218

d. na podíly kladeno býti má. Er. D. vylou-
diti, odevzdati, koupiti. K d. se přihlásiti. .1.
tr. D. naň připadá; o d. se děliti; d. v komorném
soudu se nesoudí; o d. jest trojí půhon; d. se
zastavuje; dáti d. k věčnosti ke kostelu. Vš.
D. je nápadné a posloupné. Pr. měst. Dědic-
tvím co dostati, nabyti. V d. dosednouti. D.
dostati, přijíti, obsáhnouti. Naň po jeho smrti
l. připadá. V. Uvázati se v d. Pr. měst.
Vládnouti dědictvím. Reš. D. někoho zbaviti,
od d. odložiti, o d. připraviti. V. Oddělený
od d. ještě za života otce. Jg. D. se ujíti. Jg.
Marný utratce 1. otcovského. V. D (dle
strčes. práva): Co bylo d.; práva a povin-
nosti dědice; o popisování d. či inventáři. Vz
Rb. str. 163. — 165., 265.; o zbavení d. str.
174. — 176. — D., nemovité jmění. Gl. — D. =
díl, podíl, der Erbtheil. das Los, Erbe. Jg.
Ukrutnosť je d. šelem, milostivost' člověka. Jg.

Dědictvitel, e, m., šp. m. zůstavítel,
zůstavce; zůstavitelka, Bs.

Dědiči právo. Dipl. 1491. Erb-.

Dědičiti (= děditi): co: zemi. Žer.

Dědička, y, f., dědična (Pulk.), nápadnice.
Erbin.

Dědičnonájemuý, dědičně najatý, emfy-
teutický, Erbpacht-. Us.

Dědičnost, i, f., dědictví, die Erblichkeit,
das Erbeigenthum, Erbrecht, Erbsitz, Erb-
schaft, Erbgut, Ros., Plk.

Dědičný, kdo dědí, erbend, Erb-. D. kníže
koruny. D. Dedičným pánem tě ustavím.
Troj. D. účastník, úročník. J. tr. — D. =
co děděno, vlastní nápadem, geerbt, Erb-,
erblich. D. 1). a vlastní. D. D, statek, nemoc,
zlé, hřích, štola. V., vada (na těle), chyba,
právo, dluh, plat, podíl, úřad, země, království,
D., neduh, Ja,, nápad, vlastenství, případ,
věrnosť, léno, manství, mocnářství, pacht,
stat, věc, díl, smlouva, úrok, J. tr., zlo.koupě, zákup, důchody. Šp. Statek právem
dědičným přišel, připadl na někoho; o právo
dědičné připraviti, práva dědičného zbaviti
d. zboží, člověk (poddaný), poddanosť; v d.
panství uvésti. Příd. k Cyr. Má. se na jeho
dědičné vésti i na statek dědičný). Zříz.
Ferd. Vz Rb. rejstřík, str. 205. — Dědičně
panovati. Kom., dáti. odkázati, pozůstaviti.
1). —

Dedxkaee, e, f., z lat., připsání někomu
něčeho, Dedikation, Zueignungsschrift, Rk.

Dedikovati, z lat., co komu: knihu,
Stele, - připsati, věnovati, zueignen, dedi-
ciren. Rk. Jg.

Dědílek, lká, m. Erbschleicher. Rk.

Dědina, y, f.. dedinka, D. od ,děda-, zvo-
leného vůdce celého rodu nějakého, jenž
v nedílnosti spolkem v jedné osadě (dědině)
bvdlí a nemovité jmění společně spravuje. Pr.
1809. str. 514. — D. — dědictví, Erbschaft, Erbe.
Zena nemůže muži svému dědiny dáti, kteréž
jest sama nediedila, Pr. cis. rkp. Dám já ti
dědiny! (vz Vyhrůžka). Č. — D. = statek,
popluží, statek pozemní, panství, Feldgut,
Grundstücke, Besitz, Gut, Eigenthum. Jg.
Jemu hlavu stieti a dětem jeho vše dědiny
otjieti. Dal. Zbožím i dědinami nadati (klášter).
St, skl. D. zápisné, svobodné, Vš., manské,
D., duchovní, Jg,, služebné, nesvobodné. Arch.
I, 181., II. 366. Vadíta sě rodná bratry

