567

v -í ukončená jsou rodu středního: znamení,
psaní, leknutí atd. — Muž. rodu jsou: září,
sudí, rukojmí; v pl. kněží, bratří atd.; žen.
rodu: paní, pradlí, švadlí, lodí, přádlí (Zk. ).
— Jména podstatná samohláskou í ukončená
skloňují a) neutra a masc. podlé, Znamení',
žen. dle téhož vzorce, jen že se v instr. sg.
končí v -í; vlastně dle vzorce, Růže', jen že,
ano í jest původu dvojhláskového (panija,
pania, panie, paní), objevuje se samohláskou
v koncovce vždy í buď ztažením z ii (sg. dat.,
akkus., lok. ), či z íí (sg. instr., pl. gt. ), neb zú-
žením z ie. Prk. Adjektiva v -í ukončená sklo-
ňují se dle, Dnešní'. Sudí, markrabí, purkrabí,
Brikcí, Jiljí, Jiří skloňují se podlé „Dnešní",
nejsou-li určena přívlastkem: Jiří, Jiřího,
Jiřímu, Jiřím. Pakli přívlastkem určena jsou,
skloňují se podlé „Znamení", jen že i v instr.
sg. v -í se končí. Jg. píše v článku = Jiří:
Cum adjectivo svatý indeclinabile est (spojeno
jsouc s adj., svatý' neskloňuje se). Svatý Jiří,
Svatého Jiří, Svatému Jiří, Svatým Jiří. Mk.;
Kz., Zk. Vz Jiří.

ia, v staroč. dvojhláska, božia máti, která
se jen v: pial, napial, rozpial — udržela.
Mk. Ve verších platí za krátkou: piala: u u.
V nové češtině máme za ni í: boží máti.
Spisovné nářečí slovenské má dvojhlásku ia:
piatok (pátek). Gb. Hl. 15. Leč ia v pial,
piatok zastupuje nosovku ę, kdežto v božia
tomu není. Prk. Vz Dvojhláska. — Jména
staroklassická neutra v -ia zakončená sklo-
ňují se dle „Gymnasium", ku př. Saturnali-a.

Iamb, u, m., rozměr veršový: u _: chodí,
dolů. Iambické, iambské verše. VzZk. Ml. II.
194., 208. — 210.; Sš. 32. — 36., 18.; Mk.
Ml. 316., 328. — 329.

Iapet-os, a, m., jeden z Titanův.

Iapydové, kmen v Illyrii. — Iapydský.

Iapy-x, ga, m., syn Daedalův. — I., řeka
v Appulii.

Iapyžský = appulský.

Iasi-os, a, m., miláček Demetřin (Cereřin).

Iason, a, m., vůdce Argonautův.

Iazygové, národ sarmatský v Asii a při
Dunaji.

Iba = jen, pouze, nur. Na Slov.

Iberie, e, f., staré jméno Španěl. — Ibe-
rové. Ibeřan, a, m. — lberský. Iberské
hory. S. N.

lber-us, a, m. Ebro v Hispanii.

lbi-s, da, m., pták vodní, bahní.

Ibišek, šku, m., vz Hybíšek. Jg.

lbrstény, ů, pl., m., z něm., obsázka, o.
olemovaná. Šp.

Ibryk, u, m., konvice na kávu. Kaffee-
kanne. Na Slov. Plk.

Ibyk-os, a, m., lyr. básník řecký z Rhegia
v Italii.

-ic (-íc). Přípona -ic tvoří v oboru jmen
obecných a) slova zmenšovací: panic; b)
jména, která znamenají mláďata: vévodic,
králevic, božie. Vz Mkl. B. 200. U jmen
vlastních platí totéž, značí syna, potomka
(v řeč. -ťďi-t, -, -lácf-ľjí; ). — Přípona -íc u subst.:
střevíc, zajíc, krajíc, měsíc. D. Vz Mkl. B.
293. — Potom v přechodníku rodu ženského
a střed. pij-e, íc, íc, pl. -íce. Vz Přechodník a
„A" (přípona přechodníku). Vz také: Tvo-
ření slov. — Jména v -ic zakončená sklo-

ňují se dle druhého sklonění (Hráč); vo-
kativ: panice, biřiče.

