Předchozí (566)  Strana:567  Další (568) |
|
|||
567
|
|||
|
|||
v -í ukončená jsou rodu středního: znamení,
psaní, leknutí atd. — Muž. rodu jsou: září, sudí, rukojmí; v pl. kněží, bratří atd.; žen. rodu: paní, pradlí, švadlí, lodí, přádlí (Zk. ). — Jména podstatná samohláskou í ukončená skloňují a) neutra a masc. podlé, Znamení', žen. dle téhož vzorce, jen že se v instr. sg. končí v -í; vlastně dle vzorce, Růže', jen že, ano í jest původu dvojhláskového (panija, pania, panie, paní), objevuje se samohláskou v koncovce vždy í buď ztažením z ii (sg. dat., akkus., lok. ), či z íí (sg. instr., pl. gt. ), neb zú- žením z ie. Prk. Adjektiva v -í ukončená sklo- ňují se dle, Dnešní'. Sudí, markrabí, purkrabí, Brikcí, Jiljí, Jiří skloňují se podlé „Dnešní", nejsou-li určena přívlastkem: Jiří, Jiřího, Jiřímu, Jiřím. Pakli přívlastkem určena jsou, skloňují se podlé „Znamení", jen že i v instr. sg. v -í se končí. Jg. píše v článku = Jiří: Cum adjectivo svatý indeclinabile est (spojeno jsouc s adj., svatý' neskloňuje se). Svatý Jiří, Svatého Jiří, Svatému Jiří, Svatým Jiří. Mk.; Kz., Zk. Vz Jiří. ia, v staroč. dvojhláska, božia máti, která
se jen v: pial, napial, rozpial — udržela. Mk. Ve verších platí za krátkou: piala: u u. V nové češtině máme za ni í: boží máti. Spisovné nářečí slovenské má dvojhlásku ia: piatok (pátek). Gb. Hl. 15. Leč ia v pial, piatok zastupuje nosovku ę, kdežto v božia tomu není. Prk. Vz Dvojhláska. — Jména staroklassická neutra v -ia zakončená sklo- ňují se dle „Gymnasium", ku př. Saturnali-a. Iamb, u, m., rozměr veršový: u _: chodí,
dolů. Iambické, iambské verše. VzZk. Ml. II. 194., 208. — 210.; Sš. 32. — 36., 18.; Mk. Ml. 316., 328. — 329. Iapet-os, a, m., jeden z Titanův.
Iapydové, kmen v Illyrii. — Iapydský.
Iapy-x, ga, m., syn Daedalův. — I., řeka
v Appulii. Iapyžský = appulský.
Iasi-os, a, m., miláček Demetřin (Cereřin).
Iason, a, m., vůdce Argonautův.
Iazygové, národ sarmatský v Asii a při
Dunaji. Iba = jen, pouze, nur. Na Slov.
Iberie, e, f., staré jméno Španěl. — Ibe-
rové. Ibeřan, a, m. — lberský. Iberské hory. S. N. lber-us, a, m. Ebro v Hispanii.
lbi-s, da, m., pták vodní, bahní.
Ibišek, šku, m., vz Hybíšek. Jg.
lbrstény, ů, pl., m., z něm., obsázka, o.
olemovaná. Šp. Ibryk, u, m., konvice na kávu. Kaffee-
kanne. Na Slov. Plk. Ibyk-os, a, m., lyr. básník řecký z Rhegia
v Italii. -ic (-íc). Přípona -ic tvoří v oboru jmen
obecných a) slova zmenšovací: panic; b) jména, která znamenají mláďata: vévodic, králevic, božie. Vz Mkl. B. 200. U jmen vlastních platí totéž, značí syna, potomka (v řeč. -ťďi-t, -, -lácf-ľjí; ). — Přípona -íc u subst.: střevíc, zajíc, krajíc, měsíc. D. Vz Mkl. B. 293. — Potom v přechodníku rodu ženského a střed. pij-e, íc, íc, pl. -íce. Vz Přechodník a „A" (přípona přechodníku). Vz také: Tvo- ření slov. — Jména v -ic zakončená sklo- |
ňují se dle druhého sklonění (Hráč); vo-
kativ: panice, biřiče. Icar-us, a, m., syn Daedalův.
