Předchozí (399)  Strana:400  Další (401) |
|
|||
400
|
|||
|
|||
vláha — vlažiti, blahý — blažiti. Gt. F. 96,
Šf., Kz; y před příponami: -í. -ek: bůh — boží - bůžek, potom: -an. -ba, -da, -ka, -ko, -ný, -ní, -ník, -ský, -stvo, -ství (před nimiž b bylo, jež později s předcházejícím h směžděno v ž, Bž., -tba, bda, bský atd. Kt. ): druh — družba — družka — družný — družstvo,
vrah — vražda, pruh — pružný, dluh — dlužník, roh — rožní, bůh — božský, Praha — pražský — Pražan, vláha — vlažný, Ct. F. 96., sluha
— služný, Ht., Kz.; — <)') r stupňování pří-
davných jmen a příslovcí (před: -ěji): drahý — dražší, blahý — blažší, tuhý — tužší —
tužeji, draho — drážeji — dráže. Vz Ht. Zv. 98. — 107. — H se střídá 1. s ch: hmatati — chmatati, hrčeti — chrčeti, Zk., hřtán —
chřtán; h m. ch v některých stolicích na Slov. hyba m. chyba, dyhac m. dýchať, vz: ch, c. Šf. — Pozn. H před souhláskami ten- kými a na konci slov vyslovuje se jako ch: lehký — lechký, kněh — kněch, bůh — bůch, sníh — sních; shořel — schořel, shon — schon. — 2. š: hmatati — šmatati. —
3. b: halamuta — balamuta, Zk., v Krkon. zburcovať n. zburcovati. Kb. — 4. v: lívance — líhanec, rozhor — rozvor, Zk., v Krko-
noších h m. předložky v: h Jablonci = v Ja- blonci, h lůni = v lůni — v loni, h Kopidlně = v Kopidlně, Kb., Šb.; r m. h v obec. mluvě: něm. Hachel — vochle. Vz V. —5. f: hučeti — fučeti, brčeti — frčeti. Zk. — 6. c před -ti v obec. mluvě: mocti (moci), přemocti. — 7. d v obec. mluvě: tudle, fándle, čamrda (tuhle, něm. Fahne, čamrha). Jir. — 8. k: gořalka — kořalka (m. hořalka); v středních Čech. hde, hdy, nihdy (m. kde, kdy, nikdy); v některých slovech na Mor.: hdo, hde (m. kdo, kde). Šb. Vz K. Také v jihozáp. a severních Čech.: hdo, hdy. Šb. — 9. j. V jižních, východ. a středních Čech.:
pihajice m. pijavice (v již. Čech. ), pihavka m. pijavka (v střed. Čech. ), pihauka (ve vých. Čech. ). Kts., Šb. — 10) m: v jižních Čech. kotrhelec m. kotrmelec. Kts. — 11. n: ve vých. Čech., vz N. — H se přesmykuje: inhed m. ihned, mlha m. mhla. Zk. — H ja- kožto přídech. Přídech h vyskýtá se před o (Vz O) v podřečí hanáckém (a po celé zá- padní Moravě, Šb. ), před a, i, u, v podřečí do- mažlickém. V 13. stol. v násloví dosti byl roz- šířen, od té doby řidčeji se vyskýtá obmezen jsa hlavně na podřečí právě uvedená. Z části i ve spisovné řeči zůstal. Hanácky: hoves, hoběd, hopice, hočiť (učiti), hož (už). Čech zde obyčejně v předsouvá: voko, voves, vo- běd, (Hš. ). Domažlicky: hale, Hanton, hucho, humříť, huřad (úřad). Staročesky: hoheň, Hivan, hi (i). V nynější řeči spisovné: bádati (jadati), hedvábí (pol. jedvab), hejcuk (něm. Abzug). (Naopak h odmítnuto: Jindřich — Heinrich). Před l, m, r: hlomoz, hmožditi, hmatati (matati, makati), hrdousiti (m. rdousiti a to od dusiti). Vnitř slova: Špaňhel, kaprhál, kalhoty (gallioty), rozhřešiti (rozřešiti), roz- hrušiti, drhnouti (od dr, dráti). U přípon: a: mizha (míza), strej ha (strejc, strýc); — ati: říhati (ři-ji), míhati (mí-j-ím), mrhati, kulhati (pol. kulawieć), šmaťhati; — avý: kulhavý. Jir. — Také v jiných krajinách Čech: U Rakovníka: harmara, hulice, hú- |
