Honositel, e, m., hrdopyška, y, m., Prahler.

— Jg.

Honositi, il, sen n. šen, sení (šení, V. );
honosívati. — co. Na nejvýš to honosil (vy-
chvaloval). Ros. — se: = chlubiti, vyvyšo-
vati, velebiti se, sich rühmen, sich erheben,
brüsten, gross thun. Jg. Kdo sám se honosí,
v hlavě mnoho nenosí. Vz Pýcha. Lb., Pk., č.

— se čím. Dosti se tím honosil. V. Svými
řečmi se h. Kom. Holka bez hany nemá se
zač hanbiti, byť se haléřem honositi nemohla.
Sych. H. se hříchem. Č. — se z čeho. Ro-
dičové nemají se z dítek svých h. ani vy-
chlubovati. Reš. — se s čím, chybně m.:
se čím — se čeho: Skutkův svých se ho-
nosí. Žalansk. 140.

Honosivosť, i, f. = honosnosť. Měst. bož.

Honosivý = honosný. Jg.

Honosně, chlubně, prahlerisch. H. mlu-
viti, Br., se vynášeti. V.

Honosník, a, m., honosný člověk, ein
Ruhmsüchtiger. Krok.

Honosnosť, i, f., chlubnosť, Ruhmredigkeit,
Prahlerei, Ruhmsüchtigkeit. V.

Honosný, chlubný, ruhmredig, ruhmsüch-
tig, prahlerisch. Br. Honosnými slovy se
chlubiti. V. Neužitečná a h. pýcha. V. H. pro-
volání. Hlas. H. člověk, D., jméno. Scip., Jg.

Honošení, V., honosení, chlubení, po-
chloubání. H. se čím. Rk. Vz Honositi.

Honošenosť, i, honůška, y, f., Pracht.
Ros.

Honoucí, ženoucí, jagend, schnell. Ho-
noucím během = spěšně. V.

Honsobě, ěte, n., droslar, Trossbube, Pack-
knecht. Reš.

1. Hont, u, hontek, tku, m., fošna, tlusté
prkno, die Bohle. Ros.

2. Hont, a, m., stolice a ves v Uhřích. Jg.
Hontina, y, f. Hontiny v horn. příčky

dřevěné ve štolách mokrých, na které se
prkna kladou, by purníci s purami, treky n.
kocábkami (malými vozíky) po nich hnáti
a běhati mohli. Am. Querbalken.

Hontový, fošnový, Bohlen-. Ros.

Honvéd, a, m., mad'., zemský obranec.
Honvédové, zemská obrana. Rk.

Hony, vz Hon.

Honza, y m., dle „Despota", Janek, nka,
Honzík, a, Honzíček, čka, m., Honzátko, a,
n., ušlechtileji: Jan, Jeník, Jeníček, Johann,
Hans, Hänschen. Čemu se Honzíček nena-
učil, s těžkem se Honza naučí. Sych. Neo-
hýbáš-li Honzíčka, Honzu neohneš. Lb. —
H. na Plzeňště = hanzalík; na Plaště: jelito.
Prk. — H. u Příbrami = břímě suchého
dříví v otep svázaného. Prk.

Honzík, u, m., vz Hanzalík.

Hop. Neříkej hop, až přeskočíš. Lb., L.

Hopcovati, hopsovati, hopsovávati = ská-
kati, hüpfen. — abs. Zajíc hopsuje po-
malu běží. Šp. — kudy. llopsují okolo
kola. Puch. — na čem. Druhé na koních
zas hopsovaly. Puch. — kam. Žáby do ba-
žiny hopcují. Č.

Hopek, pka, hopkač, e, m., der Hüpfer. Rk.

Hopstejna, y, f., veliká ženská, V Krko-
noších. Kb.

