201

D. Ď.

D jest co do zvuku souhláska němá a- to
střední souhláska zubná. Zk. Při zubňém d
zavírá se průlina ústní vztýčením konce
a, předního okraje jazyka k patru a otvírá
se proudem mírným (při t proudem prudkým).
Gb. Vz T, Hláska, V češtině činí se nad to
rozdíl mezi tvrdým d a měkkým ď: první
zní hrubě, tvrdě: dým, dub; druhé tence,
měkce: dím, dědina. Zk. U Slovanův, kteří
znají ł, zní d poněkud jinak než u Čechův;
jazyk přiléhá totiž celou přední plochou
k podnebí. Tentýž způsob vyslovovati d jest
místy i v jižních Čechách. Kts.—D se před
měkkými samohláskami na prvém stupni
obměkčuje v ď aneb se na druhém stupni
směžďuje v z (vz d se směžďuje v z). Když
totiž po d následují prosté samohlásky pod-
nebné, obměkčuje se d v ď; kde však by za
ním státi měly dvě samohlásky, z nichž první
jest i (tedy dvojhlásky: ia, ie, iu) anebo
b (tedy ba, be, bu), směžďuje se d s násle-
dujícím i neb b v z. (Podnebný živel (j) samo-
hlásek podnebných splývá s d, které tímto či-
nem stává se hláskou podnebnou, čili obměk-
čuje se: hadi = had + j + i = haď + i, kte-
réžto i, pozbyvši své měkkosti, není ani tvrdé
ani měkké, jak vyslovení dokazuje). Bž. Zní
pak měkké d (ď), jakoby k němu j přivěšeno
bylo: dělo, ďas, ďobati, shromažďuji = djelo,
djas, djobati, shromaždjuji. Taktéž v: bradě,
chudí, choditi, dítě atd. Ht. Před a, o, u
a na konci slova, kdež buď i (jako v impe-
rativech, ku př. kliď, hleď, veď m. klidi,
hledi, vedi) buď e vynecháno, znamená se
takové d proužkem (ď): ďas, hleď, ne však
před i neb ě: div, děva, tedy ne: ďiv, ďěva.
Staří psávali: diewa, dias, diobati, diubati.
Jg. — Místo ď píšou na východním Slovensku:
dz. Vz Dz. — Po ď nepíšeme nikdy y,
nýbrž vždy i a po d píšeme vždy y. —
Ve jménech ženského rodu jako v: píď,
zpověď atd., pošlých ze zakončení v -i (kteréž
se ve slově máti a u Polákův ve mnohých
ještě slovech udrželo; cf.: Potkala ho smrti
(nom. sg.). Sš. P. 10.) mělo by se psáti ď,
jako u Rusův a Polákův: piaď, ispověď,
piedź, spoviedž, to však ode dávna v mnohých
knihách z nedbalosti se nečiní (píd, zpověd),
ač v obecné mluvě i v Čechách a všudy
na Moravě (Brt.) praidelně: píď, zpověď
(ne: píd, zpověd) se slyší. Jg. — D se
střídá (vz Střídání) s jinými souhláskami,
a to 1) s t. a) Ľ vyslovujeme a píšeme
někdy za etymologické t za příčinou spodoby
souhlásek, jako: dbáti m. tbáti, svadba m.
svatba, (déšť m. dežďjest opak toho), kladba
m. klatba, modlidba m. modlitba. — b)
B vyslovujeme jako t za příčinou spodoby
souhlásek, jako: hátka m. hádka, hlatký
m. hladký a na konci slov, jako: plot m.
plod, rot m. rod atd. - c) D se střídá s t,
jako: drkati a trkati, nutiti m. strslov.
nuditi, dolar a tolar, drobiti a trobiti atd.
Ht, Bž., Zk., Jir., Hš. Vz T. — 2.
S hrdelnicemi: g, h, k: čes. žídle a mor.
žigle, Ht., angel-anděl, drčeti-hrčeti, dudlati
-hudlati, hřepčiti a mor. dřepčiti, Zk.; ve

východních Čech. a jinde: tudle m. tuhle,
fándle, fangle — něm. Fahne, evandělium —
evangelium. Jir. — 3. S b, m: drnčeti a drnkati