Icar-us, a, m., syn Daedalův.

-ice. Přípona jmen podstatných rodu žen.,
často zdrobnělých. Němci mívají složeniny.
Samice, polovice, jelenice, levice, pravice,
směsice, rukavice, holubice, trubice, holčice,
suknice, lasice, děvčice, slepice, udice, štěp-
nice, Ht., Č, D., bohorodice, kštice, mšice,
lvice, hřebice, dračice, medvědice, družice,
bojovnice, kouzelnice, hnojnice, kostnice, ná-
ušnice, máslnice, olovnice, pakostnice, svět-
nice, zimnice, bradavice, bělice atd. Mkl. B.
305. — Přípony -ice užíváno v staré češtině
více nežli nyní: vdovice, bratřice, zemice. Jir.
— Touto příponou tvoří se ženská jména
osob, obdobně jako mužská příponou -ík,
od kmenů jmenných: dlužník — dlužnice,
služebník — služebnice. Potom jména zvířat:
pěnice, slepice, opice. — Jména nástrojův:
přeslice, palice. T. — Pozn. Před -ice´ se
dlouhá samohláska krátí: bába — babice,
dívka — děvčice, sáně — sanice. Pk. —
Jména měst a vesnic na -ice ukončená a
v počtu množném užívaná jsou od jmen osoby
znamenajících odvozena a znamenají, že osad-
níci jejich jsou potomci té osoby, jejíž jméno
ve kmeni se drží, že tedy osoba ve kmeni jmeno-
vaná je původem či předkem. Stará jejich forma
končila se v -ici: Budivoj — Budějovici —
Budějovice; Lutoměr — Lutoměřici — Lito-
měřice. Jsou rodu mužského. — Forma stará
těch, jichž s singul. užíváme a jež od jmen
věcí pocházejí, končila se na -ica: Teplice,
Lomnice, Březnice. Bs., Č. Vz Brs. 10. — Pozn.

V řeči lidu zachovaly se správné české tvary
adjektiv vedených od místních jmen rodin-
ných v -ice a -ín. Lid mluví: Malenovský
(Malenovice), Boskovský (Boskovice), Doman-
ský (Domanín), Slavický (Slavičín). Poněvadž
tvary nynějšího jazyka spisovného v -ický
a -ínský jsou původu teprve nedávného, jest
na bíledni, že jsou méně správné. Brt. Proto
i: Budějovský, Pardubský. Ale máme Ho-
lešov a Holešovice, Benešov a Benešovice,
Boleslav a Boleslavice, Čelakov a Čelako-
vice. V takových případech jest snad radno
za příčinou jasnosti psáti: Holešovský (z Ho-
lešova) a Holešovický (z Holešovic) atd. To-
muto návrhu však Brt. odporuje dodávaje:
Máme na sta Lhot, jak tu rozeznáme lhotský ?
Řeknu-li lhotský les, vím-li, který lhotský
to les jest? — Užíváme-li slova v sing., zůstává
-ice: Tepličan, teplický. Vz Brs. 162. —

V již. Čech. stává přípona -ice m. -ová: Tom-
čice, Kupšice n. Kupška m. Tomková, Ku-
bešová. Vz -ka. Avšak -ová zůstává tam
v některých jménech: sládková, správcová
atd. Kts. Na Plzenště, Plaště a Příbramště
užívá se týchž tvarů s příměskem příhany, na
př.: Kozl-ová, s příhanou Kozl-ice. Vedlé
toho užívá se i -ka, ale bez příhany, tak že
některá jména mají jen-ová, jiná kromě toho
i -ka: Boudová, Šteflová; Marš-ova, -ka;
Kabát-ová, -ka; někdy se při -ka krátí kme-
nová samohláska; Slámová, Slamka, Nová-
ková, Novačka; Vlasáková, Vlasačka. Prk.
Listy filolog. TI. 230. — Jména na -ice ne-
přijímají v gt. pl. koncovky -í: slepice —
slepic, ne: slepicí (dle, Růže'), opice — opic. —