349

Ellipse, Auslassung eines o. mehrer Wörter in
einem Satze. I. Ellipsa jest opak pleonasmu.
Ellipsou (výpustkou) slove vypuštění slova,
jež sice v obdobných vazbách u větě kladeno
bývá, vypuštěno však jsouc srozumitelnosti
ujmy nečiní, anoť tkví buď v obsahu
jiného slova buď v útvaru celé věty. Dle
toho, vypuštěno-li buď substantivum nebo
verbum, rozeznáváme ellipsu nominálnou
a ellipsu verbálnou. — Ellipsa nominalná
vzniká, když se vypouští substantivum
s adjektivy, číslovkami a zájmeny stále spo-
jované. S ellipsou nominálnou užívá se
a) adjektiv. Pomsta i na chromém dojede.
Ťal do živého. Byli jsme v úzkých. S takovou
málo pořídíte. S dobrou se potázal. Vyplatil
jej hotovými. — b) Zájmen přisvojovacích.
Hleď svého (díla). Každý svou hude. Stál
na svém. Jdi po svých. — c) Číslovek. Seděli
jsme až do čtyř. Na lože o deváté, s lože
o páté. Nemá všech doma. — Ell. verbalná
mnohem hojnější jest ellipsy nominalné. Velmi
častá jest ell. slovesa býti sponového i pří-
sudkového. — a) V úsečných větách pří-
slovných. Mladosť radosť, starosť žalost'. Bez
ochoty zlé roboty. — b) Ve příslovných
větách souvztažných (korrelativných). Kde
maso, tam psi. Jaký pán, taký krám. — c)
V první větě příslovných souvětí porovnávacích
před následujícími částicemi než a jako.
Lepší ctnost' ve blátě než hřích ve zlatě.
Pěšky jako za vozem. — d) U výkřiku,
zvláště po slovcích dobre a škoda. Chvála
Bohu! Dobře mu tak! Škoda, že jsme o tom
nevěděli. — e) Ve větách sousledných uve-
dených částicí až. Hudba hrála až milo.
Společnosť je tam až běda. — f) Po slovci
div s následující větou zápornou. Div si očí
nevyhleděl. Vz Div. — g) V časových větách
uvedených slovy, jak živ¹. Jak živ jsem ho
neviděl. — h) Ve frasích, dnes rok, tak týden¹a p. Dnes rok zemřela. Tak týden měla jsem
pomocníka (K. Poh. ). — i) Ve větách tázacích
a vztažných. Hned věděl, co a jak. Vím,
kudy do města. — k) Ve vazbách, kde jaký,
kde který, jak který, málo kdy¹ a p. Kde
jaké (které) poleno jsme spálili. Málo kdy, aby se
nezlobil. Málo který den, aby nepršelo. —
Pozn. Ve vazbě, kam který, kam kdo¹ vy-
puštěno sloveso, moci'. My jsme se kam který
od strachu rozutíkali (K. Poh. ). — 1) V zá-
porných větách uvedených slovci, ni, nic,
nikde'. Slunce nad horami, na nebi ni mráčku.
Byl rok a bratra nic. Kde nic, tu nic. — m)
Při infinitivě značícím možnosť a nutnosť.
Tu slyšeti dusot koní, tu viděti hrozné krupo-
bití. Znáti víno po octě. — n. ) Při adjektivech
přísudkových, snadno, těžko, milo, hrozno,
volno' atd. s následujícím infinitivem. Kaž-
dému souditi snadno. Těžko z kamene olej
vytlačiti. - - o) Při substantivech: třeba, netřeba,
potřebí, hanba, čas, hřích' atd. Třeba opatrnu
býti každému. Št. Již čas vyjíti. Žer. Zeptati
se potřebí. Kom. — p) Při participiu passiv i
na označenou minulosti. Ni sěmo ni tamo
ustúpeno i váleno zdě i váleno tamo. Rkk.
Utopen a více potom nenalezen. Pass. —
q) V záporných předvětích podmíněných vět
neskutečných (irrealných) vypouštívá se v ná-
řečích moravských z pravidla participium