-ice. Přípona jmen podstatných rodu žen.,
často zdrobnělých. Němci mívají složeniny. Samice, polovice, jelenice, levice, pravice, směsice, rukavice, holubice, trubice, holčice, suknice, lasice, děvčice, slepice, udice, štěp- nice, Ht., Č, D., bohorodice, kštice, mšice, lvice, hřebice, dračice, medvědice, družice, bojovnice, kouzelnice, hnojnice, kostnice, ná- ušnice, máslnice, olovnice, pakostnice, svět- nice, zimnice, bradavice, bělice atd. Mkl. B. 305. — Přípony -ice užíváno v staré češtině více nežli nyní: vdovice, bratřice, zemice. Jir. — Touto příponou tvoří se ženská jména osob, obdobně jako mužská příponou -ík, od kmenů jmenných: dlužník — dlužnice, služebník — služebnice. Potom jména zvířat: pěnice, slepice, opice. — Jména nástrojův: přeslice, palice. T. — Pozn. Před -ice´ se dlouhá samohláska krátí: bába — babice, dívka — děvčice, sáně — sanice. Pk. — Jména měst a vesnic na -ice ukončená a v počtu množném užívaná jsou od jmen osoby znamenajících odvozena a znamenají, že osad- níci jejich jsou potomci té osoby, jejíž jméno ve kmeni se drží, že tedy osoba ve kmeni jmeno- vaná je původem či předkem. Stará jejich forma končila se v -ici: Budivoj — Budějovici — Budějovice; Lutoměr — Lutoměřici — Lito- měřice. Jsou rodu mužského. — Forma stará těch, jichž s singul. užíváme a jež od jmen věcí pocházejí, končila se na -ica: Teplice, Lomnice, Březnice. Bs., Č. Vz Brs. 10. — Pozn. V řeči lidu zachovaly se správné české tvary
adjektiv vedených od místních jmen rodin- ných v -ice a -ín. Lid mluví: Malenovský (Malenovice), Boskovský (Boskovice), Doman- ský (Domanín), Slavický (Slavičín). Poněvadž tvary nynějšího jazyka spisovného v -ický a -ínský jsou původu teprve nedávného, jest na bíledni, že jsou méně správné. Brt. Proto i: Budějovský, Pardubský. Ale máme Ho- lešov a Holešovice, Benešov a Benešovice, Boleslav a Boleslavice, Čelakov a Čelako- vice. V takových případech jest snad radno za příčinou jasnosti psáti: Holešovský (z Ho- lešova) a Holešovický (z Holešovic) atd. To- muto návrhu však Brt. odporuje dodávaje: Máme na sta Lhot, jak tu rozeznáme lhotský ? Řeknu-li lhotský les, vím-li, který lhotský to les jest? — Užíváme-li slova v sing., zůstává -ice: Tepličan, teplický. Vz Brs. 162. — V již. Čech. stává přípona -ice m. -ová: Tom-
čice, Kupšice n. Kupška m. Tomková, Ku- bešová. Vz -ka. Avšak -ová zůstává tam v některých jménech: sládková, správcová atd. Kts. Na Plzenště, Plaště a Příbramště užívá se týchž tvarů s příměskem příhany, na př.: Kozl-ová, s příhanou Kozl-ice. Vedlé toho užívá se i -ka, ale bez příhany, tak že některá jména mají jen-ová, jiná kromě toho i -ka: Boudová, Šteflová; Marš-ova, -ka; Kabát-ová, -ka; někdy se při -ka krátí kme- nová samohláska; Slámová, Slamka, Nová- ková, Novačka; Vlasáková, Vlasačka. Prk. Listy filolog. TI. 230. — Jména na -ice ne- přijímají v gt. pl. koncovky -í: slepice — slepic, ne: slepicí (dle, Růže'), opice — opic. — |
||
|
|||
Předchozí (566)  Strana:567  Další (568) |