334

kamnům i s popelníkem, ke komínu, k po-
pelníku (dvojitá, jednoduchá), mosazná, plato-
vaná, násadní do kamen, neokovaná, vzorní
železná k plotnám (dvojitá, jednoduchá), že-
lezná, leštěná. Kh. Dvéře otevříti, odemknouti,
V., na někoho vyraziti, Háj., mocí vysaditi,
Br., vylomiti, vyroubati, prosekati, D., zavříti,
přivříti, na kliku dáti, odstrčiti, odkopnouti,
zavěsiti, vysaditi. Us. Dvéře doléhají. D. Na
d. tlouci, bouchati, klepati. Us. Vraziti do
dveří; d. komu ukázati. Nt. D. jsou přivřeny,
do kořán otevřeny. Us. Dej před svými
dvéřcemi umésti (zamésti. Vz Vada). Prov.
Dveřmi bouchati, tlouci. Us. Dveřmi jíti,
choditi. Us. Svoboda ke všemu d. otvírá.
Ros. Mezi dveřmi a odřvím (a veřejemi) býti
(vz Nebezpečenství). Č., Lb. Klíčem dříví
štípati a sekerou dvéře otvírati. Prov.,
Jg. Nestrkej prstu, kde se d. svírají. Jg., Č.
Chudý musí všudy za dvéře, aneb pod lavici
se vtisknouti. Jg. Nemnoho mu lidé dveří
polámou (štítí se ho. Nemnoho kliku ohladím.
Vz Nemilý). Č. Netřeba mu u cizích dveří
stávati (nepotřebuje lidí). Jg. Kdo za dveřmi
poslouchá, sám o sobě slýchá. 8. a Ž. Ne
každému věře zavírej pevně dvéře; Netlač
se k předu, dokud místa u dveří. Pk. Kdo
stojí u dverí, každý ho uderí. Mt. S. Dveří
v čas nezavírati, vz stran pořekadel: Ocas,
Pán, Podskalí. Lb.

Dveřeje, vz Dvéře, Veřeje.

Dveřeň, řně, f., dveřní křídlo, Thürflügel.

Dveří, n. = dvéře. Kat. 305.

Dveřní: práh, křídlo (dveřeň). I). Thür-.

Dveřný = vrátný; dveřná = vrátná. D.,
Výb. I.

Dvěstěletý chyb. m. dvoustoletý, dvou-
setletý.

Dvétělec, lce, m., 2 těla mající. Mat. verb.
Zweileibig.

Dví. Vz Dvé. Na d., ve d. = na, ve dvé.

Dvíče = dvojče.

Dvih, u, m., vz Arsis.

Dvíhati, vz Zdvíhati.

Dvihutý most, Zug-. Pref.

Dvina, y, f., řeka v Rusích: D. západní,
Důna; půlnoční, Dvina. Jg.

Dvířka, vz Dvéře.

Dvoják, u, m., dvojitý řebřík na hořejším
konci spojený, Doppelleiter (v zahradách,
chmelnicích). 2. Dvojitý úl. Us.

Dvojaký, zweierlei. D. váha, míra (ne-
stejná). — D. = obojetný, zweideutig. D.
smysl, rozum. — D. = dvojí, zweifach. D.
ležení. Proch.

Dvojatosť, i, f. Zwei enthaltende Zahl.

Dvojatý, Vus., doppelt.

Dvojbarevný, dvoubarevný.

Dvojbarvek, vku, m., nerost, Jolith. Jg.

Dvojboj, e, m. Vyzvati koho na d. = sou-
boj. D. Vz Duel.

Dvojče, dvůjče, dvíče, ete, n., dvojčátko,
a, n., V., dvojčenec, nce, m. Pl. dvojčata.
Der Zwilling; Zwillingsbruder, -schwester.
Porodila, má dvojčata.

Dvojčlen, u, m., korýš, homola. Krok.
— D. v mathem., Binom.

Dvojdílný = dvoudílný.

Dvoje, vz Dvé; Druhové číslovky.

