345

kde, nikdě, zde m. kde atd.; po t ve slo-
venštině: stena m. stěna; po n od polov. 13.
stol. do konce 14. stol. často v zájmeně on:
v němž, k nemu m. v němž a k němuž
a v příčestí trp. času min. časoslov 4. třídy:
naplneno m. naplněno. Gb. Místo e v obec.
mluvě ě: ctění, otěp m. čtení, otep. Šb. —
3. S i, í. Vz i. Ě se seslabilo v i (následuje).
Ht. Knih — kněh; v gt. sg. jmen podstat,
rodu žensk. v obec. mluvě e(ě) m. i: pece, nitě,
čtvrtě, mědě, noce, nemoce (v novější době)
m. peci, niti, čtvrti, mědi atd. Jir. — 4. S o,
vz O. Ht. — Ě se odsouvá v slovostředí
a na konci slov: 1. vysouváním v im-
perat. buďme, buďte, nesme, neste m. bu-
děme, buděte, nesěme, nesěte. Ht. (Zde pod-
nebný živel v ě se tající nevysut úplně; tají
se v měkké předcházející souhlásce: buď-me.
Bž. ). — 2. Odsouváním: země — zem, stráně
stráň, v nichž ě není původní. Ht. Zv. 63.

— V obec. mluvě vymítá se v Krkon. ě
před u: ďuče = děuče = děvče. Kb. Na
Moravě včul (včil) m. v čulě (přehlas. v čile).
Vz Včil. Kt. — Ě se seslabilo v i (í):
1. v dat. ženě — duši; 2. v lokale: slově —
poli, ženě — duši; 3. v lok. pl.: slovech^, —
polichT.; 4. v pl. zájmena on: těchb. —jicht,
těmi. — jimi, těmi — jimi. Seslabení toto
stalo se v době předhistorické. Vz Otírání
a: Historie českých samohlásek, str. 69. Gb.

— Vlastní ě nalézá se v příponách ohy-
bacích i. v lok. sg. tvrdých a-kmenův: bucě,
dušě, vrazě, duzě, muše;, i' u měkkých
a-kmenův (muži, poli, duši) jest seslabeno
z ě: muže — muži. Vz Lokal; 2. v nom.
a akkus. dual. tvrdých a-kmenův a stř.: rucě,
slově, dvě. — U měkkých a- kmenův masc.
přešlo starší -ia v -ě: muža — dva mužě. —
3. V příslovcích: svatě, čistě; též v kompa-
rativech. Ještě Řehoř z Jelení a Všehrd píší:
častějě, pěknějě. Jir. — Ě je v Krkonoších
a na Mor. příponou jmen znamenajících
děvčata: Šilhaně = dcera Šilhanova, Anně,
Barče. Šb. Tam a ve východ. Čech. vůbec
zní ě po m jako ně: mňesto, mňel, zemňe,
mňeď, mňesíc, mňeřiť — město, měl, země,
měď, měsíc, měřiti; po retnicích vyslovuje se
tam jako prosté e: peknej, behať, vežka =
pěkný, běhati, věžka. Šb., Kb. — Ě platí
ve verších za krátké: běda = u u; ale činí
předcházející slabiku obojetnou. — Vz E
dlouhé.

Earl (angl., erl), titul šlechtický, hrabě.

-eas. Jména staroklassická v -eas ukon-
čená jak se skloňují. Vz -as.

Eau, fr. (= ó), voda, voda přeháněná,
zvláště voňavka. E. de Cologne (ó de Koloň);
E. de Luce (ó de Lys); E. de Javelle (ó de
žavel); E. spiritueuse (spirityés). S. N.

Eben, u, m., z řec. = černý dub, Eben-
baum; 2. = ebenové dřevo, velmi tvrdé
z vých. Indie a jižní Afriky, Ebenholz. Obočí
jako eben černé. Jg.

Ebenovitý, ebenu podobný, ebenartig.
Rostl.

Ebenový, z ebenu. Eben-. — E. strom,
dřevo. Br.

