500

Samohláska i jest dle nastrojení mlu-
videl ústních hláska podnebná; střed ja-
zyka vztýči se k podnebí a nechává jen
úzkou průlinu. Gb. Samohl. i vyslovuje se
hrdlem stisknutým jako něm. a lat. i v: bin
a bibo. Ht. Vz také Gb. Hl. str. 13. a násl.
— I je měkká hláska tvrdému y naproti
stojící. Jg. Od y se i za starověku lišilo též
u vyslovování. Gb. ve Sborníku vědeckém
Musea král. čes. (odbor hist., filolog. a filosof. )
IV. str. 272. (1871. ) píše o věci takto:, Roz-
dílu mezi měkkým i a tvrdým y písaři staro-
čeští celkem nešetří. V 9. a 10. stol. mají
pro obě hlásky jen jednu literu: i; v 12. a
13. stol. mají již také y, ale i jednu i dru-
hou literu za i i za y bez rozdílu kladou,
a sice literu i častěji než y; v 14. stol. psáno
i literou i i y, tvrdé pak y literou y, někdy
i. V některých spisech 13. a 14. stol. jest
litera y skoro výhradně užívána, ale v ně-
kterých dosť pravidelně mezi měkkým i a
tvrdým y rozdíl se činí a ono i, toto
y se píše. Tomuto matení teprv Hus přítrž
učiniti se snaží a jeho o té věci výklad jest
dostatečným důkazem, že za jeho času v jeho
kraji mezi i a y zcela správný rozdíl se znal
a slyšel (neboť Hus i ví, jak se hrubé y
článkuje, i zná, kde je psáti dlužno), a dále
že Pražanům z povědomí mizel, sic by
jich tak důtklivě poučovati nemusel. Jen
v jednom případě odchýlil se Hus od ety-
mologie, když totiž dle způsobu jiných písařů
také píše a psáti učí spojku i literou y, což
až do vítězství pravopisu analogického pra-
vidlem zůstalo. Po c, ž, ś a č, ž, š píše Hus
vždy i; ale až do polovice 16. stol. píše se
ci i cy, ci i čy atd. Bratří pak rozhodli se
pro psaní cy, zy, fy a či, ži, ffi vykládajíce,
že v oněch slabikách y se vyslovuje a slyší;
všude jinde mezi i a y patřičného rozdílu
šetří. Od zavedení pak pravopisu analogic-
kého platí ve spisovné češtině přísný rozdíl
mezi i a y; ale u výslovnosti jedno od dru-
hého vůbec nerozeznává se a toliko vědecká
mluvnice a etymologie jednoho i druhého
náležitě šetřiti učí. Máme tedy o tom, jak
v staré češtině se cítil a znal etymologický
rozdíl mezi i a y, jenom dvě spolehlivá svě-
dectví, Husovo a Bratří; z onoho dovídáme
se, že se rozdílu toho v staročeské výslovnosti
do počátku 15. stol. šetřilo, z tohoto pak,
že výslovnost 16. stol. již nebyla tak jemná
a správná, aby písař a pravopis na ni spo-
léhati mohl. Abychom stoletím před Husem
9. —14. rozdíl mezi i a y náležitý připisovali,
k tomu srovnávací mluvnice slovanská nás
opravňuje; kromě toho pak i psání ui=y,
několikráte ve 12. stol. se naskytující, spře-
žením liter u + i důkaz podává, že se tou
dobou y hrubě vyslovovalo, neboť hrubé y
právě uprostřed mezi u a i a zlomením obou
těch hlásek se článkuje. ' — I se nyní od y
u Čechů jen v prus. Slezsku a Krkonoších
u vyslovování dobře rozeznává: chlapi a
chlapy. (Šb., Jir. ) Jižně od Budějovic zní i
po retnicích jako: ji, y pak jako pouhé i
neb české y: on mě bjíl (bil); já som byl

