358

Extabulace, e, f., z lat., propuštěni, vyma-
zání z knéh, J. tr., z gruntovních kněh. S.
N. Löschung, Extabulation.

Ex tempore, lat., bez přípravy, aus dem
Stegreif. — Extemporovati, přednášeti něco
bez přípravy, z patra. S. N., Rk. Aus dem
Stegreif etwas thun z. B. reden, singen.

Extensivní, z lat., rozsažitý, rozsažný.
Rk., S. N. Extensiv, der Ausdehnung nach.

Extens-um, a, n., lat., per ex. = v celé
šířce, in ex. = podrobně, zevrubně. Rk. Dem
Umfang nach; ausführlich.

Exterieur, fr. (exteriér), vnějšek, zevnějšek.
Rk. Das äussere Ansehen.

Exterminace, e, f., z lat., vypovězení;
vyhubení, zahlazení. Rk. Verbannung; Aus-
rottung.

Externista, y, m., dle „Despota", žák
bydlící mimo ústav; žák, jenž chodí do ústavu
n. tam zkouškám se podrobuje, nejsa žákem
veřejným ani soukromým (privatistou) téhož
ústavu. Externist.

Extra, lat., zvláště; něco ex., něco zvlášt-
ního. Rk. Ausser, ausserhalb, nebenher,
ungewöhnlich.

Extrahovati, z lat., vytahovati, ausziehen.

Extrakt, u, m., z lat., výtah rostlinný; e.
knihovní, výpis, výtah z kněh pozemných.
J. tr. Vz Výtah. Výtah (z kněh), výtažek
(z rostlin). Rk. Vytaženina masitá, Čsk. Aus-

zug (aus Schriften, Arzneikörpern etc. ),
Extrakt.

Extraordinari-us, a, m., lat., mimořádný,
ungewöhnlich. Professor ext., ausserordentlich.

Extrapost, něm., zvláštní n. schvální pošta;
Rk., zvláštní, schvální poštovská příležitosť.
S. N. -

Extravagance, e, f., z lat., nepředložené
jednání, podivný nápad. Rk. Extravaganz,
Ausschweifung, Ungereimtheit.

Extrem, u, m., z lat., krajnosť, přepiatosť.
Extremy, věci sobě zcela protivné, odporné,
opáčné ku př. radosť a žalosť, pláč a smích.
S. N. Einander entgegengesetzte Dinge, Uiber-
treibungen.

Extremita, y, f., z lat., konec, končina,
končetina; zevnější lidové těla zvl. ruce
a nohy. Ruce hořejší, nohy dolejší končiny.
S. N. Aeusseres Glied, Extremität.

Exul, a, m., vypovězenec. S. N. Exulant,
Verwiesener, Verbannter.

ey, psáno m. ej až do roku 1842. — Vz
ý (rozložené v aj, ej).

-ěz (ezí>) přípona subst.: kněz (ktnęzt), vítěz
(vitezb), robotěz, (pénezt — peníz). Mkl. B. 317.

- ež, přípona jmen podst.: krádež, loupež,
mládež, drůbež. D. Vz víc v Mkl. B. 338.,
339. — 2. Ež, zastr. = Že. Kat. Vězte to, ež
obdržíte. St. skl. — Rkk. — U morav.
Valachů posud ež místo že se užívá. Č.

Při f a v jest průlina ústní, kterou se proud
bráti má, s jedné strany (z dola neb s hora)
rtem a s druhé, protější strany řadou zubu
lehce zavřena; při v přerušuje a rozdírá se
toto zatarasení mírným, při f mocnějším,
v obou případech proudem trvalým a ne jen
jedním nárazem jeho. Obé ty hlásky obyčejně
k retným se počítají, ale podlé učlánkování
svého lépe by se jmenovaly retozubnými.
Gb. Listy filolog. II. 158.; Uved. do mluv.
čes. 18. — Souhlásky této nebylo ani
v češtině ani v staroslovanštině, Zk.; jest
tedy pozdější a velmi zřídka se vyskýtá
a tu ještě častěji vlivem cizím ve slo-
vích z cizích jazyků vzatých nežli jakožto
plod zvukosloví domácího. (Gb. ). Všichni
Slované za starodávna náramně jí nenáviděli
kladouce místo ní nejraději některou z ostat-
ních retnic, Zk., D., Ht., nejvíce p, před
souhláskami a nejotovanými samohláskami
též b, řidčeji v: Philipp — Pilip, Fabian —
Pabian, — Babian, Jir., lat. faba — bob, lat.
frater — bratr, lat. ferio — peru, lat. fistula —
píšťala, lat. fluo — pluji, lat. flamma — plamen,
lat. firmare — biřmovati, něm. Furth — brod,
něm. Graf — hrabě, něm. kaufen — koupiti.
Ht, Zv. 81. Také do ch se přestrojovalo cizí
f: fučeti vedle hučeti — strč. chučeti, kruchta
z něm. Gruft a to z řec. kmene v. cvq v hqvtitü).
Ht. Teprva od 13. stol. počalo f od Latiníkův
v jazyk český přecházeti, Zk., a kladlo se

ve slovech z cizích jazykův vzatých, v nichž
se buď udrželo aneb jinou retnicí, jak už
praveno, se nahražovalo, ku př. biřmovati
z lat. firmare, Štěpán z řec. ótéeavoc. Gb.
Klade se tedy f: a) místo staršího p, jako:
upati = slov. upovati, upvati = pozdějšímu:
ufati, pilous — filaus, Pabian—Fabian. Zk. Ve
vých. Čech. ku př. fták, ftačí, ftáček m.
pták, ptačí, ptáček. Jir. — b) Místo v: vousy

— fousy, klovati — klofati, couvati — cou-
fati. V již. Čech. coufat, fous, Kts.; v západ.
Čech. mužůf, děfka, lef m. mužův, děvka,
lev, Jir.; ve vých. Čech. a v Krkonoších před:
b, h, k, p, s, š, t: fběhnouť, fhostiť, fkus,
fpichnu, fsednu, fšecky, fťesnať, a před samo-
hláskami: fousy, klofati, Jir., a jinde (vůbec
na konci slov. Mřk. ) Hanáci po souhláskách
v z ostra vyslovují jako f: tfůj, tfá, tfé. Brt.

— c) Místo b, h, ch: hrčeti — chrčeti — vrčeti

— frčeti, hučeti — chučeti — bučeti — vučeti

— fučeti, chrněti — brněti — vrněti — frněti.
Zk. — d) Místo m ve vých. Čech. frňous, frně
m. mrňous, mrně. Jir. — Jakožto plod domá-
cího zvukosloví objevuje se nejčastěji m. v:
kn>f, fous, nebo povstalo z: (h, ch, k) + v:
kafe z arab. kahva; doufati z pv zachova-
lého v starém upva = naděje a pev-ný. (Gb. )

— V Budějovsku a Opavsku je po f slyšeti
přídech j, i když i následuje: fjik. — Ve
vých. Čech. a na Slov. naopak ě po f jako
e se vyslovuje: fertoch. Jir. — Po f se píše