1. Hor, u, m. hora, Berg, Höhe, Anhöhe.
Odtud horem. Vz Horem., Shora' lepší než

pozdější: se zhora. Jg. — Pozn. Hor, a jest
mužský vedlejší tvar ženského Hora, Co do
masc, srv. shora, poshoru, horem. Ve sloven-
štině užívá se akkus. hor na otázku kam?
= hore. Tak som hor skočila, ako by ne-
spala. Koll. Zpiev. I. 261. A za každým hor
se pomikoval. Pov. 146. Prk. v Listech filolog.
a paedag. II. 227 a v Studii o dativě §. 6.
(Progr. gymn. příbramského, 1876. )

2. Hor, u, hoř, e, m., hoření, das Brennen,
die Gluth. Div. z ochot. — Hoř, žáha, pá-
lení v hrdle, das Sodbrennen. Ja. — Hoř,
e, m., žádost', die Begierde. Jg.

Hoř, vz Hor, 2.

Hora (zastar. hůra), hůrka, horečka, y, f.
Der Berg. Pl. hory, hor, f.; ale v nom. a akkus.
pl. také: hora, n.: přes hora. Mkl. Hory Čech,
vz v S. N. II. str. 315. — Jednotlivé vyvý-
šení povrchu nad rovinu slove, je-li nízké:
návrší, pahorek, pahrb; pakli vyšší jest: hora.
Nejspodnější část vrchu: pata, úpatí; nej-
vyšší: vrchol; prostřední: strana, bok. Vrchol
ostrý: zub, špička, jehlice; přiokrouhlý:
homole, zvon, hlava; plochý: kupa, lysina.
Klonění-se stran k patě vrchu slove: svah;
strany příkrého vrchu jsou: stráně; jsou-li
téměř kolmé: stěny. Vrch homolovitý, jenž
ob čas kouř, horký popel n. kamení vyha-
zuje, slove: sopka. Souvislé vrchy činí po-
hoří neb hory. Pohoří táhlé, více dlouhé než
široké: pásnité hory; pohoří tak široké jak
dlouhé: skupené pohoří; krajina vysoká ho-
rami prostoupená: hornatina. Průchod mezi
horami: průsmyk; je-li těsný: soutěs (těsnina,
soutka). Hlubina mezi dvěma vrchy n. ho-
rami: údolí; je-li do kruhu rozšířené: kotel,
rozsáhlejší: kotlina. Pt. — Části hory dle
Tl.: temeno (starší: témě); nejhořejší třetina
hory: úbočí. Nejvyšší bod temena: vrchol.
Temeno: úzké, široké, ploché. Temeno úzké:
štít (ostré), roh (je-li podobno rohu), zub
(je-li podobno zubu), jehlice (je-li velmi
úzké a, štíhlé). Temeno široké: homole, zvon
(dle podoby). Temeno ploché: kupa, lysina
(je-li zcela ploché). Úbočí je bud' kolmé
neb příkré n. velmi šikmé. Je-li kolmé n.
velmi příkré, sluje stěna; je-li prostředně
příkré: stráň; je-li velmi šikmé, sluje: láz.
Vz Výška. Hora je vrch vyšší než 600';
hora nižší než 2000': nízká hora; hora nižší
než 8000': středohora; hora vyšší než 8000':
velhora. TI. Hory: prahory, prvohory, dru-
hohory, třetihory (a naplaveniny). Vz tato
slova. Bř. Hora, vrch, chlum, brdo, mezi-
hoří, mezihory. Šp. Hora viničná (vinice),
V., lysá, Kosová (Amselberg), letná (v Praze).
H. holemá (veliká, zvýší 10000' a nad to),
hory rozhranné, skalnaté, skalné, ssedlé, pod-
mořské, slehlé (něm. Massengebirge), vnitro-
zemní n. vnitrozemské, měsícové (měsíce,
luny, na měsíci), Nz., pásmatá (= dlouhá,
ale ne široká), Vys., úrupná (příkrá). Rk.
Hory různé, osamotělé, osamotnělé, nesou-
vislé, isolirte Berge. Š. a Ž. Pásmo n. po-
řadí hor; sklznutí, sesutí hory (Bergsturz);
haluze (Gebirgsäste), skladba, hřbet, chrber,
čeřen, hřeben, mapa, štít, hnízdo, soustava
hor. Nz. Posouvání hory (Bergrutschung),
rámě, větev, křídlo, odnož hory (Gebirgs-
zweig). Š. a Ž. Hora (horstvo) zdvihá se.