569

Rek Theokrit (ve 3. stol. před Kr. ); jeho
vzory spravoval se římský básník P. Vergi-
lius Maro. Z našich básníků selanky skládali:
Jan Holý, Jaroslav Langer a K. Vinařický.
KB. 99. Vz více v Bž. Spůsobech básnictví,
str. 83. —86. Idyll, ländliches Gedicht, Hirten-
gedicht.

Idyllický, venkovský, prostý, pastýřský.
Idyllisch, ländlich, einfach, unschuldig.

ie, v staročeštině dvojhláska, zúžila se
skoro vesměs v í a to ve slabikách kmeno-
vých i ohýbacích, a v češtině spisovné i vět-
šinou v nářečích obecných, vyjma zejména
slovenštinu. Ve slabikách kmenových ve slov-
cích velmi mnohých: kníže, místo, hřích,
číše z: knieže, miesto, hřiech, čieše atd. —
V koncovkách ohýbacích ve sklonění Páv
v lok. pl.: hadích m. hadiech; ve vzoru Paní
v dat. paním m. paniem; ve sklonění Slovo
v lok.: slovích m. sloviech; ve mnohých
pádech vzoru Znamenie; pak ve mnohých
pádech vzoru Boží: božia — božie — boží,
božieho — božího; v časování ve vzoru
Uměti a Házeti: umím m. umiem, umíš m.
umieš, házím m. háziem; v 3. os. pl. vzoru
Držeti a Činiti: drží m. držie, činí m. činie
(z činia) atd. — ie zúžilo se v é nejčastěji
po l: mléko, chléb, chlév, lék (ale lid říká:
mlíko, chlív, chlíb, lík), po kteréž souhlásce
zúžení později se dokonává nežli po jiných,
ano na př. znamení již v 2. pol. 16. století
jest pravidlem a naproti tomu, zelé, obilé,
veselé (m. í)' ještě v 17. stol. (a na Mor.
tu a tam podnes. Bž. ) velmi zhusta bývá.
— Častěji slyší se nezúžené ie v některých
dialektech, na př. viece, viem, vieko, viera,
spieš, kamenie m. více, vím atd (ve Tře-
boňsku, okolo Záhřeba na Mor. a v Opavsku)
a zvláště ve Slovenštině, kde z pravidla zů-
stalo nezúžené ie: boží, gt. božieho, dativ
božiemu. (Šb. ) Gb. Hl. 69., 70. Vz í roz-
kládá se v ie.

Ifigeni-a, e, f., dcera Agamemnonova.

Ifikrat-es, a, m., athénský vojevůdce.

Igla, Iglava, Jihlavka, y, f., řeka na Mor.

Iglau, Jihlava.

Ignac, e, m., v obec. mluvě Nácek; šp.
Hynek, toto znamená: Heinrich, Heinz. Vz
Hynek.

Ignominie, e, f., z lat., hanba, potupa,
Schmach, Schimpf, Schande. — Ignomini-
osní, hanebný, potupný, Rk., ignominiös,
schimpflich, schändlich, entehrend.

Ignorance, e, f., z lat., nevědomosť, ne-
znalosť. Ignoranz, Unwissenheit, Unkunde,
Ungeschicklichkeit. Ignorantia facti, neznání
poměrů; ig. juris, neznání práva. — Igno-
rant, a, m., z lat. nevědomec, neznalec, ne-
umělec, Unwissender, Dummkopf. — Igno-
rovati, nevšímati si, neuznávati, nechtíti
věděti, S. N., ignoriren, nicht wissen, unwis-
send sein; nicht wissen wollen.

Igumen, a, m., představený jednoho klá-
štera v církvi východní, první hodnostář po
archimandritovi, představeném několika klá-
šterův. KB. 310.

Ihla, y, f. = 1. jehla; 2. přebroušené ostří
na noži. Na Slov. Vz I.

Ihned = hned.

