Předchozí (333)  Strana:334  Další (335) |
|
|||
334
|
|||
|
|||
kamnům i s popelníkem, ke komínu, k po-
pelníku (dvojitá, jednoduchá), mosazná, plato- vaná, násadní do kamen, neokovaná, vzorní železná k plotnám (dvojitá, jednoduchá), že- lezná, leštěná. Kh. Dvéře otevříti, odemknouti, V., na někoho vyraziti, Háj., mocí vysaditi, Br., vylomiti, vyroubati, prosekati, D., zavříti, přivříti, na kliku dáti, odstrčiti, odkopnouti, zavěsiti, vysaditi. Us. Dvéře doléhají. D. Na d. tlouci, bouchati, klepati. Us. Vraziti do dveří; d. komu ukázati. Nt. D. jsou přivřeny, do kořán otevřeny. Us. Dej před svými dvéřcemi umésti (zamésti. Vz Vada). Prov. Dveřmi bouchati, tlouci. Us. Dveřmi jíti, choditi. Us. Svoboda ke všemu d. otvírá. Ros. Mezi dveřmi a odřvím (a veřejemi) býti (vz Nebezpečenství). Č., Lb. Klíčem dříví štípati a sekerou dvéře otvírati. Prov., Jg. Nestrkej prstu, kde se d. svírají. Jg., Č. Chudý musí všudy za dvéře, aneb pod lavici se vtisknouti. Jg. Nemnoho mu lidé dveří polámou (štítí se ho. Nemnoho kliku ohladím. Vz Nemilý). Č. Netřeba mu u cizích dveří stávati (nepotřebuje lidí). Jg. Kdo za dveřmi poslouchá, sám o sobě slýchá. 8. a Ž. Ne každému věře zavírej pevně dvéře; Netlač se k předu, dokud místa u dveří. Pk. Kdo stojí u dverí, každý ho uderí. Mt. S. Dveří v čas nezavírati, vz stran pořekadel: Ocas, Pán, Podskalí. Lb. Dveřeje, vz Dvéře, Veřeje.
Dveřeň, řně, f., dveřní křídlo, Thürflügel.
Dveří, n. = dvéře. Kat. 305.
Dveřní: práh, křídlo (dveřeň). I). Thür-.
Dveřný = vrátný; dveřná = vrátná. D.,
Výb. I. Dvěstěletý chyb. m. dvoustoletý, dvou-
setletý. Dvétělec, lce, m., 2 těla mající. Mat. verb.
Zweileibig. Dví. Vz Dvé. Na d., ve d. = na, ve dvé.
Dvíče = dvojče.
Dvih, u, m., vz Arsis.
Dvíhati, vz Zdvíhati.
Dvihutý most, Zug-. Pref.
Dvina, y, f., řeka v Rusích: D. západní,
Důna; půlnoční, Dvina. Jg. Dvířka, vz Dvéře.
Dvoják, u, m., dvojitý řebřík na hořejším
konci spojený, Doppelleiter (v zahradách, chmelnicích). 2. Dvojitý úl. Us. Dvojaký, zweierlei. D. váha, míra (ne-
stejná). — D. = obojetný, zweideutig. D. smysl, rozum. — D. = dvojí, zweifach. D. ležení. Proch. Dvojatosť, i, f. Zwei enthaltende Zahl.
Dvojatý, Vus., doppelt.
Dvojbarevný, dvoubarevný.
Dvojbarvek, vku, m., nerost, Jolith. Jg.
Dvojboj, e, m. Vyzvati koho na d. = sou-
boj. D. Vz Duel. Dvojče, dvůjče, dvíče, ete, n., dvojčátko,
a, n., V., dvojčenec, nce, m. Pl. dvojčata. Der Zwilling; Zwillingsbruder, -schwester. Porodila, má dvojčata. Dvojčlen, u, m., korýš, homola. Krok.
— D. v mathem., Binom. Dvojdílný = dvoudílný.
Dvoje, vz Dvé; Druhové číslovky.