Dvojenec, nce, m., jeden z dvojice, ze dvou,

kteří při cvičení-se v tělocviku těsně při sobě
stojí, jsouce mezerou od ostatních odloučeni.
D. levý, pravý. Tš. Der Doppelgänger. Rk.

Dvojení, n., das Doppeln, Halbiren; Ent-
zweien. Vz Dvojiti.

Dvojhák, u, m. D. k podržení mandlí.
Vz Nástroj k operacím v ústech. Cn. — D.,
hákovnice. Bur. Doppelhacken.

Dvoj hlas, u, m., Duett. Rk.

Dvojhláska, y, f., dvouhláska, diphthong,
Doppellaut. Dvojhlásky vznikají ze dvou
rozdílných samohlásek jedním douškem tak
vyslovených, že zvuk i jedné i druhé sly-
šeti. Dv. rovná se časoměrou dvěma krátkým
či jedné dlouhé samohlásce. Čeština jako
vůbec slovančina nemiluje dvojhlásek. Máť
až do konce 14. stol. jen 3 dvojhlásky: ia,
ie, iu a to jen tam, kde s jednou n. s dvěma
předcházejícími souhláskami v jednu syllabu
splývají: priatel, smiati se, viera, božie,
zemiu, božiu. Jinak vystupuje i co polo-
samohláska j: 1. v násloví a na konci: jáma,
jelen, daj, obličaj, obličej; 2. o slovostredí,
kde i slabiku zavírá nebo mezi dvěma sou-
hláskami stojí: naj-kratší, taj-ný, voj-sko.
Na konci 14. stol. a snad i dříve objevují
se dvojhlásky uo a au m. starších ó a ú,
z nichžto prvá (uo) na začátku 16. stol. pře-
cházejíc v ú ve vyslovování přestává býti
dvojhláskou, v písmě pak ve způsobě ů trvá
podnes. Druhá (au) vyslovuje a píše se nyní co
ou. — Staročeské dvojhlásky ia, ie, iu stáhly
se pak rozličnými proměnami v í: ia se pře-
hlásilo v ie a to zúžilo v í: božia — božie —
boží, a zachovalo se v trpném příčestí času
minulého v: piat, sepiat, rozpiat, poněvadž
tvrdé t následuje; ie se zúžilo v í: božie —
boží; iu se přehlasilo v ii a to stáhlo v í:
božiu — boží; uo se stáhlo v dlouhé u (ú),
které na památku původu svého se píše ů:
buoh — bůh; au se vystřídalo s ou. Ke
dvojhláskám náleží také nepravá slovanská
dvojhláska ě, kterou etymologie z ai (cf. goth.
hlaibs a slov. chléb), přesmyknutého v ia
a přehlasovaného v ie vyvádí. (Gb. ). Vz Ě.

— V každé dvojhlásce musí jedna hláska silněji
a druhá slaběji zníti. V staročeš. zdá se
býti pravidlem, že prvá samohláska silněji
zněla. Důkazem toho jest přechod staro-
českých dvojhlásek uo, ia, ie, iu v nynější
ů a í. — V nářečích vyvinuly a zachovaly
se ještě jiné dvojhlásky, ano trojhlásky ze-
jména v Čechách místy přetvořením v v sa-
mohlásku u na konci slabiky (v sev. vých.
Čech. ): děvka — děuka, kavka — kauka,
polívka — poliuka; v střední slovenštině:
dieuča, diouča; v slovenčině se mimo to
mění l v činném příčestí minul, času: dal —
dau, bil — biu. — Dvojhlásky: au, eu, ai,
oi, ae, oe jsou v cizích slovech: auctor,
Orpheus, Foibos, Caesar, Coelius, Athenae.

— Od dvojhlásek sluší rozeznávati samo-
hlásky jotované: a. praejotované: ja, já, je,
jé, ju, jú atd.; b. postjotované: aj, ej atd.
Vz více o nich v: Příspěvku k historii če-
ských samohlásek. Sestavil Gebauer, str. 21.

— Ht, Sr. ml. 119., Kt., Gb., Kz.
Dvojhlasnosť, i, f. Zweistimmigkeit. D.
Dvojhlasný, zweistimmig. D.
Dvoj-(dvou-)hlavý, zweiköpfig.