-ího, přípona jmen přidav, jednoho za-

končení a to v genitivu mascul. a neutr. a
v akkus. sg. živých bytostí: dnešního dne,
vodního kola, zastřelil jsem vodního ptáka,

Ihra, zastr. = hra. jg. Vz I.

Ihřec, zastr. = hřec. Jg.

-ich, přípona subst. rodu muž.: kožich,
D., živočich. Mkl. B. 288.

-ích, koncovka lok. pl. I. skl. (vedlé:
-ech a -ách); v lok. pl. 2. skl. hráčích, me-
čích; v lok. pl. 4. skl.: růžích; v lok. pl.
5. dekl. vzorce „Daň": daních; ale vzorec
, Kosť' má: v kostech, avšak ve vých. a již.
Čech. mají i zde -ich, -ích: v kostich, ko-
stích (jako i: v dařich). Jir. Potom je -ích
v lok. pl. 6. sklon. (vedlé: -ech, -ách): slo-
vích; v lok. pl. 7. a 9. skl.: polích, zname-
ních; u jmen přídavných jednoho zakončení
v gt. a lok. pl.: dnešních. Kromě toho v okolí
pražském v gt. pl. jmen rodu žen.: do ve-
řejných místnostích (m. místností). Os.

-icha, přípona subst.: pleticha. D., Mkl.
B. 289.

-icherný, přípona adj.: malicherný. D.

-ichný, přípona adj. v staroč.: malichný,
mladichný. Jir.

ii (ij) přešlo dílem v ej, obecně však v í:
božii — boží, myšlenii — myšlení. Jir.

ij, vz ii.

-ije (í), přípona, Vz Tvoření slov.

Ijeden, ni jeden, nikdo, niemand. Kat.
495, 1370., 1825., 1831., 1870 atd.

-iji, -iju. Místo toho -ím. Vz -ím, -aju.

-ik (ic), přípona jmen podstatných: okamžik.
Mřk. Cizí slova na-ik rnají krátké i: medik,
technik, akademik, Šlesvik. Mk.

-ík, přípona jmen podstatných rodu muž.,
před níž se dlouhá kmenová samohláska
krátívá: slavík, stehlík, kominík. Přípona
tato značí často jména zdrobnělá nebo něco
méně váženého: koník (kůň), oslík, správčík,
písařík, kovářík, králík, stolík (stul), kolik
(kůl), červík, chlapík, mužík, tatík (táta),
větřík (vítr), Václavik. Potom substantivuje
adjektiva a participia: malý — malík, bez-
božník, bídník, bojovník, kouzelník, muče-
dlník, nájemník, rybník, rolník, senník, jedlík,
prchlík. T., Pk., Mkl. B. 251.

-ika, přípona jmen podstatných: osyka
(v Čech. ), osika na Slov. Mkl. B. 253.

Ikar-os, a, m., syn Daidalův, Daedalův.

-íko, přípona subst. v již. Čech.: masíko.
Z toho: masíčko. Kts.

Ikonolatrie, e, f., z řec., klanění se obra-
zům, Bilderdienst.

Ikonologie, e, f., z řec., obrazosloví, vý-
klad význakův, Erklärung der alten Sinn-
bilder und Denkmäler. Rk.

Ikrovatý = jikrovatý.

Ikry = jikry.

Ikto = nikdo; ikomu = nikomu. Kto obýrá,
takový ikomuť dá pokoj. Št.

-iký, přípona adj.: veliký.

IIa, Ilka, y, f. = Helena. Na Slov. Plk.

-ile, přípona subst., košile. Vz -le. Troj-
slabičná na -le nepřijímají v gt. pl. í: ko-
šile — košil m. košilí. Vz Tvoření slov.

Ili. = neb, oder. Na Slov.

Ilia-s, dy, f., Homerův hrdinský zpěv
o válce Trojské, Ilias. Ilias post Homerum
= Ilias po Homérovi = něco zbytečného.