Dvojenec, nce, m., jeden z dvojice, ze dvou,
|
kteří při cvičení-se v tělocviku těsně při sobě
stojí, jsouce mezerou od ostatních odloučeni. D. levý, pravý. Tš. Der Doppelgänger. Rk. Dvojení, n., das Doppeln, Halbiren; Ent-
zweien. Vz Dvojiti. Dvojhák, u, m. D. k podržení mandlí.
Vz Nástroj k operacím v ústech. Cn. — D., hákovnice. Bur. Doppelhacken. Dvoj hlas, u, m., Duett. Rk.
Dvojhláska, y, f., dvouhláska, diphthong,
Doppellaut. Dvojhlásky vznikají ze dvou rozdílných samohlásek jedním douškem tak vyslovených, že zvuk i jedné i druhé sly- šeti. Dv. rovná se časoměrou dvěma krátkým či jedné dlouhé samohlásce. Čeština jako vůbec slovančina nemiluje dvojhlásek. Máť až do konce 14. stol. jen 3 dvojhlásky: ia, ie, iu a to jen tam, kde s jednou n. s dvěma předcházejícími souhláskami v jednu syllabu splývají: priatel, smiati se, viera, božie, zemiu, božiu. Jinak vystupuje i co polo- samohláska j: 1. v násloví a na konci: jáma, jelen, daj, obličaj, obličej; 2. o slovostredí, kde i slabiku zavírá nebo mezi dvěma sou- hláskami stojí: naj-kratší, taj-ný, voj-sko. Na konci 14. stol. a snad i dříve objevují se dvojhlásky uo a au m. starších ó a ú, z nichžto prvá (uo) na začátku 16. stol. pře- cházejíc v ú ve vyslovování přestává býti dvojhláskou, v písmě pak ve způsobě ů trvá podnes. Druhá (au) vyslovuje a píše se nyní co ou. — Staročeské dvojhlásky ia, ie, iu stáhly se pak rozličnými proměnami v í: ia se pře- hlásilo v ie a to zúžilo v í: božia — božie — boží, a zachovalo se v trpném příčestí času minulého v: piat, sepiat, rozpiat, poněvadž tvrdé t následuje; ie se zúžilo v í: božie — boží; iu se přehlasilo v ii a to stáhlo v í: božiu — boží; uo se stáhlo v dlouhé u (ú), které na památku původu svého se píše ů: buoh — bůh; au se vystřídalo s ou. Ke dvojhláskám náleží také nepravá slovanská dvojhláska ě, kterou etymologie z ai (cf. goth. hlaibs a slov. chléb), přesmyknutého v ia a přehlasovaného v ie vyvádí. (Gb. ). Vz Ě. — V každé dvojhlásce musí jedna hláska silněji
a druhá slaběji zníti. V staročeš. zdá se býti pravidlem, že prvá samohláska silněji zněla. Důkazem toho jest přechod staro- českých dvojhlásek uo, ia, ie, iu v nynější ů a í. — V nářečích vyvinuly a zachovaly se ještě jiné dvojhlásky, ano trojhlásky ze- jména v Čechách místy přetvořením v v sa- mohlásku u na konci slabiky (v sev. vých. Čech. ): děvka — děuka, kavka — kauka, polívka — poliuka; v střední slovenštině: dieuča, diouča; v slovenčině se mimo to mění l v činném příčestí minul, času: dal — dau, bil — biu. — Dvojhlásky: au, eu, ai, oi, ae, oe jsou v cizích slovech: auctor, Orpheus, Foibos, Caesar, Coelius, Athenae. — Od dvojhlásek sluší rozeznávati samo-
hlásky jotované: a. praejotované: ja, já, je, jé, ju, jú atd.; b. postjotované: aj, ej atd. Vz více o nich v: Příspěvku k historii če- ských samohlásek. Sestavil Gebauer, str. 21. — Ht, Sr. ml. 119., Kt., Gb., Kz.
Dvojhlasnosť, i, f. Zweistimmigkeit. D. Dvojhlasný, zweistimmig. D. Dvoj-(dvou-)hlavý, zweiköpfig. |
||
|
|||
Předchozí (333)  Strana:334  Další (335) |