400

vláha — vlažiti, blahý — blažiti. Gt. F. 96,
Šf., Kz; y před příponami: -í. -ek: bůh —
boží - bůžek, potom: -an. -ba, -da, -ka,
-ko, -ný, -ní, -ník, -ský, -stvo, -ství (před
nimiž b bylo, jež později s předcházejícím h
směžděno v ž, Bž., -tba, bda, bský atd. Kt. ): druh

— družba — družka — družný — družstvo,
vrah — vražda, pruh — pružný, dluh — dlužník,
roh — rožní, bůh — božský, Praha — pražský

— Pražan, vláha — vlažný, Ct. F. 96., sluha

— služný, Ht., Kz.; — <)') r stupňování pří-
davných jmen a příslovcí (před: -ěji): drahý

— dražší, blahý — blažší, tuhý — tužší —
tužeji, draho — drážeji — dráže. Vz Ht. Zv.
98. — 107. — H se střídá 1. s ch: hmatati

— chmatati, hrčeti — chrčeti, Zk., hřtán —
chřtán; h m. ch v některých stolicích na
Slov. hyba m. chyba, dyhac m. dýchať, vz:
ch, c. Šf. — Pozn. H před souhláskami ten-
kými a na konci slov vyslovuje se jako ch:
lehký — lechký, kněh — kněch, bůh —
bůch, sníh — sních; shořel — schořel, shon

— schon. — 2. š: hmatati — šmatati. —
3. b: halamuta — balamuta, Zk., v Krkon.
zburcovať n. zburcovati. Kb. — 4. v: lívance

— líhanec, rozhor — rozvor, Zk., v Krko-
noších h m. předložky v: h Jablonci = v Ja-
blonci, h lůni = v lůni — v loni, h Kopidlně
= v Kopidlně, Kb., Šb.; r m. h v obec.
mluvě: něm. Hachel — vochle. Vz V. —5.
f: hučeti — fučeti, brčeti — frčeti. Zk. —
6. c před -ti v obec. mluvě: mocti (moci),
přemocti. — 7. d v obec. mluvě: tudle, fándle,
čamrda (tuhle, něm. Fahne, čamrha). Jir. —
8. k: gořalka — kořalka (m. hořalka);
v středních Čech. hde, hdy, nihdy (m. kde,
kdy, nikdy); v některých slovech na Mor.:
hdo, hde (m. kdo, kde). Šb. Vz K. Také
v jihozáp. a severních Čech.: hdo, hdy. Šb.

— 9. j. V jižních, východ. a středních Čech.:
pihajice m. pijavice (v již. Čech. ), pihavka
m. pijavka (v střed. Čech. ), pihauka (ve vých.
Čech. ). Kts., Šb. — 10) m: v jižních Čech.
kotrhelec m. kotrmelec. Kts. — 11. n: ve
vých. Čech., vz N. — H se přesmykuje:
inhed m. ihned, mlha m. mhla. Zk. — H ja-
kožto přídech. Přídech h vyskýtá se před o
(Vz O) v podřečí hanáckém (a po celé zá-
padní Moravě, Šb. ), před a, i, u, v podřečí do-
mažlickém. V 13. stol. v násloví dosti byl roz-
šířen, od té doby řidčeji se vyskýtá obmezen
jsa hlavně na podřečí právě uvedená. Z části
i ve spisovné řeči zůstal. Hanácky: hoves,
hoběd, hopice, hočiť (učiti), hož (už). Čech
zde obyčejně v předsouvá: voko, voves, vo-
běd, (Hš. ). Domažlicky: hale, Hanton, hucho,
humříť, huřad (úřad). Staročesky: hoheň,
Hivan, hi (i). V nynější řeči spisovné: bádati
(jadati), hedvábí (pol. jedvab), hejcuk (něm.
Abzug). (Naopak h odmítnuto: Jindřich —
Heinrich). Před l, m, r: hlomoz, hmožditi,
hmatati (matati, makati), hrdousiti (m. rdousiti
a to od dusiti). Vnitř slova: Špaňhel, kaprhál,
kalhoty (gallioty), rozhřešiti (rozřešiti), roz-
hrušiti, drhnouti (od dr, dráti). U přípon:
a: mizha (míza), strej ha (strejc, strýc); —
ati: říhati (ři-ji), míhati (mí-j-ím), mrhati,
kulhati (pol. kulawieć), šmaťhati; — avý:
kulhavý. Jir. — Také v jiných krajinách
Čech: U Rakovníka: harmara, hulice, hú-