-ec, přípona jmen podstatných, gt. -ce.
Této se v strč. více užívalo než nyní: družec,
milec, pasec, tvořec, holec, Jir., žnec, lakomec,

chlapec, D., bijec, zločinec, očistec, hudec,
honec, chodec, lovec, mučec, pěvec, plavec,
švec, bitec, rytec, pastvec, svinec, neduživec,
šedivec, mudřec, samec, stařec, nedbalec,
opilec, smělec, pokrytec. Mkl. B. 313. —

— Jména v -ec tvořená od jmen míst
a zemí znamenají obyvatele: Moravec, Ji-
hlavec, Japonec. Ch. — Před -ec se tvrdá
souhláska neměkčívá, Ch., dlouhá kmenová
samohláska se krátívá: mlátiti — mlatec,
moudrý — mudřec, jezditi — jezdec, hloupý

— hlupec, koupiti — kupec, Pk., ale: mládec
atd. Vz násl. -ec jest také příponou jmen
podstatných zdrobnělých: zvon — zvonec,
toul — toulec, pupen — pupenec, C, měch
měšec, hrad — hradec, mlýn — mlýnec, T.,
krámec, stolec, týnec, otec, kamenec. Mkl.

— Od slov na -ec tvořila se u starých adj.
příponou -ný ne: -ní: palečný. Šf. Vz Tvo-
ření slov.

Ecce, lat. = ejhle, ej zři, vida. sieh. E.
homo — ejhle člověk, Rk., pohleď člověče.

-ecí, přípona, vz -cí.

Eclatant, fr. (eklatan), skvělý; zjevný,
veřejný, patrný, glänzend, auffallend, ausge-
zeichnet.

Ecrasseur, u, m. E. Chassaignakův, Sim-
sův, Charrièreův rovný, nakloněný, zvláště na
polyp materníkův. Vz Nástroje na polypy. Čn.

-eč, prý přípona substantiv. Vlastně jest
příponou jen -č: saze-č, vz C (ku konci).

-eček, přípona jmen podstatných: holeček.
Us. Na střední a východ. Mor. místy e z eček
se vysouvá: chlapček, sloupček m. chlapeček,
sloupeček. Sb. Místy však ne: stařeček. Mřk.
Vz Tvoření slov.

-ečka, přípona jmen podstatných: vařečka,
brázdečka. D. Vz Tvoření slov.

-ečko, přípona jmen podstatných: vaječko,
kolečko, hnízdečko. D. Vz Tvoření slov.

-ečky, přípona příslovcí, majících význam
přechodníkův praes. act. Mlčečky tu stáli
(= mlčíce). Mk.

-ečnatý, vz -ičnatý.

-ečný, vz -ičný.

-eď, přípona jmen podst.: čeleď. D.

-eda, přípona, vz -ado.

Edek, dka, m. = Eduard. Na Mor. Brt.

Edem, na Mor. = jen, nur. Žádného ne-
nocuju, edem tebe Jeníčku. Č.

Eden, hebr., ráj, Paradies, Lustgefilde;
rozkoš, Wonne. Rk.

Edeš, e, m. = Edvard, Eduard.

Edice, e, f., z lat., vydání, Ausgabe,
Herausgabe.

Edikt, u, m., z lat., veřejné provolání,
vyhlášení. Befehl, Verordnung. U starých
Římanův vyhláška úředních osob zákono-
dárnou mocí opatřených. U nás veřejné soudní
prohlášení k obecenstvu, kteréž bývá v soudní
síni vyvěšeno a v novinách oznámeno. Ed.
náboženský = vládní nařízení týkající se
náboženství ve statě. Ed. náboženský tole-
rantní (snášelivý), netolerantní (nesnášelivý).
Vz víc v S. N.

Ediktalní předvoláni, gerichtliche Vor-
ladung, srozumitelněji snad: obeslání provo-
lacím listem. Bs.

Edilové (aediles), úředníci římští, jimž
příslušela správa policejní. Rk. Die Aedilen.