341

Dyšný, Athem-. D. souhlásky, vanuté,
hauchende Laute, Spirantes. Rk. — Trubky
dyšné = k dýchám sloužící. Krok. Luft-
röhren. D. stroje, Blasinstrumente. Na Mor.
Mřk. Vz Dechový.

Dýšt, vz Déšť.

Dyť = vždyť, ja wohl. Us. Dyť jsem to
povídal. Jg. Dytě = dyť je. Dytě tam dole.

-Jg.

Dyxa, y, f., trouba, čtverhraná lutna, ge-
vierte Lotte. V.

Dyž = když. Us. v Krkonoš, na Mor.

Dz m. d, d', z ve vých. Slov. dzivý (divý),
Šb., prjadza (příze) núdza (nouze), pojdzece

(půjdete), budzece (budete), Šf., dzěva; slyší
se jen v dialektech. Gb.

Džakať = štěkati, bellen, na Slov.

Džbán, vz Čbán.

Džber piva, deště (vz Lžíce), ryb, bláta
(vz Lžíce). Š. a Ž. D. na paření. — Ostatně
vz Čber. Stran odvození vz Mz. 2(5.

Džkáti, džkám, čkám, al, án, ání, na Mor.
= bodati, stechen, stossen; na vých. Mor.
džgati — cpáti, stopfen. — čím kam:
do oka. D. — co: husy d. krmiti, stopfen.
Plk. — co kam. Džgá krajíce do kabele.
Brt. — se kam = tlačiti, sich eindrängen.
— Jg. Vz Čkáti, Načkati.

E je samohláska, kteráž stojí mezi hrdel-
ným a a podnebným i, vznikajíc lomením
samohlásek těchto (ai) a činíc přechod od
jedné ke druhé. Vz Samohláska. Gb. píše
v Uvedení do mluv. čes. str. 18. o této věci
takto: Když zvolna vyslovujeme ai, mánie
mluvidla ústní nastrojena nejprve na a, pak
je přestrojujeme na i; ale toto přestrojování
potřebuje nějakého času a dříve jest tako-
řka z polovice uděláno, než se úplně do-
koná; a právě tam, kde jest jazyk takořka
na poloviei cesty od a k i, článkuje se e a
ozve se nám i bez vůle naší, místo ai sly-
šíme a(e)i. Totéž se děje, když vyslovujeme
zvolna ia; slyšíme i(e)a. Pravíme tedy: při
e jsou mluvidla ústní z polovice na a a z po-
lovice na i nastrojena, c se článkuje, když
se zlomí nastrojení a a nastrojení i a učiní
se nastrojení, které jest takořka půl a a půl
i. Hláska e je tedy hláska hrdelněpodnebná.

— E vzniká: 1. přehlasováním samohlásky
a po měkkých souhláskách, vz A; 2. přehla-
sováním samohlásky o, vz O; 3. sesílením
hlásek t> a l při l a r: niti — melu, b^r —
beru, dle jiných stupňováním l a r (Ht., Mkl. ),
vz L, R; 4. po měkkých souhláskách v slo-
žených slovech oživuje l v e: déjb-pis -= dě-
jepis, ale i> v o: čas^-pis = časopis. VzJer.
5. Rozpouštěním dlouhého í, řidčeji krátkého
i v ie, dlouhého ý v obecné češtině v ej. Vz
i, ý. Ht. Zvukosl. 41. Vz také Gt. Fonol. 3.
— É (dlouhé) vzniká též stahováním samo-
hlásek: dobrého z dobrajeho, vysutím j: do-
braeho, stažením: dobrého (é tu tvrdé);
dobré = dobro -j- je - dobroe = dobré;
akkus. fem. pl. dobré = dobry + je = do-
brye. = dobré (é tvrdé). Vz Přídavný. (Bž. )

— E se stupňuje (Vz Stupňování): 1. v: o:
břed (břísti) — brod — broditi, hřeb (hřebsti)

— hrob, nes (nésti) — nositi, plet (plésti) —
plot, tek (téci) — tok, Ht. Zv. 38., vedu

— vodím. Zk. Vz Gt. Fonl. 61. — 2. V: í a é
(ie), řidčeji v: á, a, ě. Samohláska e totiž jak
s jedné strany s a, tak s druhé strany spří-
zněna je se samohláskou i a proto s nimi
často se zaměňuje. Vz dole. Odtud stupňuje
se též v ie, což přešlo v í nebo ě. Zk. Leh

— léhati — líhati, plet — plítati — plétati,
žeh — žíhati — žáhati, met — vymítati —
místo — vymětati — město, Ht. Zv. 38.,
letím — létáni — lítám, směji se — usmívám
se, ber (bráti) — vybírám, pěji — zpíváni,
zeji — zívám, Č., řek (říci) — říkati, tek —
těkati, Kt.; rozberu — rozbierati — rozbí-
rati, zapletu — zaplietati — zaplétati — za-
plítati. Zk. Tohoto stupňování užívá se k tvo-
ření časoslov opětovacích. Č — Vz Ht. Zvu-
kosl. 38. Poněvadž e a o z a povstala, a e
s i spřízněno a samohláska o přechodem od
a k u jest, tedy se střídá (vz Střídání) e:
1. s a. Vz A. Beran, berla, na Slov. baran,
barla, Ht.; v obecné mluvě: v jihozáp. Čech.
behno, vzel, dejí m. bahno, vzal, dají, Šb.,
Hš.; ve východ. Cech. šeradný, škaradý m.
šeredný, škaredý, Kb., u Radhoště na Mor.
Vz A. Pod Krkonoši: po marandě (po me-
rendě). Kb. — 2. S ě; za původnější ě na-
stoupila střídnice e, která vrch obdržela. Kde,
nikde m. kdě, nikde, cesta, seno m. strslov.
cěsta, sěno. Ht. Zv. 39. Obec m. obvěc, ale
oběť m. obvět. Na stole, na noze m. na stole,
na nozě, ef.: na dubě, v slávě, na hradě. Ht.

— V obec. mluvě: v jihozápad. Čech.: de-
dek, nedele, beží m. dědek, neděle, běží, Šb.;
ve středn. Čech. po v: veděť, Šb., ve východ.
Čech. a na Slov. (po retnicích): pro pet ran,
bežeť, měřice m. pro pět ran, běžeti, měřice;
v hrobe, veru, v dome. Šf., Šb. Slováci mo-
ravští kladou ě. — Vz ě. — 3. S i, í. Vz i, í.
Lipkavý vedlé lepkavý, liji — leju, převor
z prior, cibule z lat. cepa (caepa), cihla z lat.
tegula. Ht. Zv. 39. V nom. pl. druhého sklo-
nění jmen neživotných: meče, zde e m. i, neboť
do 14. stol. užívalo se i jako u životných.
Jir. (meče "jest vlastně formou akkusativu,
jíž za nominativ užíváme, jako sudy, hody
atd. proti páv-i atd., na označenou jmen
neživotných. Bž. ). — E m. i po: z, s, c_rc, š,
ž, l, ř, zde onde i po: ď, ť, ň (na Mor., na
Hané): zema, selné, Žedi, horáce, Češe, no-
sele, přesil m. zima, silný, Židé, horáci, Češi,
nosili, přišel, Šb.; chlapce, poďte sem s pa-
licama, je tade meš, Mřk.; také ve východ.
Čech,, pod Krkonoši: číla, círa, večír, zíta,