bjit; vypjil, mjilej; výjimky v dat. sg. mi (m.
mji), vidět m. vjidět a kominík jako komyník.
Kts. Bž. však tvrdí, že se tam, mji'vyslovuje;
naproti tomu vjisokej chybně m. vysoký.
Jinak se rozeznává po celých Čechách pí-
semné chlapi (nom. pl. ) od chlapy (akkus. pl. )
tím, že ono se vyslovuje dlouze: chlapí, hadí,
toto pak krátce: chlapi (y), hady. To však
nesluší klásti na vrub pouhé náhodě, nýbrž
analogii i -ových kmenů jako: tří, čtyři (nom. ),
staroč. Češie, mužie a pod. proti akk. tři, čtyři
(-ry); sr. i nom. obá, dvá a akkus. oba, dva.
Prk. — Poněvadž jest i hláska měkká, tedy
změkčuje předcházející souhlásky, což bývá
někdy patrno, někdy zatajeno, protož: bi,
vi, pi, mi, ni, li, ři, di, ti, zi, si, ci měkce,
by pak a vy, py, my atd. tvrdě zníti by
měla: viji — vyji, vír — výr, bil — byl,
míti — mýti, dali — daly, kozí — kozy atd.

— Po měkkých souhláskách: c, č, j, ř,
š, ž, ď, ň, ť píše se i, ne y, vysloví-li se

i krátce (pakli se dlouze vyslovuje, klademe
dlouhé í), život, široký, čich atd. Potom v před-
ložce při, je-li sama o sobě neb je-li spo-
jena s časoslovy n. s přídavnými a podstat-
nými jmény přímo od tvarů časoslovných
odvozenými: při stole, přislíbiti, přiběhlý,
přidělení. Vz dlouhé i (se klade, 3. ). Potom
v příponách: -ina, -ice, -iva, -inec, -iště,
-isko, -izna, -ička, -inka, -ič, -isť, -ivý, -itý,
-ičký, -inký, -ilý, -ovitý, -istvý, -iný, -icherný,
-iký, -li, -liž, -liv, -mi, -ji, -ti (v infinit. ).
Konečně vz později: i koncovka ve skloňování
a časování. — Jestliže po literách: d, n, t
hláska i neb ě zatajena jest, znamenají se prouž-
kem, také ř znamenané zůstává: voňavý, ďas,
ďob, ťululum, zvoň, klaď, mlať, vař; ne však:
v, b, p, m, l: mluv, hub, top, lom, pal (imper. ),
ač souhlásky na konci těchto slov měkké
jsou. Čechové k: d a ť, ač je jako Moravané
a Slováci měkce vyslovují, nedbale se mají
píšíce: kost, milost, píd, zed m. kosť, milosť,
píď, zeď; hlavně v infinit.: soudit, běhat m.
souditi, běhati n. aspoň soudiť, běhať, ač
místy ku př. pod Krk on. (a také jinde ku př.
u Kroměříže na Mor. Mřk. ) soudiť, běhať vy-
slovují. Jg. Z toho patrno, že mělo i pů-,
vodně moc jotovou všude a bytně ji má po-
dnes. Viděti to z toho, že i slévajíc se s před-
cházející souhláskou ji změkčuje. Jir. —
I před j jižně od Budějovic se dlouží: piji

— píju, pijeme — pijeme, líju, hníju, vy-
jmouc složeniny: přijedu. Kts. Totéž i jinde
v obec. mluvě. — I vzniklo ve velmi mno-
hých slovech a) z původního a: řec. ur]/av)j,
lat. machina, německy die Maschine, z toho
čes. mašina; b) z o: lat. nomen, slov. imě.

— c) V jiných slovech nastupuje přehlaso-
váním na místo původního u, což se v ja-
zyku českém obzvláště činí po souhláskách
měkkých (Ht. Zv. 46. ): lat. jugum, slov. iho,
jho; lat. curvus, slov. kriv^rb, čes. křiv; miluju

— miluji, dušu — duši, růžu — růži, cuzí
— cizí, lubý — libý, Judaeus — žid. Zk.,
Č. Ale toto přehlasování se později dílem
zrušilo. Vz U, Gb. Hl. 66. — Naproti tomu
seslabuje se i v měkké jer b, jako skr. dina,