pravidla
dvojí: kmen přítomného času a kmen infi-
nitivní. Vz Kmen, Spona, Přípony. — Časo-
vání dělí se na prosté, složené a opsané: nesu,
nesu se, jsem n. bývám nesen. Bž. (Vz na-
hoře.) Prosté časování je zase sponové a
bezesponové, oboje pak řídí se třídami, na
které se časoslova přirozeně rozpadají. O tří-
dách vz „Časoslovo". Časování bezespo-
nové vládlo v staročeštině dosti velikým
počtem kořenův, ale čím dále tím více časo-
vání sponovému ustupovalo. V češtině jsou
toliko čtyři kmeny, které sem připadají: věd
(věděti), dad (dáti, vz D), jed (jísti), jes (býti).
Vz Býti, Dáti, Jísti, Věděti. Rozdíl mezi
obojím časováním týká se ovšem toliko kmene
času přítomného. Kt. — Časování nepra-
videlné. Sem patří kmeny: chtě (chtíti), id
(jiti), imě (míti), jed (jeti), sta (státi), vidě
(viděti), spa(spáti). Vz tato časoslova, — Ča-
sovaní kusé, vz Časoslovo. — Časování
sponové dle šesti tříd časoslova. Prvá
třída. Sem patří časoslova, jež příponu infi-
nitivu -ti připojují bezprostředně ku kmeni
jednoslabičnému souhláskou n. samohláskou
ukončenému (kmen zavřený, otevřený). Z
kmenův zavřených (souhláskami: s, z; d, t;
b, p, v; h, k; m, n; 1, r) zvláště pozoru
hodny jsou ty, které se končí souhláskami
nosovými m a n, a tekutými l a r. Kmeny
tyto přecházejí v infinitivě jednak rušením
nosovek (vz Nosovky), jednak stupňováním
hlásek tekutých ve formy otevřené. Odtud
máme při první třídě čtvero vzorcův : nésti,
biti; píti (piati, pnu) tříti. Vz tato Časoslova

a Časoslovo (hned ze začátku). — Druhá
třída zavírá v sobě časoslova, jež mezi kmen
a příponu infinitivu -ti vsouvají non (m. nu).
Vz Časoslovo (tam o tom víc). Vzorec: Vi-
nouti. Vz toto. — Třetí třída obsahuje infi-
nitivní kmeny v -ě zakončené. Hláska tato
podržuje se při jedněch časoslovech i v kmeni
přítomného času a k odstranění průzevu, k ně-
mu vsuvka j se přidává a vzorec je: uměti
(vz toto); jiná ke kmeni přítomného času místo
příznaku infinitivu ě samohlásku i přijímají
a vzorec je: hořeti. Vz toto. — Čtvrtá
třída zavírá v sobě časoslova, která mají
kmeny infinitivní ve -i ukončené a vesměs
odvozené a tudíž víceslabičné. Vzorec: činiti.
Vz toto. — Pátá třída obsahuje kmeny
v -a. Pro tu máme čtyři vzorce: a) volati
(dle toho ta časoslova, která mezi kmen in-
finitivní a přípony k zamezení průzevu j vsou-
vají; b) mazati (časoslova sem patřící časují
se na základě dvou kmenův; přítomný kmen
vyzvukuje v -i, infinitivní v -a; c) bráti
(kmen přítomného času: ber, km. infinitivní
bra; tato v kmeni přítomného času příznačnou
samohlásku a odvrhují a místo ní do kmene
samohlásku příslušnou přijímají); vz Bráti;
d) hřáti (hřejati). Časoslova sem patřící časují
se na základě dvou kmenův: kmen přítom-
ného času vychází v samohlásku, infinitivní
rozšiřuje se přísuvkou -ja, která se s před-
cházející samohláskou stahuje: hře-ja-ti.). Vz
tato časoslova.- Šestá třída obsahuje in-
finitivní kmeny v -ova s praesentnim kmenem
v -u. Vzorec : milovati. Vz toto.—Vz Časo-
slovo ; S. N. VIII. 666., 668. ; Tvar.

Časovati, conjugiren, abwandeln. Vz Ča-
sování. — Č, v Časy rozdělovati, in Zeit-
abschnitte theilen, Kat. 989.; ukazovati dobu
a hodinu. Jir. — Č. = času čekati, pausiren;
na Slov. zeitgemäss sich bewegen. Rk.

Časověda, y, f., (chronologie): mathema-
tická n. hvězdářská, historická n. technická.
Chronologie, Zeitkunde.

Časový, od času, Zeit-. Č. prvek (element),
znak, veličina, věta, poměr. Nz. Č. pták
tažní. Zugvogel. L. — Časové nápady = po-
větrnosť. Wetter, Witterung. Pass.

Časozpyt, u, m., chronologie, Zeitkunde. D.

Časť, i, f., zastr., žádosť. Der Wunsch.
Ros.

Čásť, i, f., novější m. staršího přehlasova-
ného česť = díl. Vz Částka.

Částečně = částkou, theilweise. Něco č.
připomenouti. Kom. Č. vyčítati = po část-
kách. Ros.

Částečniti = děliti, theilen. — se s kým
oč. Ros.

Částečnosť, i. f. Kom. Der Partikularis-
mus ; theilweise Beschaffenheit. Rk.
Částečný, částeční, Theil-, theilweise. Jg.
Č. příklad, zákon, Kom., plnění (po část-
kách), placení (po částkách), J. tr., zlomek,
dělení, spád, ukázka zástavní, součin, podíl,
dějepis, účet, výkaz, summa, los, dlužní či
dluhové upsání, součet, výtah, výpis. Šp.

Částice, c, f. = malá částka. Ein Theil,
Stück, Us.; malé nerozdělitelné tělo, ein
Atom. Chym.; kolí (?). V. — Č., každé ne-