o dědiny otnie. L. S. v. 9. — D. pole,
rolí, Acker, Feld, bebautes Land. Ves s dě-
dinami, s lukami a se vší náležitostí. Háj.
Dědiny aby pilně oříce osévali. Háj. Dědinu
úrodnou vzdělávati. Jel. Dědiny orati. V.
Prodal jsem dvór se vším stavením, s dědinú
ornú. Arch. I. 339. — D. = zeme, das Land.
Přiide cuzí úsilno v dědinu. Rkk. — Kat.
1966. — D. = ves, ein Dorf, Gau. On chvátá
do své dědiny. Us. Kto sežžie dědiny. Rkk.
Tluče se po dědinách. Sych. Bydleti po dě-
dinách (o vojsku). Bur. Byty, bydlení po
dědinách, Kantonirung. Čsk. Na každé dědině
způsoby jiné. Č. — Vz Rb. rejstřík, 265.; Gl.

Dedinčan, a, m.= vesník, Dorfbewohner.
Na Slov. Vz — čan.

Dědinec, nce, m. = dědina, ves, ein Dorf.
Na Slov.

Dědinice, e, i'. — dědina, statek děděný.
Erbgut, Besitz. Výb. I.

Dědinník, a, m.= . dědic, Erbe, Zříz.
Ferd., Vš.; sedlák, Landsass, -mann, Jel., Háj.;
kdo na manském dvoře sedí, dvořák, man.
Jg. Vz Vš. 171. — 173.. 184., 274., 280.,
352., 370.; Gl.

Dědinný = dědičný, erblich. A ostaví d.
zboží. Pr. pr. D. právo. Vz Gl. — D. =
poplužní, vesní, pozemní, Erbsgut-, Dorf-.
D. rychtář. Sír. — D., samostatný. Z dědinna
býti. Kat. 1348. D. Bůh (sám svůj). Kat.
1353.

Dědinský = vesnický. Dorf-. Na Slov.

Dědinství, -stvo, a, n.. způsob dědinský,
Dorfart. Bern.

Dědisko, a, n., starý dědek (s přihanou).
Na Slov.

Děditelný, vererblich. Rk.

Děditi, 3. pí. -dí, děd', -dě (ic), il, ěn, ční;
dědívati po předcích něco bráti, erben;
trvati, dauern, leben, dauerhaft sein; svědčiti,
k duhu jíti. sloužiti, pomáhati, gedeihen, gut
rhun, fruchten, helfen; získati, gewinnen.
.lg. abs. Ježto zde nedědie, non habent
hic manentem civitatem (1415.). Krok. 1803.
Nedlouho dědil n. Nedédil dlouho ('nebyl
dlouho živ). V. Zle dobyté peníze (zboží,
statek) nededí (— netrvá). V. Kdo svého
nehledí, dlouho nedědí. F řad nededí (nejde
k duhu, nepomáhá), jak se v něm kdo chová,
hned lidé zvědi. Prov. — co: statek. V. —
co po kom: po dědu, po otci, po matce,
po rodičích, po bratru, po sestře atd. Jg.
— Žer. Záp. II. 102. — co kde: v Čechách.
Us. Neb ten, který v nebi dědí (částku má),
na pravici boží sedí. Lom. — Br. — čím.
Tiší pak d. budou zemí. Ben. — nad kým.
Děditi budeš nad nimi. Ben. — co komu --
věnovati za vlastní. (Jir.. zastr.). — komu.
Zima mu dědí (svědčí). Us. Pil mnoho vína,
ale nedědilo mu, umřel. Us. Městu mému, ře-
čenému Náchod, ješto mně dědie i mým
budúcim, ješto jim děditi bude, i těm všem,
ktož s městem Náchodem šosují, dva dvorce.
Nach. I. 30. — koho k čemu -- získati.
Leg. — co s kým. Us. — adv. Dcery jako
synové rovně dědí. Er.
Dědizna, y, f. = dědictví. Bern.

Dědkyně, ě, f., bába, Grossmutter. Z r.
1017.

Dědo, a, dědko, a, m. = dědek. Na Slov.