terý, Jg.; v Krkonoších: harest, hdnes,
Kb., ve vých. Čech. Špaňhel, kaprhál, daňhel, hapatyka, hulice; ve Znojemsku před / a r: hľška (liška), hľpa (lípa), hn'e (nic), Šb.; v již. Čech.: hano, hambit, hapatyka, ha- best, halmara, Hanka, huzený, Kts.; v severn. Čech.: Hanton, Hanče, huzdář, hulice, haby, hrys, hníže (níže). Šb. Také v Lužici. Jg. — H se vypouští: Řek m. staršího Hřek z Graecus, Ht., ze skupeniny rhn: trnouti m. trhnouti, Ht.; v již. Čech.: 1. v násloví před r a ř: vězda, vízdat, rmot, řbet, řeben, řebík, řebec. Potom ve slovech: loch (hloh), le (hle), tůle, semle, tamle, avšak: tenhle, tahle. Dále ve zdvojení: lele (hlehle); 2. v středosloví: za- mouřit, roužnout (zamhouřiti, rozžehnouti), Kts.; ve vých. Čech.: lomoziti, rožeň (m. hro- zen), Šb., Pánbu, bodejť; v Krkon.: vězdy, Kb.; i jinde, ve slovech počínajících se s h a ještě některou souhláskou: loch (hloh), hřídel (řídel), řáti (hřáti), Šr., míza (mizha), bodejž, rozinka (hrozinka), řešiti (hřešiti), řmot, řeblo (hřeblo), Šb., hlele (hlehle), pořeb (pohřeb), vozd (hvozd). Jir. — H příponou: pstruh, C, pluh (plou-ti), tvar-o-h. Jg. — H je znakem če- štiny: hora, hrom, noha, pluh. Šf. — Jména v h ukončená jsou masc. a skloňují se podlé 1. sklonění; stran lokalu vz Lokal. — Po h se píše v českém jazyku vždy y, nikdy i: váhy, pstruhy, hynouti; ne však v cizích slovech: historie, Hispanie. Jg. 1. -ha. Přípona jmen podstatných: rozha,
(na Slov. také rozga), sluha, snaha, strouha, ostroha, Mkl. B. 281. 2. Ha Výraz a) podivení. Ausdruck der
Verwunderung. Ha, jak slavno. — b) Rado- vání, der Freude. Ha, jaké štěstí! —c) Smíchu, des Lachens. To jsme se nasmáli, ha, ha, ha! — d) Vysmívání se, des Spottes. Ha! prve výskal, již dává na lidi. Prov. — e) Bo- lesti, utrpení, des Schmerzes und Leidens. Haha, nešťastný králi. Troj. — f) Hněvu, nevrlosti, des Unwillens. Ha, nešlechetný zrádce. Troj. — g) Pobuzení, der Aufmun- terung. Vůl když má táhnouti, voláme naň: ha ho! — i) = co. Rozumíš-li tomu, ha? Plk. — Jg. — k) Na Slov. a sice v Oravě: ha! = ano Fr. Haag, u, m., mě. v Hollandsku. Vz v S.
N. III. 551. Haase, stran skloňovaní vz E. Synové
Bohumila Haase, známá firma knihtiskařská v Praze. Odr. 1872.: „Bohemia. Akcijní spo- lečnost' průmyslu papírnického a tiskařského. Dříve: Synové Bohumila Haase. " Hab, u, m., habání, das Raffen. Jg.
Háb, u, m., vz Háby.
Habač, e, m., kdo habá, der Raffer.
Habaděje. Us. Mikenda, Vz Habedí.
Habák, a, m. = habač.
1. Habán, a, m., novokřtěnec, Wiedertäufer.
Na Slov. — 2. Veliký a silný člověk, Us., kolohnát, lancoch, klacek, Lümmel, Bengel, Klachel. — 3. Na Mor. a na Slov. sobík. 4. Též lichotně o dětech. To je habán (dítě zdravé a veselé). Na Mor. Brt. 2. Habán (habán, e), u, m., m íč (lopta, lobda).
Na Slov. a na Mor. — 2. Hubka ku křesání. — 3. Řezák, Küchen-, Schlachtmesser. Na Mor. a Slov. D. |
||
|
|||
Předchozí (399)  Strana:400  Další (401) |