terý, Jg.; v Krkonoších: harest, hdnes,
Kb., ve vých. Čech. Špaňhel, kaprhál, daňhel,
hapatyka, hulice; ve Znojemsku před / a r:
hľška (liška), hľpa (lípa), hn'e (nic), Šb.;
v již. Čech.: hano, hambit, hapatyka, ha-
best, halmara, Hanka, huzený, Kts.; v severn.
Čech.: Hanton, Hanče, huzdář, hulice, haby,
hrys, hníže (níže). Šb. Také v Lužici. Jg. —
H se vypouští: Řek m. staršího Hřek
z Graecus, Ht., ze skupeniny rhn: trnouti m.
trhnouti, Ht.; v již. Čech.: 1. v násloví před r
a ř: vězda, vízdat, rmot, řbet, řeben, řebík,
řebec. Potom ve slovech: loch (hloh), le (hle),
tůle, semle, tamle, avšak: tenhle, tahle. Dále ve
zdvojení: lele (hlehle); 2. v středosloví: za-
mouřit, roužnout (zamhouřiti, rozžehnouti),
Kts.; ve vých. Čech.: lomoziti, rožeň (m. hro-
zen), Šb., Pánbu, bodejť; v Krkon.: vězdy,
Kb.; i jinde, ve slovech počínajících se s h a
ještě některou souhláskou: loch (hloh), hřídel
(řídel), řáti (hřáti), Šr., míza (mizha), bodejž,
rozinka (hrozinka), řešiti (hřešiti), řmot, řeblo
(hřeblo), Šb., hlele (hlehle), pořeb (pohřeb), vozd
(hvozd). Jir. — H příponou: pstruh, C, pluh
(plou-ti), tvar-o-h. Jg. — H je znakem če-
štiny: hora, hrom, noha, pluh. Šf. — Jména
v h ukončená jsou masc. a skloňují se
podlé 1. sklonění; stran lokalu vz Lokal. — Po
h se píše v českém jazyku vždy y, nikdy
i: váhy, pstruhy, hynouti; ne však v cizích
slovech: historie, Hispanie. Jg.

1. -ha. Přípona jmen podstatných: rozha,
(na Slov. také rozga), sluha, snaha, strouha,
ostroha, Mkl. B. 281.

2. Ha Výraz a) podivení. Ausdruck der
Verwunderung. Ha, jak slavno. — b) Rado-
vání, der Freude. Ha, jaké štěstí! —c) Smíchu,
des Lachens. To jsme se nasmáli, ha, ha,
ha! — d) Vysmívání se, des Spottes. Ha!
prve výskal, již dává na lidi. Prov. — e) Bo-
lesti, utrpení, des Schmerzes und Leidens.
Haha, nešťastný králi. Troj. — f) Hněvu,
nevrlosti, des Unwillens. Ha, nešlechetný
zrádce. Troj. — g) Pobuzení, der Aufmun-
terung. Vůl když má táhnouti, voláme naň:
ha ho! — i) = co. Rozumíš-li tomu, ha?
Plk. — Jg. — k) Na Slov. a sice v Oravě:
ha! = ano Fr.

Haag, u, m., mě. v Hollandsku. Vz v S.
N. III. 551.

Haase, stran skloňovaní vz E. Synové
Bohumila Haase, známá firma knihtiskařská
v Praze. Odr. 1872.: „Bohemia. Akcijní spo-
lečnost' průmyslu papírnického a tiskařského.
Dříve: Synové Bohumila Haase. "

Hab, u, m., habání, das Raffen. Jg.

Háb, u, m., vz Háby.

Habač, e, m., kdo habá, der Raffer.

Habaděje. Us. Mikenda, Vz Habedí.

Habák, a, m. = habač.

1. Habán, a, m., novokřtěnec, Wiedertäufer.
Na Slov. — 2. Veliký a silný člověk, Us.,
kolohnát, lancoch, klacek, Lümmel, Bengel,
Klachel. — 3. Na Mor. a na Slov. sobík.
4. Též lichotně o dětech. To je habán (dítě
zdravé a veselé). Na Mor. Brt.

2. Habán (habán, e), u, m., m íč (lopta, lobda).
Na Slov. a na Mor. — 2. Hubka ku křesání.
— 3. Řezák, Küchen-, Schlachtmesser. Na
Mor. a Slov. D.