, bylo a bylo bývalo'. Kdyby ne matky, byl
bych to učinil. — Pozn. Podobnou ellipsu
mívají neskutečné věty porovnávací. Odložil
vidly a dělal, jakoby nic. K. Poh. — Než
i jiná slovesa velmi zhusta se vypou
štívají, a to: a) indikativ. Po peří ptáka,
po řeči člověka. Na bílý chléb máslo, na černý
hlad. — b) Imperativ. Kdo do tebe kamenem,
ty do něho chlebem. Na ptáky lepem, ne
cepem. — c) Infinitiv sloves ruchu podmětného:
jíti, přistoupiti a p. ve spojení se slovesy dáti,
kázati, museti, strojiti se, chystati se, chtíti.
Češi Uhrům do země nedali. Háj. Potom dál
už musil Jiřík pěšky. Er. Sestra chystá se
do města. — Pozn. Po frasích, není kdo, co,
kam; nemám co, kde; nevím co kde' a p. stálá
jest ellipsa infinitivu, kterýžto se doplňuje
z předcházejícího imperativu nebo konjunk-
tivu. Prostři na stůl!, Není čím'. Dávej na
stůl!, Není co'. Sedl bych si, nemám kam.
Kupoval bych, nemám zač. — d) Participium
perfecti activi ve f rasi:, rád bych'. Zabečela
kráva, že by ráda na pole. Sš. Pís. 483. Co
byste rádi? — e) Před konjunktivem vypouštívá
se pravidelně, bylo by třeba'. Tomu člověku
aby se každý kořil. Dnes aby člověk ani
nevycházel. Letos abychom v létě topili. —
2. Zeugma. Vz Zeugma. — KB. 235. — 237.,
Km. III. 275. — Slovné figury výpust-
kové. Ell. rhetorická od ellipsy syntaktické
tím se liší, že tato jest obratem v řeči vůbec
ustáleným, onano pak do sebe má ráz novoty,
vznikajíc za příčinou příležitostnou. Tu oni
opět v smíchy. Kom. Já přiběhna táži se, co
to ? Oni, že vítr jde. Kom. — 2. Rhetorická
brachylogie (stručnomluv), stručnosť a úseč-
nosť slohu, přivoděná k místu výpustkou
všeho toho, čeho ze souvislosti snadno se
dovtípiti lze. A hned uzřím zástup lidí všelijaké
věci sbírajících. Ptám se, co to? oni, že se
přes svět strojí. Já: a proč ne bez těch tíhot?
lehčeji by jeli. Oni: bloud jsi ty! Jak že by
jeli? to jejich křídla. Kom. Lab. 29. — 3.
Asyndeton, výpustka spojek. Vz Asyndeton.
KB. 239. Vz Zk. Ml. II. 153.; Mk. Ml. 297. — II.
Schodnice (čára). Ellipse, Kegelschnittlinie.

Elliptický, elliptisch, länglich, rund, aus-
lassungsweise.

Ellipsoid, u, m. E. dvouosý, zweiaxig.

-elný, vz -edlný.

Eloge, fr. (elóž), z lat., nápis, výrok; po-
chlebenství, chvalořeč, pochvalný spis. S. N.,
Rk. E-ge někomu činiti = pochlebovati. Auf-
schrift; Lob, Lobrede, Lobschrift.

Elokuce, e, f., z lat., řečnické přednesení,
Rk., der rednerische Ausdruck; die Wohl-
redenheit.

Eloquenti-a, e, f., lat., výmluvnost'. Elo-
quenz, Beredsamkeit.

Elsasko, a, n., nebo Elsas, a, m., něm.
Elsass. — Elsačan, Elsák, Lex. 1470., Elsas,
a, m.; Elsačanka n. Elsaska, y, f. — Elsaský.
Jg. Vz S. N.

Elysi-um, a, n., dle „Gymnasium", u starých
sídlo blažených, Ráj, sídlo rozkoše. Der Ort,
der Seligen, Wonnegefilde. — Elysijský.

-em. U jmen v -em ukončených vysouvá
se ve všech pádech se samohláskovou připonou
se počínajících e: nájem — nájmu atd. Kz.
Ale slova objem, sněm, lem, tem atd. mají