— brnčeti, dreptati — breptati, dačkati —
mačkati. Zk. — 4. S 1, n: čes. med — lat.
mel, čes. devět a slov. devetb — lat. novem,
Zk.; ve východ. Čech.: devandule — levan-
dule, a místo prvního n, kdykoliv se dvě n
vnitř slova setkávají: Adna m. Anna, sou-
kedný - soukenný, vadna m. vanna, padna
m. panna. Jir. — 5. S j: jetel — dětel,
jetelina — dětelina, Jetřich — Dětřich, anjel

— anděl, Ht., jahen — diakon, Zk., Jedi-
baby — Dědibaby, rejší — radši (u Lito-
myšle), Jir., mlejším. mladší v jižních Čech.;
tak i: hlejte m. hleďte. Bž. — 6. S r. V Krko-
noších: hervábí, Kadle, Kadlík, bernář m.
hedvábí, Karle, Karlík, bednář, Kb., Jir.;
v středních Čech.: Kadlík, kedluben z Kohl-
rübe, Šb.; ve východních Čech.: meritace m.
meditace. Jir. — 7. S ď v obecné mluvě
v jihozápadních a středních Čech.: potaď, do-
taď, posuď, votsujď, votkujď m. potad, dotad,
posud, odsud, odkud. Šb. Také na Mor.:
snaď, hneď. Jg. - D (dj) se 1. směžduje
v z a) před i a e v praesentu: hlodati —
hlodám či hlozi (m. hlo-di-u), hlozeš atd.,
Ht., Bž.,; u starých též: razi (m. radiu), vizi
(radím, vidím). V imperativech: jez, věz a viz,
slov. jedz, vedz, vidz, od jed, věd, vid. Ht.

— b) Před — ěn (m. ien.) v příčestí trpném
minulého času časoslov čtvrté třídy (v-iti):
rozen (m. rodi-en), hozen (od roditi, hoditi),
souzen — souditi, ale tez i: rozvaděn, děděn,
cíděn, zděn, Ht., sr. též seděni a sezení, čaděn
a čazen, Bž.; ale na Mor. a na Slovensku
ne: probuděn, vypuděn, súděný, ošuděný
(souzený, ošizený); jenom urodzený (Ht.)
a v Opavsku: vypudzen. Šb., Šf. — c)
V opětovacích v -ěti odvozených od časoslov
čtvrté třídy (v -iti), Ht., sázeti, házeti od sa-
diti, hoditi; ale ve slovesech odvozených
v západní Moravě se nemění: vecháděť (vy-
cházeti). Šb. — d) Před -uji, když časoslova
sem patřící z časoslov čtvrté třídy jsou tvo-
řena: rozsuzuji, vyhazuji (rozsuzovati, vy-
hazovati od souditi, hoditi). — e) Před-e u jmen
podstatných rodu žen. (vlastně před ja)
a před příponou -an (m. -jan): příze m. přídja
od předu. (Hráze, meze, tvrze. Ht., Bž.). Vz
-an. Ale u jmen podstatných rodu středního
v-ě ukončených d se nemění: medvídě od
medvěd (poněvadž jest tu ě střídnicí e. Bž).

— f) Před -e n. -ě v komparativech adverbií:
zad — záze, snad—snáze, posléze (naposledy).
Ht. — 9. U jmen přídavných v -í od sub-
stantiv živé bytosti znamenajících, jen někdy.
hovado — hovězí, Ht., ale medvědí. — h).
Před -ina jen v: hovězina m. hovědina. —
i) U starých také: mlazší od mladý, nyní:
mladší. Jg. Vz Tvoření. — 2. Před l a t
rozlišuje se d v s : vlasť m. vlad-ť, pasť m.
pad-ť, slasť m. slad-ť, pověsť m. pověd-ť
(věděti), Bž., strasť m. strad-ť (od strádati

= lat. pati), klásti m. klád-ti (kladu), housti
m. houd-ti (hudu), závisť m. závid-ť (od zá-
viděti), housle m. houdle (z koř. hud v hudu),